Mám pocity viny ze smrti lidí v okolí

Odpověď na dotaz ze dne 11. listopadu 2009 zobrazit původní dotaz
Dobry den!Mam 22 rokov a ťažko zvládam konfrontáciu so smrťou. Ked som mala 13 rokov zomrela mi pri autonehode sesternica a to som velmi tazko zvladala. Myslim, ze tam sa aj zacali moje problemy so smrtou. Potom mi este zomrel ocko, ked som mala 18, no on uz bol starsí – mal 62 rokov.Teraz ale vobec nemusí ísť o žiadneho mne blízkeho človeka, väčšinou ani nejde o mne blízkeho človeka (je to buď blízky nejakeho kamarata alebo znameho alebo kamaratovho kamarata), a niekedy je to dokonca niekto úplne cudzí, kto zomrel, niekto, koho som napr. len videla v televíznych novinách a mna uz to niekedy dost rozhádže. Môj problém spočíva v tom, že pociťujem za smrť vinu – akoby som ju nejakým nadprirodzenym magickým spôsobom sama zapríčinila – napr. kamarátke zomrie babka a ja si spomeniem, že tato kamaratka bola pred týždňom prvýkrat u mna doma v byte na návšteve a napadane mi, že tak som spôsobila tu babkinu smrť alebo sa s niekým úplne novým zoznámim, a potom o nejaké tri rýždne tomu človeku zomrie niekto blízky a ja mam pocit, že som za to zodpovedná ja. Vždy ked sa dozviem o smrti niekoho, sa mi takto sam od seba spustí v hlave takýto mechanizmus, až kým nenájdem nejakú „príčinu“, nejakú udalosť, niečo, čím som tú smrť zapríčinila. Funguje to ale aj opačne – v tom zmysle, že sa bojím už „dopredu“ – teda napr. sa s niekým zoznamujem a bojím sa, že co ked teraz v blizkej buducnosti tomu cloveku niekto blizky zomrie alebo idem s niekým prvýkrát von alebo si od niekoho poziciam oblecenie...moze to byt hocijaká „blbosť“ – a niekedy sa aj stáva, že to naozaj „funguje“, ye naozaj niekto zomrie a potom som z toho vydesená. Ako vidíte, je to velmi vyčerpávajúce, lebo sa v podstate celý čas bojím (niekedy je to len taký nevýrazný strach, ze si to ani neuvedomujem, niekedy je intenzívny), že niekto zomrie. A potom niekto naozaj zomrie, ja mam pocity viny a takto dookola. Ked si to po sebe citam, znie to dost absurdne, racionálne si to uvedomujem, ale na emocionálnej urovni ma to desí a veľmi vyčerpáva. Pritom pokiaľ nezomrel mne blízky človek, tak mi nie je ľúto za ním,mne je v podstate jedno, že zomrel a problémy mi spôsobujú len tie pocity viny. Inak mam rada život (baví ma škola, mam super kamaratov a s nimi vela super zazitkov...), ale táto „moja vec“ so smrťou mi ho značne znepríjemňuje a komplikuje. Prosím Vás, čo sa s tým dá robiť?Som z toho nešťastná a veľmi by som to chcela nejakým spôsobom prekonať, dokázať sa s tým vysporiadať, necítiť sa neustále vinná za niekoho smrť, nechcem mat ten pocit,ze som to sposobila ja. Keď si niekedy predstavím, že by to nebol len „výplod“ mojej osobnosti, ale že to naozaj funguje, že to naozaj ja spôsobujem tú smrť, riadne ma to veru vydesí a cítim sa otrasne...Prosím, poraďte mi.
Majka
Píšete o svých pocitech viny spojených se smrtí různých lidí ve Vašem okolí nebo i v okolí Vašich přátel a známých.

Milá Majko,

vytvořila jste si v sobě mechanismus viny a zodpovědnosti za cizí smrt, který vždy naskakuje, když někdo – třeba i vzdálený – zemře.

Sama přitom vnímáte absurditu takové „logiky“, ale nedokážete se jí – zdá se – zatím sama ubránit.

Myslím, že ani jedna odpověď na Váš dotaz nebude zřejmě stačit, aby Vás přesvědčila – můžu Vám jen doporučit, abyste s tím nezůstávala sama a vyhledala nějakého psychoterapeuta, který by Vám pomohl téma smrti zpracovat.

Právě nezpracování a nepřijetí tématu smrti ve Vašem životě je podle mého příčinou Vašich potíží. Jde vlastně o původně obranný mechanismus, který člověku pomáhá rychle nějak zpracovat podněty, které jsou pro něho v určité době „příliš silné“. Zdá se, že pro Vás mohlo být téma smrti – napřed Vaší sestřenice, později i dalších – příliš silným a šokujícím podnětem a možná Vám s ním nikdo z dospělých kolem Vás nepomohl tak, abyste mohla téma smrti pro svůj život přijmout a zařadit do bolestné a někdy tragické, ale zároveň přirozené lidské zkušenosti.

Když nemá člověk – a často je to dítě nebo nedospělý – žádný „návod“ na to, jak novou, často traumatizující zkušenost přijmout, pomůže si obranným mechanismem – buď zkušenost nějak popře, nebo přetvoří pomocí fantazie, aby mu dala nějaký smysl.

Vy jste našla smysl v tom, že smrt kolem sebe nějakou magickou cestou způsobujete. Je na tom vidět, že Vám nebylo umožněno a s pomocí zkušenějších blízkých lidí pomoženo přijmout konkrétní smrt a pak i obecně téma smrti v životě člověka jako normální, i když těžkou součást života každého člověka.

Často se lidé obtížným tématům vyhýbají, zvlášť když mají pocit, že tím „ochrání“ děti nebo dospívající. Raději těžké téma tabuizují a nemluví o něm. Děti, které se však s faktem smrti potkají, potřebují návod k tomu, jak toto téma do svého života a zkušenosti zařadit. Vy jste si tedy poradila pomocí omnipotentních fantazií. Skutečně Vás můžu ubezpečit, že žádný člověk, ani Vy, nevládne takovou mocí, aby mohl nevědomě ovlivňovat smrt lidí kolem sebe.

Chápu, že moje odpověď pro Vás zřejmě nebude dost přesvědčivá – potřebujete prožít pocit jistoty, důvěry a bezpečí v kontaktu s tématem smrti, a to by Vám mohla poskytnout dobrá terapie. Takže Vás podporuji v tom, abyste pro sebe našla důvěryhodného psychoterapeuta a téma smrti s ním zpracovala a přijala pro svůj život jako normální lidskou zkušenost. Určitě se vám uleví a věci se dostanou na místo, kam patří.

Držím Vám palce!

Ilona Peňásová