Manžel má podruhé rakovinu a já jsem jeho pečujícím už mnoho let, jak se mohu vypořádat se stresem, který mě stále provází?
Vážená paní doktorko.
Zařadila jsem se do rubriky "Pečující", i když to přesně neodpovídá mé životní situaci. Starám se o nemocného manžela, který trpí rakovinou, leč stále pracuje, ač je v důchodu.
Prosím Vás o radu, jak alespoň částečně se vypořádat se stresem, který mě provází v souvislosti s manželovým onemocněním. Před 6 lety mu byl diagnostikován mnohočetný myelom, následoval rok intenzívní léčby osmi chemoterapiemi a třemi autotransplantacemi kostní dřeně.
Po 6 letech byl bez obtíží, bohužel se objevila nová forma rakoviny - slinné žlázy. Je tomu dva měsíce, co byl operován, po operaci má obrnu lícního nervu. Dochází na rehabilitace a zároveň denně na ozařování (má je předepsané na 6 týdnů). Manžel je vysokoškolský profesor - fyzik, přednášel a učil i během léčení minulé rakoviny, totéž dělá i nyní. Je bohužel povahy spíše nekomunikativní, zahleděný pouze do své vědy. Nebaví se se mnou příliš, své problémy nechce ventilovat a mně téměř zakazuje se o nich bavit. Dcera, která s námi a jejím synem již deset let žije, má k nám vztah negativní, někdy doslova nepřátelský, a tudíž se otcovou nemoci nehodlá zabývat. Její vztah k němu a ke mně mne samozřejmě navíc stresuje. Jsem již zoufalá. Prosím Vás tedy o kontakt na centrum (místo), kde bych potkala lidi se stejnou či podobnou životní situací, kde bych našla možnost otevřeně o problémech mluvit a zároveň našla i podporu či způsob žití.
Za odpověď Vám velice děkuji. Jsem stále častěji na dně svých sil. Mgr. L. Bryknarová
Vážená paní Bryknarová,
Váš dotaz je úplně namístě – to, co děláte po celých 6 let manželovy nemoci, dělá právě pečující člověk.
Myslím, že kromě těžkosti spojené s nemocí samotnou je skutečně mimořádně obtížné a jistě pro Vás vyčerpávající nekomunikativní vztahové prostředí, ve kterém žijete.
Váš manžel má — jako introvert – jistě právo o své nemoci a obtížích nemluvit. Většinou tím nemocní chtějí chránit své okolí – ale i sami sebe – před emocemi, které by ke sdílení prožitků, těžkostí a obav patřily. Zároveň právě to člověku uleví.
Manžela samozřejmě nemůžete ke sdílení nutit, jistě se také dobře znáte a možná je mezi Vámi spíš otevřenější komunikace neverbální…
Vy ale podporu a sdílení potřebujete, a protože to tak sama cítíte, můžete ji pro sebe najít. Určitě lze nalézt zázemí, ve kterém můžete čerpat podporu a pochopení druhých.
Je škoda – nejen pro Vás, ale i pro ni – že Vaše dcera zaujímá nevstřícný postoj. Tomu se samozřejmě nedá jednoduše hned porozumět. Jistě ale i o tom potřebujete mluvit – proč taková situace vznikla, jak jí rozumět, eventuálně jak hledat cestu ke změně.
Připadá mi, že můžete hledat podporu např. v rodinné poradně, eventuálně v krizovém centru nebo nějakém psychoterapeutickém pracovišti. Napřed je potřeba situaci s někým probrat a pak hledat konkrétní kroky, které jsou v dosahu a mohly by pro Vás přinést to, co potřebujete.
Nevím, odkud pocházíte, ale rodinné poradny najdete po celé republice.
Můžete také vyhledat linky důvěry, krizová centra, eventuálně jiná psychosociální pracoviště a zavolat tam s dotazem, kam se můžete obrátit.
Pokud jste z Prahy, můžete také zajít do poradny Cesty domů a společně s pracovníky poradny hledat, co potřebujete.
Myslím na Vás
*
Ilona Peňásová*
Dotaz zodpovídá
