Maminka mi strašně chybí. Jak to překonat?
Hezký den, je to 14dní, co mi zemřela mamka 69let. Skoro čtrnáct dní ležela na ARU a já jsem doufala, že se z toho dostane. Byla hodně nemocná, před šesti lety prodělala těžkou operaci, prasklo ji tlusté střevo, které ji museli celé vzít a měla vývod. Tenkrát ji dávala 5% šanci na přežití, protože měla sepsi celého organismu. Ale zvládla to a když se pak po dvou měsících vrátila domů, začala jsem se o ní start. Tenkrát vážila čtyřicet kilo a já jsem docílila toho, že opět přibrala na svou váhu 75kilo. Jenže asi po roce začali problémy, začali se jí dělat píštěle, jak u konečníku, tak v břiše do toho se jí udělala pooperační kýla. Byla několikrát na operaci s píštělemi a bohužel na její kýlu si nikdo netroufnul, takže dál rostla. Pak ji kolabovali ledviny, několikrát byla v nemocnici, poslední dva roky byla v nemocnici často, přesto byla pořád optimistická a snažila se žít normální život. Minulý rok v říjnu spadla ze schodů a zlomila si krček, byla na operaci, dostala umělý kloub a zase se z toho dostala. Do toho mi zemřela babička a v den, kdy jsme měli pohřeb, tak mamku operovali, takže dvojnásobné nervy. Po novém roce si pořád stěžovala na tu kýlu, bolelo ji břicho a když jsem jeli na konzultaci, co s tím, tak nám lékaři řekli, že pokud to nebude akutní, nebudou se do operace pouštět. Jenže z ničeho nic měla neprůchodnost střev, začalo ji být zle, zvracela a měla strašné bolesti. Okamžitě si ji nechali v nemocnici, já jsem zrovna byla odjetá v Itálii , takže jsem s ní mluvila jen po telefonu a to mi oznámila, že musí okamžitě na operaci a že to může být její poslední. Já jsem hned odjela domů a čekala jsem na verdikt operace. Operaci zvládla, ale pak ji začalo zlobit srdíčko a tak jsem skoro 14 dní čekali na nějaké zlepšení. Bohužel se tak nestalo. Jizva se ji špatně hojila, měla sepsi a selhávaly jí orgány. Nereagovala na léčbu.Pak nám dali domů její věci, prý kvůli nedostatku místa a pět dní na to zemřela. Já se s tím nemůžu vyrovnat, protže mi před deseti lety zemřela sestra a tak jsem na všechno sama. Tátu mám, ale en se uzavřel do sebe a ikdy si denně voláme, nepožádá mě, abych za ním přišla. A když už přijdu, tak chce, abych pomalu likvidovala mamky věci, ale já to ještě nedokážu. Pokaždé mě to straně dostane do kolen a jsem z toho nešťastná. vzala jsem si na týden neschopenku, ale z práce mě uháněli, abych se vrátila a teď tady trpím, protože jsem denně v kontaktu se zákazníky a usmívat se a být v pohodě je pro mě hrozně zatěžující. Celkově se v práci necítím dobře, už jen proto, že vedení po mě chce, abych byla "normální", ale mně to nejde a tak se tu setkávám s nepříjemným chováním vůči mně, a to mě ještě více rozesmutní a demotivuje. Mamka mi strašně chybí, byla to má nejlepší kamarádka, denně jsem spolu mluvily a stýkaly se a teď jsem sama. Mám výčitky, že jsem mohla něco udělat, nechat ji převézt do lepší nemocnice, prostě něco udělat, aby to přežila. Denně se mi o ní zdá a každé ráno se probouzím s pláčem. Poraďte mi, jak tohle všechno překonat. Děkuji.
Píšete, že se nemůžete vyrovnat s úmrtím maminky. Vaše sestra před deseti lety zemřela. Váš tatínek se uzavřel do sebe a chce, abyste pomáhala likvidovat věci po mamince. Píšete, že je to pro Vás psychicky náročné a že to nedokážete. V práci jste tlačena být “normální” a usmívat se na zákazníky. Píšete, že Vám maminka strašně chybí. Denně jste spolu mluvily a teď jste osamělá. Zároveň si vyčítáte, jestli jste nemohla udělat něco jinak, aby maminka přežila. Svěřujete se, že se Vám o mamince denně zdá a každé ráno se probouzíte s pláčem. Hledáte radu, jak tohle všechno překonat.
Dobrý den, vážená paní Moniko,
před 3 týdny Vám zemřela maminka a ze všech stran se na Vás valí různé tlaky, v kterých není snadné se vyznat a ustát je. Dovolte, abych Vám nejprve vyjádřila upřímnou soustrast nad odchodem Vaší maminky. A abych ocenila, že navzdory tak těžké situaci hledáte cestu, jak jít dál.
Na jedné straně vnímám ohromnou bolest, smutek, možná i hněv a pocit zklamání nad maminčinou smrtí. Unést to a jít dál může být velmi náročné. Vnímám, že Vás její úmrtí zaskočilo – několikrát v posledních letech se uzdravila z téměř beznadějné situace – může být těžké uvěřit, že se to tentokrát nepodařilo. Může být těžké smířit se s tím, že život našich blízkých skončí. Je časté mít v podobné situaci pochybnosti, zda jsme udělali všechno správně. Mám dojem, že jste udělala to, co jste v dané situaci mohla – „vypiplala“ jste ji tehdy po operaci prasklého střeva, dál jste se o ni starala a byla s ní v kontaktu, konzultovala jste s lékaři její obtíže a k lékaři ji doprovázela, teď jste hned přijela, když jste se dozvěděla o potížích.
Věřím, že i teď pro sebe děláte, co je možné. Že se staráte o „běžné“ fungování (jídlo, pití, pohyb, odpočinek v noci…), dáváte si také prostor pro smutek, vzpomínání, procházky na oblíbená místa, hudbu podle Vaší nálady nebo jiné věci, které cítíte, že právě Vy potřebujete. Někdy překvapí, jak moc to bolí. Není třeba se do něčeho něčeho tlačit nebo se to snažit uspěchat.
Dále vnímám z Vašich slov osamělost a pocit, že jste na věci sama. Že jsou okolo lidé, ale nikdo není s Vámi. Píšete, že Vaše sestra už nežije a s tátou se Vám nedaří důvěrnější setkání. Bylo by možné s tátou udělat nějakou dohodu? Mluvit o tom, že každý potřebujete něco jiného – on co nejdřív „vyřešit“ pozůstalost, Vy truchlit, vzpomínat, jen tak spolu být … Dalo by se to skloubit? Jak to máte s dalšími lidmi – z širší rodiny nebo mimo rodinu? Bylo by možné se načas sblížit s nějakou „starou“ kamarádkou nebo důvěrníkem? Nebo oslovit někoho s podobnou zkušeností? Možná ten druhý žije daleko – tak telefonicky? Často máme v okolí lidi, kteří by nám rádi pomohli, ale nevědí, jak nebo netuší, že jste v náročné situaci – mohla byste požádat o konkrétní službu (dvacetiminutové naslouchání nebo pomoc s přepisem věcí nebo radu nebo …)? Někdy se cítíme pohodlněji s někým ne známým — je možné třeba zavolat na linku důvěry, případně využít Provázení a poradenství pro pozůstaléa zjistit, zda Vám to vyhovuje.
Ve vylíčení Vaší situace nelze přehlédnout také tlaky ze strany těch okolo. Táta chce likvidovat pozůstalost, v práci mají nároky … Působí to dojmem, že byste jim ráda vyhověla, ale nejde to. Nemusíte vyhovět. Vaše potřeby jsou důležité (stejně důležité jako potřeby druhého), a můžete jim naslouchat a řídit se jimi.
Vím, že je to někdy velmi těžké, zvlášť v práci, kterou možná nechcete ztratit, ale kde na Vás tlačí, abyste se chovala vstřícně a mile, ačkoli se tak vůbec necítíte. Představuju si, že jste jak mezi dvěma mlýnskými kameny – na jedné straně Vaše prožitky, kdy potřebujete spíš klid, prostor, hojení, hájení. A na druhé straně přísné nároky zaměstnavatele. Je normální, že týdny po smrti milované osoby může být člověk emočně rozhozený (plačtivější, vznětlivější, hůř se ovládáme) a nemusí být snadné chovat se „jako by nic“. Nevím, zda je možné ve Vašem zaměstnání nějaké úlevy nastavit (např. častější pauzy s možností si posmutnit; podpora kolegů; úleva od množství práce…) nebo jestli jedinou cestou, jak o sebe pečovat, je neschopenka. Ale i tato cesta je v pořádku.
Zkuste sama sobě také „třídit“ starosti. Nechtít zvládnout všechno najednou, ale brát je jednu po druhé. Dát si každý den prostor pro sebe, z praktických úkolů udělat jen pár nebo jen ty nezbytné. Nespěchat na sebe, zůstat sama k sobě vnímavá a laskavá. Nesnažit se vyhovět všem okolo, ale poslouchat sebe a svoje potřeby.
Paní Moniko, budu Vám držet palce, ať máte dostatek statečnosti a štěstí unést tíhu truchlení a najít cestu, jak jít dál.
Petra Hálková
Dotaz zodpovídá
