Je to 10 dní, co můj bývalý přítel zemřel na rakovinu plic. Zůstalo ve mně prázdno a bolavé rány. Co s tím?

Odpověď na dotaz ze dne 16. ledna 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den,loni o vánocích jsem sem k vám posílala dotaz,na který mi odpovídal pan doktor Černý.Týkal se mého přítele.,který v té době umíral na rakovinu plic v nemnocnici.Byl to bývalý přítel,ale jeho smrt mne zasáhla víc než jsem si sama dokázala představit.Ted je to deset dní od jeho umrtí..A ve mně zustalo velké prázdno.Celkové prázdno.Pan doktor psal..že co nás nezabije nás posílí a že přežiju,tak jako když mi zemřela dcera,kamarádka.Nemám chut přežít protože lidé co jsem měla ráda odcházejí,a zustavájí jen bolavé rány.Co s tím vším nevím.Marcela.
Marcela

Marcelo, je mi to líto. Víte, neumím si představit, že byste mohla cítit něco jiného, než to prázdno, o kterém píšete. Vždycky, když něco skončí a někdo odejde, tak zůstane prázdno a bolest. A často tím začne období, kdy nemáme chuť žít. Já vím, že víte, že každé těžké období nakonec nějak přejde, bolest se zmírní a odezní, prázdno se poznenáhlu naplní. Vím, že to víte, já vám to jen připomínám. A ještě něco. Úplně každá ztráta nějak uvolňuje, osvobozuje a připravuje něco nového. A to nové přijde vždycky, dříve nebo později. Je jediná zásada, jediné pravidlo. Je třeba tím bolavým začátkem projít, jen tak, bez motivace, bez smyslu. On se časem nějaký vynoří. Jde o to, vydržet to nejhorší první období. Stejně jako posledně připomínám, nebuďte na to sama. Vyhledejte podporu od přátel, příbuzných, nebo pomoc profesionální. A co s tím vším? Co jiného – vzít to, přijmout a jít dál. Jen takhle se totiž nejvíc a nejlépe uchová to všechno dobré a hodnotné, o co jsme přišli. Zní to jako paradox, je to paradox, a je to pravda.

Váš Jiří Černý