Mamince je 93 let, žije v domově s pečovatelskou službou. Nechce být opakovaně odvážena do nemocnice při zhoršení stavu. Dá se to zařídit?

Odpověď na dotaz ze dne 4. listopadu 2018 zobrazit původní dotaz
Mamince bude v dubnu příštího roku 94 let. Od úmrtí mé sestry, což je 10 let, neustále při zdravotních potížích opakuje, že už pro ni život nemá cenu, že chce umřít. Zpět dva roky, možná i déle, se stává, že ji odvezou rychlou do nemocnice, stabilizují ji a ona nesouhlasí s tím, že v nemocnici zůstane. Chce zpět do domova s pečovatelskou službou. Tyhle potíže souvisí se srdeční arytmií, kolísavým tlakem, ztrátami vědomí, ztrátou rovnováhy a pády, při kterých si způsobí různá zranění. Velké štěstí, že si při těch pádech nezpůsobila žádnou zlomeninu. Tyhle transporty do nemocnice a zpět houstnou a vždy, když dojedu do nemocnice, řekne mi lékařský personál, že maminka nechtěla pomoci, že jim řekla, že chce umřít. Poslední dva odvozy už si nevzali lékaři na svědomí to, aby ji poslali, i když vyslovila nesouhlas, zpět do domova. Ty odvozy byly necelé dva týdny po sobě. Nechali ji několik dní v nemocnici. Když ji propouštějí, říkají mi, že je velmi statečná a má v sobě ještě stále energii všechno překonat. Tohle je názor ošetřujícího personálu. My ale na ní vidíme, obsluhující personál v domově i já, že je velmi vyčerpaná. Opakuje nám, ať zařídíme, aby usnula a nevzbudila se. Řešíme to s humorem a ona to bere a usměje se tomu. Říkáme jí, že na nádraží zařídí mnoho věcí, ale tohle ne. Nejhorší je, že mamka byla člověk, který si do nedávné doby udělal všechno sám a teď už není schopná. Musí se jí udělat jídlo a se vším ji pomoci. Jediné, co se snaží stále zvládat sama, je močení a stolice. V nemocnici ztropila hroznou scénu, že po nabytí vědomí zjistila zavedenou cévku. Její psychika jde díky její neschopnosti hrozně dolů. Odchází i mentálně. Prostě to není život k žití. Mám následující dotaz, když řekne v nemocnici, že nechce ošetřit, že chce, aby její život odešel tam, kam si ona již dlouho přeje, mohou to respektovat? Na vašich stránkách píšete o předem vysloveném přání. To je ale třeba pokud člověk už své přání nemůže vyslovit. Píšete tu o vyslovení přání neposkytnout resuscitaci, dýchání pomocí přístrojů, zavedení sond, podání antibiotik, provedení dialýzy. Já nevím, co mamce poskytnou, nebo podají, když ji přivezou do nemocnice ale . . . Mamka není v bezvědomí, nesvéprávná. Mamka ale tohle přání vyslovuje při vědomí a zřejmě ví, co žíká Mám oči plné slz na jedné straně je to, že ztratím člověka, který mi dal život, který pro mě udělal mnohé a na straně druhé chci tomu člověku ulevit a pomoci mu umřít bez myšlenek, co zase bude příště až mi bude takhle špatně. Pláču a věřím, že mi odpovíte v co nejkratší době děkuji. Míla Knoblochová dcera
Mila Knoblochova
Píšete o vaší mamince, které je 94 let, žije v pečovatelském domě a v poslední době je opakovaně pro zhoršení zdravotního stavu odvážena do nemocnice. Maminka sama mluví o tom, že by ráda zemřela, převážet nechce. Ptáte se, zda v nemocnici mohou respektovat maminčino přání nebýt léčena a v klidu zemřít.

Vážená paní Knoblochová,

v ČR je odpověď trochu složitější a vlastně nejjednodušším řešením by bylo, přizvat do pečovatelského domu ke spolupráci mobilní hospic, který poskytne právě toto doprovázení, bude řešit příznaky (např. bolest, dušnost) a starat se o to, aby mamince bylo tak nejlépe, jak to její stav dovolí.

Pokud ale takové řešení není možné, pak by bylo vhodné sepsat dříve vyslovená přání. Obsahují jednak soupis toho, co by si nemocný přál a co by si naopak nepřál. Kde by rád, aby byla péče poskytována a podobně. Čím je tento dokument konkrétnější, tím lépe (např. pokud si zlomím ruku, přeji si ošetřit dle doporučení lékaře, poud se mi zastaví srdce nepřeji si pokus o oživování; přeji si léčit teplotu a dušnost při zápalu plic, ale nepřeji si dostávat antibiotika …). Dále je potřeba od praktického lékaře sepsat poučení lékařem a pak nechat notářem ověřit podpis pacienta.

Ani tento dokument ale nemusí mamince pomoci – v ČR zatím moc nevíme, resp. nemáme zkušenosti s tím, jak bude lékař postupovat u pacienta se sepsaným přáním. Nemáme žádný soudní precedens, kdyby si pacient nebo rodina stěžovali, že lékař nerespektoval přání nemocného. Další překážkou v pečovatelském domě může být nedostupnost lékaře 24 hodin denně. Personál nemůže nečinně přihlížet tomu, kdyby se pacient například dusil. Zde právě může pomoci domácí hospic. Pokud v místě pobytu maminky žádné takové zařízení není dostupné, můžete zkusit konzultovat lékaře z hospice s prosbou, aby navrhl pro praktického lékaře předpis léků, které by bylo možno mamince při zhoršení stavu podat. Pochopitelně takový návrh může udělat i maminčin praktický lékař.

Snad se podaří mamince vyjít vstříc.

S pozdravem,

MUDr. Irena Závadová