Je mi 25 let a již 5 let se starám o těžce nemocnou mámu, mám pocit, že mi takto uteče čas mladí a zároveň si nedovedu představit, jak bude bez ní..

Odpověď na dotaz ze dne 18. ledna 2008 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, Je mi 25 let zhruba od 5ti let se ,,starám" o mámu, která je chodící pouze po bytě (je v pl.inv.důch.). Když mi bylo 5 let, tak s námi žila ještě sestra, ale ta odešla k tátovi, když mi bylo 11.Takže od 11 let bylo vše, co bylo mimo domov na mě. Nákupy,úřady její lékaři (ona si vždy jen zavolá o prášky) a já jdu.Pak ještě pes. Takže jsem nikdy nebyla na prázdninách.Já vím, že už jsem velká holka :-) , ale já mám v sobě pocit,že máma mě takhle nasměrovala tím si to všechno strašně moc ulehčila.Né že bych přišla o dětství to asi né, ale bylo to jiné. Má jakoby opak klaustrofobie a nejem to. Před 4 lety měla ňáký zánět v noze,takže přestala chodit a než se vyřídil její převoz do nemocnice tak já jí musela obstarat komplet-bylo to pro mě dost hrozný a ještě než se to vše stalo,tak jsem jí doslova řekla:,, já ti zadek utírat nebudu" no a pak to nastalo a já utírala... Před rokem se to opakovala, ale do nemocnice se dostala dříve takže to bylo lepší.Pobyla si v LDNce a bylo dobře. Přijde mi, že nebere ohled na mě. Je mi 25 a já nikdy nebyla na diskotéce na víkend u někoho na chatě apod. Upřímně diskotéka apod.asi není nic pro mě, ale nevím jestli to nenalhávám sama sobě. Někdo by mohl říct,tak se odstěhuj,ale já jí prostě nedokážu opustit. Ani si nedokážu představit, jak to jednou bude až nebude. Ale prostě mám pocit, že mám velkou kouly u nohy.Co když mi něco utíká? A za 10-20 let to už nedoženu.Asi jsem to nenapsala moc čtivě, ale asi to nedokážu přesně zformulovat. Děkuji za odpověď,
Lucie

Milá Lucie,

děkuji za Váš dopis a hned napíšu, že je moc dobře, že jste zformulovala své pocity – je to někdy první krok k tomu, aby člověk začal hledat cestu ven ze situace, ve které mu není dobře.

A že Vám není moc dobře v tom, jak žijete, je úplně pochopitelné. Píšete o svém skutečně nelehkém a výjimečném osudu, který Vám máma tak trochu „zařídila“, skutečně bez ohledu na Vaše vlastní přání a potřeby.

Je obdivuhodné, jak věrně a obětavě se o mámu staráte – a i na příkladu Vaší sestry je zřejmé, že to vůbec není běžné. Musím říct, že představa, že téměř celý svůj život od dětství trávíte „ve službě“ nemocné mámě, ve mně vyvolává velký soucit a obdiv, ale taky trochu vztek. Říkám si, že každá malá i větší holka má právo na to zabývat se svými potřebami, zájmy, kamarádkami, radostmi – i když má doma nemocnou mámu. Nemělo by to být jen na ní – je to podle mého názoru nepřiměřená zodpovědnost, do které Vás v dětství rodina postavila, aniž by se ptala, co Vy na to.

Je jasné, že dnes už nejste malá holka, ale – jak píšete – Vaše přání a potřeby nemají prostor stále. Také je pravda, že obtížná situace u Vás doma nemůže být vyřešena mávnutím kouzleného proutku.

Ale to, že byste mohla postupně začít uskutečňovat také své potřeby a zájmy, dokonce dá se říct „žít svůj život“ (ne jen skrze mámu), je opravdu potřebné. Máte možná s mámou vytvořenou vlastně takovou symbiózu – a myslím, že je nejvyšší čas, abyste začala objevovat život také svýma vlastníma mladýma očima.

Jde o to, že péče o mámu by neměla být jenom na Vás. Nevím, zda je možné vtáhnout do péče někoho jiného z rodiny, sestru, nebo zda by byli k dispozici i jiní příbuzní – ale i kdyby ne, jsou zde možnosti péče institucí, které alespoň částečně převezmou Vaši starost.  Agenturu domácí péče může předepsat praktický lékař Vaší mámy. Respitní pobyty (pobyt na týden až několik týdnů nemocného v některém lůžkovém zařízení, aby si pečující oddechl) je možné vyhledat v sociálních zařízeních v okolí Vašeho bydliště. Je možné také využít odlehčovacích služeb a pečovatelských služeb – informace o nich získáte na na obecním/městském úřadě nebo např. na lince důvěry. Můžete si také podat inzerát a tímto způsobem hledat někoho, kdo by mohl pomoci pečovat o Vaši mámu. Všechny sociální služby může a má Vaše máma hradit z příspěvku na péči, který pobírá, jak předpokládám. Pokud ne, doporučuji Vám o něj na sociálním odboru požádat.

Domácí péče nebo občas i možnost respitního pobytu mámy v nějakém zařízení by Vám ulevily a Vy byste mohla začít budovat svůj vlastní život. Věřte, že si to zasloužíte a že i pro chvíle s mámou Vám takové objevování může přinést víc spokojenosti a radosti. Spokojený pečující přináší radost i nemocnému.

Milá Lucie, každý z nás je „hlavní postavou“ svého života – a tak i Vy potřebujete věnovat svou péči také sobě samé a tomu, co chcete v životě poznat a zažít.

Pokud byste o své situaci chtěla ještě s někým mluvit a potřebovala podporu ke krokům, které byste chtěla udělat, můžete také vyhledat pomoc psychoterapeuta nebo navštívít třeba krizové centrum, kde si o všem můžete ještě promluvit tváří v tvář.

Přeju Vám, abyste našla v sobě odvahu a kuráž udělat to, co potřebujete a co si opravdu plně zasloužíte.

Držím vám palce!

Ilona Peňásová