Je mi 25 let a nemám se komu svěřit s těžkostmi, co mě potkaly, nic mě nebaví a netěší mě ani žít. Co s tím?

Odpověď na dotaz ze dne 4. prosince 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, ani nevím jak začít, ale už mě nebaví žít. Je mi 25let, někdo mě vidí jako ambiciózního mladíka což je pravda, ale jakmile mám depku, tak si říkám ze vlastně vse co jsem kdy provedl je úplně zbytečně. Nikdy jsem nešel z davem vždycky sem byl ten odlišný, asi proto nemám žádné přátele komu bych se svěřil a cele to ze mě spadlo. Mám stavební firmu, kde mám parset tisicove dluhy nemnou zaviněné, jsem i dobrý remeslnik a ty peníze bych chtěl splatit, ale už sem vyčerpán... začalo to zhruba před 3 roky kdy jsem měl přítelkyni, stavěli jsme dům, ona platila hypo a já stavěl za hotovy, práce probíhá-li zdlouhavé, jelikož sem musel vydělávat a ve volným čase jsem byl na domečku, měl sem potíže s autem různé poruchy atd, pracoval jsem tvrdě a do večeru někdy i do noci jelikož jsem byl začínající podnikatel/remeslnik bohužel přítelkyně mi dala košem je to skoro na den přesně před 2lety, v praci se mi začalo dařit nový auto, víc peněz, ale nastal další zkrat, bydlel jsem pořad u rodičů a dojizdel za praci do Plzně převážně po většinu času jsem spal v autě nebo na stavbách abych ušetřil za ubytování, a jelikož jsem bydlel u rodičů tak to pro mne byl plus, můj kolega mi začal zdlouhavé posílat peníze až to vedlo k tomu ze mi dluží 260.000,- a vzal mi auto, rodiče se odstěhovali a já zůstal v Praze sám, a jediné co jsem měl je garáž/sklad oči ocitnul jsem se na samém dne, neměl sem kde bydlet a docházeli mi i peníze jelikož jsem měl nějaké závazky... v garáži kde není voda a je v ni celkem zima bydlím už skoro rok, bohužel se nemůžu ponizit s někoho prosit o pomoc je mi stydno, povetsinu času smutno, cejtim se sám nikým nemilovan a nemotivovan i když se finanční situace trochu zlepšila... proste jde o to ze nemám chuť už na nic, do toho jsem zjistil ze mě ma přítelkyně podvedla a lhala mi což mě bolí čím dal vic propadá val jsem démonů alkoholu nad kterým vítězim na plné čáře ale sem na pokraji jak psychické tak fyzické únavy a přemýšlím nad odchodu z tohoto falešného světa, nejsem blázen, psychopat a ani idiot jsem poměrně vzdělání v oboru psychologie a vztahu a chápu minulost, přítomnost a budoucnost ale už mě vse unavuje a přemýšlím nad sebevraždou protože všude se řeší sex, penize, a pomluvy a mě je to nepříjemný, a bolí mne to za cely lidstvo, cítím ze sem podveden, ponizen, a já nevím co ještě bylo mi stydno napsat i sem k vám nevím co od toho mám očekávat jestli radu nebo pomoc na světě je tolik zlého a možná i já sem v něčem zlý a nevím to o sobě. Po 3 letech stále těžce pracuji, od rána do večera, nemám z ničeho radost, nic mne nebaví, nezajímam se o svět kolem proste o nic
Vit

Milý Vítku,

Váš příběh je silný, střídají se v něm období, kdy jste byl i Vy silný a kdy se Vám dařilo, a pak přišly chvíle slabosti, prohry, deprese, únavy, vyčerpání. Působíte na mne jako člověk, který bojuje, žije, ale nevzdává to, i když na to někdy myslí, ale to je normální. Hodně jste dřel i miloval, pak přišly zrady a pády. Dost vydržíte, jste houževnatý. Na svůj věk jste toho už docela hodně stihl, není divu, že se cítíte unavený a že nemáte na nic chuť. Píšete, že vítězíte nad démonem alkoholu, to je moc dobře. Jste smutný ze světa kolem sebe, jste přemýšlivý, máte dobré srdce. Jistě, jako každý, máte i Vy své slabosti a své stinné stránky, to taky nejde jinak, jsme lidé. Nelíbí se Vám svět, který kolem sebe vidíte. Tak to nejste sám. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si Vás život na něco připravuje. Je třeba takových mužů, jako jste Vy. Takových, kteří znovu a znovu vstanou a jdou dřít. Patříte do velké armády chlapů, kteří odedávna znovu a znovu staví tenhle svět. Jinak to nejde. Znovu a znovu, protože samo se neudělá nic. Samozřejmě, že si zasloužíte odpočinek, úlevu, lásku, přijetí, uznání. Víte, život je vždycky na straně takových, jaký jste Vy, i když se Vám to teď zrovna moc nezdá. Znovu přijde čas lásky, radosti i pohody, uvidíte. Život se o to postará sám a člověk tomu ani nemusí věřit, protože tomu v těch obdobích slabosti ani věřit nemůže. A ještě něco, i když právě nemáte přátele a nemáte se komu svěřit a vypovídat se, pak je tu ještě spousta lidí, kteří jsou připravení Vás přijmout, vyslechnout, povzbudit, podržet, doprovodit. V Praze není zas tak těžké někoho z nás najít, zkuste to. I já bych se s Vámi rád setkal osobně, to ale záleží jen a jen na Vás.

Doporučuji Poradnu Diakonie, která má tu výhodu, že je nízkoprahová a člověk tam může přijít i bez objednání, a přidávám rozcestník na psychologické poradny v Praze (nedejte se zmást tím názvem Poradna pro rodinu, manželství…). Pro okamžitou podporu můžete volat na krizovou linku nebo linku důvěry, některé jsou zdarma a fungují i nonstop.

Upřímně a ze srdce Vám přeji, aby Vám už brzo bylo líp.

Váš Jiří Černý