Manžel má podruhé rakovinu a já jsem jeho pečujícím už mnoho let, jak se mohu vypořádat se stresem, který mě stále provází?

Odpověď na dotaz ze dne 22. září 2011 zobrazit původní dotaz
Vážená paní doktorko. Zařadila jsem se do rubriky "Pečující", i když to přesně neodpovídá mé životní situaci. Starám se o nemocného manžela, který trpí rakovinou, leč stále pracuje, ač je v důchodu. Prosím Vás o radu, jak alespoň částečně se vypořádat se stresem, který mě provází v souvislosti s manželovým onemocněním. Před 6 lety mu byl diagnostikován mnohočetný myelom, následoval rok intenzívní léčby osmi chemoterapiemi a třemi autotransplantacemi kostní dřeně. Po 6 letech byl bez obtíží, bohužel se objevila nová forma rakoviny - slinné žlázy. Je tomu dva měsíce, co byl operován, po operaci má obrnu lícního nervu. Dochází na rehabilitace a zároveň denně na ozařování (má je předepsané na 6 týdnů). Manžel je vysokoškolský profesor - fyzik, přednášel a učil i během léčení minulé rakoviny, totéž dělá i nyní. Je bohužel povahy spíše nekomunikativní, zahleděný pouze do své vědy. Nebaví se se mnou příliš, své problémy nechce ventilovat a mně téměř zakazuje se o nich bavit. Dcera, která s námi a jejím synem již deset let žije, má k nám vztah negativní, někdy doslova nepřátelský, a tudíž se otcovou nemoci nehodlá zabývat. Její vztah k němu a ke mně mne samozřejmě navíc stresuje. Jsem již zoufalá. Prosím Vás tedy o kontakt na centrum (místo), kde bych potkala lidi se stejnou či podobnou životní situací, kde bych našla možnost otevřeně o problémech mluvit a zároveň našla i podporu či způsob žití. Za odpověď Vám velice děkuji. Jsem stále častěji na dně svých sil. Mgr. L. Bryknarová
Bryknarová

Vážená paní Bryknarová,

Váš dotaz je úplně namístě – to, co děláte po celých 6 let manželovy nemoci, dělá právě pečující člověk.

Myslím, že kromě těžkosti spojené s nemocí samotnou je skutečně mimořádně obtížné a jistě pro Vás vyčerpávající nekomunikativní vztahové prostředí, ve kterém žijete.

Váš manžel má – jako introvert – jistě právo o své nemoci a obtížích nemluvit. Většinou tím nemocní chtějí chránit své okolí – ale i sami sebe – před emocemi, které by ke sdílení prožitků, těžkostí a obav patřily. Zároveň právě to člověku uleví.

Manžela samozřejmě nemůžete ke sdílení nutit, jistě se také dobře znáte a možná je mezi Vámi spíš otevřenější komunikace neverbální…

Vy ale podporu a sdílení potřebujete, a protože to tak sama cítíte, můžete ji pro sebe najít. Určitě lze nalézt zázemí, ve kterém můžete čerpat podporu a pochopení druhých.

Je škoda – nejen pro Vás, ale i pro ni – že Vaše dcera zaujímá nevstřícný postoj. Tomu se samozřejmě nedá jednoduše hned porozumět. Jistě ale i o tom potřebujete mluvit – proč taková situace vznikla, jak jí rozumět, eventuálně jak hledat cestu ke změně.

Připadá mi, že můžete hledat podporu např. v rodinné poradně, eventuálně v krizovém centru nebo nějakém psychoterapeutickém pracovišti. Napřed je potřeba situaci s někým probrat a pak hledat konkrétní kroky, které jsou v dosahu a mohly by pro Vás přinést to, co potřebujete.

Nevím, odkud pocházíte, ale rodinné poradny najdete po celé republice.

Můžete také vyhledat linky důvěry, krizová centra, eventuálně jiná psychosociální pracoviště a zavolat tam s dotazem, kam se můžete obrátit.

Pokud jste z Prahy, můžete také zajít do poradny Cesty domů a společně s pracovníky poradny hledat, co potřebujete.

Myslím na Vás

Ilona Peňásová