Jak vysvětlit úmrtí dědečka čtyřletému synovi

Odpověď na dotaz ze dne 14. října 2009 zobrazit původní dotaz
Dobrý večer, před 14 dny mi zemřel tatínek 66 let na rakovinu.je to pro nás velmi bolestivá ztráta, ale musíme jít dál.Chtěla bych se zeptat jak vysvětlit 4 -letému chlapci, že jeho milovaný dědeček už nežije.Řekli jsme mu ve vší opatrnosti jak se věci mají, ale on stále doufá,že se vrátí.Hledá ho všude, stále se ptá zda už se narodil.Pláče,že nepozná jeho hvězdičku na nebi,když jsou mraky atd.Je to pro mne moc těžké, vidět jak se trápí.Taťky odchod nesu i já těžce, ale před ním nepláču.Kdykoliv chce, popovídám s sním o dědovi a o všem co spolu do poslední chvíle dělali. Ale přijmout fakt, že už ho neuvidí, nechce nebo nemůže pochopit.Prosím poraďte.Děkuji moc za to, že jste.Díky
Olina
Píšete nám v obtížné situaci – vyrovnáváte se se smrtí Vašeho tatínka, což je velmi bolestné. Zároveň hledáte cesty, jak tuto smrt přiblížit Vašemu synovi.

Dobrý den, paní Olino,

z Vašeho dotazu vnímám, že k synkovi přistupujete s velkou citlivostí a vnímavostí. Snažíte se mu vysvětlit, že jeho dědeček už nežije; jste otevření a vnímaví k jeho otázkám, ke smutku, ke způsobu, jak celou situaci chápe a jak se se smrtí vyrovnává. Podle mého názoru si počínáte velice dobře a moc oceňuji tento Váš přístup.

Smrt je pro čtyřleté dítě velkou záhadou. Rozumí mnoha věcem, které jsou s ní spojené, ale pochopit, že smrt je konečná, že už je to „napořád“, to je nad jeho možnosti. Často i jeho smutek a truchlení se týká spíš toho, že dědeček tu není a nepřichází, než že už nepřijde nikdy. Trvalost smrti dítě začne chápat až v mladším školním věku.

My dospělí ovšem můžeme porozumět tomu, jak dítě věci vidí. Můžeme rozumět – a dát toto porozumění najevo – že by si přálo mít dědečka tady, že se mu po něm stýská, že se na něj těší nebo se na něj (či na ostatní okolo) zlobí, že dědeček ještě nepřišel. Můžeme pochopit i to, že si Váš syn ještě neumí představit, co to znamená „nikdy“. I my dospělí můžeme vyjádřit smutek nad tím, že tu dědeček není, že bychom si ho přáli mít tady, ale jsme v této věci bezmocní. Vím, že to je pro Vás i pro Vašeho synka bolestivé, ale tato bolest patří k životu, stejně jako k němu patří smrt.

Aby Váš syn pochopil, co znamená, že už nikdy dědu neuvidí, k tomu potřebuje dozrát, jeho rozumové schopnosti se musejí ještě vyvinout. Nejde to urychlit a ani nemá smysl se o urychlení pokoušet. Jednejte s ním tak, jak jste to dělali doposud – říkejte mu pravdu s citem a ohledem na to, co dokáže pochopit. Mluvte i o tom, co ještě pochopit nedokáže – že se už dědeček nevrátí, že to ani on, ani Vy nemůžete změnit, že jeho smrt Váš syn nijak nezavinil, že to všechny bolí, ale bolest jednou bude menší a Vy že ji unesete.

Uvědomuji si, že mnohé synovy otázky a vzpomínání musejí jitřit i Vaši vlastní bolest. Chci Vás povzbudit k tomu, abyste našla dostatek času pro sebe a pro své vlastní truchlení. Pokud to bude pro Vás náročné, můžete také požádat někoho z Vašich přátel či širší rodiny, aby na některé synovy otázky odpovídal on, abyste jimi nebyla tolik zraňovaná.

Budu na Vás myslet a moc Vám přeji, abyste se s tatínkovou smrtí dobře vyrovnali a šli dobře dál.

Petra Hálková