Manžel zemřel před třemi týdny. Jak mluvit s dvouletou dcerkou, která se zlobí, že tu není?

Odpověď na dotaz ze dne 16. května 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před 3 týdny mi zemřel manžel, v necelých 25 letech, byli jsme spolu 8. let, v srpnu by to byl náš první rok jako manželé, máme dvouletou dcerku, a 3 týdenní miminko...(přišlo to náhle v ten samý den jako narození druhé dcerky, pár hodin po odjezdu z porodnice, tragická nehoda v našem bytě) Já mam pocit, že s tímto se sama nemohu nikdy srovnat, on tam ještě neměl být, on ne) Je to nahoru, dolů. Jeden den se probudím a řeknu si a dnes pujdeme na hřiště a já se budu s dcerkou smát a dělat s ní blbosti. Večer už se v slzách ,,biju do hlavy,, jak jsem tomu mohla zabránít, co jsem vživotě mohla udělat jinak, kolikrát jsme se zbytečně pohádali, jak jsem mu v poslední době neřekla jak moc ho miluji. A toto se točí pořád dokola... myšlenka na to že bych mohla jit někdy dál mě strašně tíží....myslím si ze on by to tak nechtěl, bylo by to jako nevěra... Nejhorší jsou noci, a každodenní otázky dcerky, mamiko vezmi mě domů, prosím domů, kde je tatínek? Domu se ještě vrátit nemůžeme,( mám z toho i obavy, co mi tam v tech místech kde se to stalo asi poběží hlavou? Zvládnu to?) Chci se vrátit kvůli ní, je tam DOMA. Na otázku ohledně domova odpovídám že se v bytě opravuje a je tam veliký nepořádek a bude to ještě chvíli trvat, ale vrátíme se. ( zvažuji i možnost vzít ji tam a ukázat že je byt poloprázný a je tam nepořádek?Aby věděla o čem mluvíme a že jí nikdo nelže.) Jaký na to máte prosím názor? Další otázky jsou kde je tatínek ? ( slíbil jí že pro ni ráno přijede a budou spolu)Tam tedy říkám, že se nemůže vrátit, že ho vzali andělíčci do nebíčka k sobě, ale že by tu s námi chtěl moc být a má ji moc rád. Dříve říkala, že má tatínka moc ráda, ted mi príjde že přechází do nějaké fáze zlobení, kdy má vztek že tu není a říká že ho nemá ráda a mě to strašně bolí, nechce říkat básničky co umí, nehraje si s jejimi nejoblíbenějšími hračkami, nechce zpívat ani číst pohádky, nesmím se ani zmínit večer že jdeme spát nebo je křik, o poslouchání ani nemluvím, nevím kam se vytratila ta holčička co krásně poslechla... Nemáte nějakou radu, jak jí to více přiblížit? co pro to více udělat? jak dál postupovat.. ale jen ji neříct tatínek umřel....takhle ne
Anonymní

Dobrý den,

Váš dotaz je velmi smutný a mrzí mne, že se potýkáte s takovými těžkostmi. Ptáte se na mnoho otázek, což je srozumitelné, pokusím se je zodpovědět, ale pokud by se Vám odpověď zdála nedostatečná, můžete se na nás obrátit znovu.

Není asi v lidských schopnostech se s takovou situací srovnat v délce týdnů. Tragická smrt manžela za podmínek, které popisujete, by asi odpovídala konzultacím s odborníkem – psychoterapeutem, krizové intervenci, pokud byste považovala takovou podporu za vhodnou. Pocit, že to nemůžete zvládnout sama, je asi zcela na místě. Je možné, že se lidé dokážou z takové těžkosti dostat sami, předpokládám ovšem, že za podstatně delší čas a nevím s jakou úspěšností, pomoc ostatních lidí může být velmi důležitá a úlevná.

Trápíte se také tím, co vše jste manželovi nestihla říct, vyznat se mu ze své lásky. Můžete mít pocit, že mu něco dlužíte, může Vás napadat, co vše byste mu pověděla, kdyby žil. A nejspíš by to tak bylo, jen byste své vyznání asi rozložila do nějakého času, sdělovala to při různých příležitostech. Právě to, že už s ním nemůžete přímo mluvit, přináší tyto pocity, ta nemožnost sdělení. Snad mohl Váš muž vědět o Vašich pocitech, v rámci Vašeho společného života, z faktu, že máte spolu děti a chtěli jste spolu žít.

Důležité jsou Vaše otázky okolo dcery. Píšete, že jí nechcete sdělit, že tatínek zemřel. Popravdě, neumím si představit žádnou jinou vhodnou odpověď. Vaše dcerka, navzdory nízkému věku, cítí, že se událo něco těžkého, potřebuje řádné vysvětlení. Vždyť je to pro její život velmi podstatná zpráva. A také je pro ni důležité rozumět Vám. Její zlobení může být zrcadlením nejistoty, co se kolem ní děje, potřeby vyznat se v událostech kolem, může tím dávat najevo zmatek a nesouhlas s nedostatkem informací, které by jí pomohly rozumět Vašemu stavu. Děti velmi dobře odečítají stavy svých maminek a o to víc potřebují srozumitelně vysvětlit, co se děje. Umím si představit, že se můžete obávat takových hovorů. Někdy pomáhá požádat některou blízkou osobu, aby s dítětem promluvila a sdělila mu vše podstatné, včetně toho, že pro Vás je teď těžké o tom mluvit. Mohla byste tak dcerku zbavit zloby na tatínka, může mít dojem, že s ní nechce být nebo vás nějak zanedbává, protože netuší, že tatínek přijít nemůže. Vyrovnává se tedy s jinou situací, než která opravdu nastala. Nenabádám Vás k tomu, abyste postupovala proti svému přesvědčení. Určitě je dobré nejprve si srovnat argumenty pro to, abyste Vy nebo někdo jiný mohli dcerce říci, co se stalo. Přiblížení je ovšem možné jen tehdy, když se navzájem neklameme a můžeme sdílet těžkosti, které nám společné soužití přineslo. Možná by se i Vám ulevilo, kdybyste nemusela předstírat, že věci jsou v pořádku a mohla být před svými dětmi více autentická.

Dojímá mne síla, kterou asi musíte nyní vynakládat, abyste před dětmi vypadala jako, že jste jen někde jinde, protože se předělává byt. Přála bych Vám, abyste mohla své síly napnout ve prospěch zvládnutí trápení, které Vás postihlo a také Vám přeji, aby se Vám to podařilo, i když to nyní vypadá asi nepředstavitelně.

Zuzana Vondřichová