Leží na mě hodně trápení v rodině, cítím se vyčerpaná a bezradná. Co si počít?

Odpověď na dotaz ze dne 3. února 2014 zobrazit původní dotaz
Loni v létě se mi zabil táta při autonehodě, když jel od mojí sestry z JIP. Moje starší sestra má rakovinu tlustého střeva s metastázami v podstatě už v celém těle a pomalu nám odchází také. Vše související s tátovou smrtí jsem musela vyřizovat sama a doteď se kromě toho všeho potýkám ještě s vyřizováním dědictví a s tátovou manželkou (není to moje maminka), která je beznadějná alkoholička. Do toho všeho moje maminka a mladší sestra jsou na antidepresivech, mám velký strach o maminku, jak a jestli to zvládne, až starší sestra odejde. Snažím se všechny kolem sebe povzbuzovat, aby nepropadali depresím, ale sama už nevím, jestli to všechno zvládnu. Starší sestře pomáhám jak můžu, chodím k ní vařit a uklízet, mluvím s ní, ale čím dál častěji propadám už beznaději. Mám dceru na VŠ, která to také celkem těžce nese - dědu měla moc ráda a měla ho spíš za tátu (ten její biologický naprosto nefunguje, nestýkají se), i mojí sestru má moc ráda - jako rodina jsme vždycky byli při sobě a jsme i teď, ale já nevím, jak dlouho zvládnu ještě všem být oporou. Nevím už, jak dál, nějak mám pořád pocit, že všechny svoje trable nechci vyprávět cizímu člověku, takhle to jde trošku líp, když to není z očí do očí. Cítím se hrozně vyčerpaná a bezradná.
Jitka

Dobrý den, Jitko,

leží na Vás opravdu hodně soužení a trápení, každé z nich by si zasloužilo pozornost a zpracování. Máte dobrou vůli a motivaci, avšak Vaše kapacita už začíná být postupně naplněna a vypadá to, že ačkoliv Vy sama nemáte závažnou chorobu ani jiné zdravotní potíže, potřebujete podporu a péči. Stává se, že v rodinách, kde se potíže nakupí, dojde k nadměrnému přetížení zdravého člena a to je možná také Váš případ. Tehdy je třeba přistoupit k takovému člověku (tedy k Vám) jako k někomu, kdo také strádá, neboť ho postihly nemoci či úmrtí všech ostatních. Vaše reakce a pocity, že už Vám docházejí síly, jsou zcela na místě – podporujete mnoho jiných, sama moc podpory nemáte.

Je tedy třeba, abyste začala brát ohled také na sebe, i kdyby to Vám nebo někomu jinému připadalo divné. Všichni, kdo pomáhají, potřebují také někde doplnit energii. Proto zkuste uvážit, jaká pomoc či podpora by Vám nyní vyhovovala a zkusit si pro sebe také zařídit to, co dáváte druhým. Psala jste, že to nechcete vyprávět cizímu člověku. Chápu to, ale jako psychoterapeut vím, jak je to užitečné. Tak jako Vaši blízcí nemohou vše zvládnout sami, ani Vy nejste výjimka. Proto Vám navrhuji, abyste zkusila probrat alespoň některé Vaše pocity s přáteli, upustit trochu z Vašeho zoufalství a vyčerpání, jak je Vám příjemné (nebo co uznáte za snesitelné a užitečné) nebo třeba po telefonu s nějakým odborníkem (např. na lince důvěry pro dospělé – aspoň, když je Vám aktuálně těžko). Cokoliv jiného, co by Vás podpořilo, ulevilo nebo o co byste se mohla podělit s druhými je na místě.

Vím, že je obtížné postarat se o druhé, někdy je ještě těžší se v takových chvílích postarat i o sebe. Proto Vám přeji hodně odvahy,

Zuzana Vondřichová