Jak se vyrovnat s odchodem maminky?

Odpověď na dotaz ze dne 14. prosince 2013 zobrazit původní dotaz
Maminka pred ctyrmi mesici onemocnela rakovinou. V okamziku, kdy sem se to dozvedela, jsem citila hroznou bolest a brecela jsem, ackoli jeste stale byla se mnou. Kazde vysetreni, ktere podstoupila bralo nadeji na uzdraveni a ja presto brecela min. Pred dvema dny zemrela. Byla jsem u jejiho odchodu, sedela jsem s ni a drzela ji za ruku, kdyz prechazela na druhy breh. Brecela jsem, ale uvnitr jakobych citila ulevu, za ni, ze nebude trpet bolestmi dlouho, nebot konec se blizil a ulevu i za sebe. Kdyz po dlouhych dvanacti hodinach prisla ona chvile, brecela jsem a citila nevim jestli krivdu, ale vztek, ze moji sourozenci jsou oproti me v klidu, taky breceli, ale byli mnohem silnejsi. Chvili po tom, zacali organizovat pohreb a ja byla na pokraji zhrouceni a nechapala jsem a ani nechapu jak mohli. Na takove veci je preci urcite vic casu. Vim, ze kazdy jsme jiny a kazdy se s tim vyrovnavame jinak, presto jsem z nichbyla natolik znechucena, ze se stydim, ze jsme z jedne krve. A dnes se stydim i sama za sebe. Porad na ni myslim, je mi do place, chvilku brecim, ale da se rict, ze funguji. Pritom smrt ttaty me vyvedla mnohem vic a to zemrel v nemocnici a nahle. To je sedm let zpatky. Je mi hrozne z toho, ze nebrecim tak jako u taty, pritom to neni o tom, ze bych mela tatu radeji, naopak jsem vzdycky vedela, ze az nebude mamka, skonci svet, a dnes, par dni po jeji smrti, ten pocit nemam. Proc? Sama hledam odpovedi, zda je to tim, ze cim je clovek starsi, tim to lepe prijima, nebo zda to bylo nemoci ktera me mozna podvedome pripravovala, nebo prave tim, ze jsem byla primo u ni a vedela jsem, ze bolesti nema a ona volala svoji maminku a ja uverila, ze neco po smrti je, ze se sesli a ja vedela, ze ma radost z jejich setkani? Je zvlastni, ze clovek, ktery upada do tohoto stavu nemluvi, s nami uz posledni den mluvila jen ano a ne, a najednou zretelne vola svoji maminku. Neco byt musi. A jak si vysvetlit, ze do te doby tam litala jedna beruska, ale po tom se tam objevily nejmene tri. Nevim, je krasny verit v neco nadpozemskeho. Ale proc tolik netrpim, kdyz jsem ji tolik milovala a miluji? Omlouvam se za dlouhy dotaz a moc Vam dekuji za odpoved
Dana
Napsala jste nám o smrti maminky. Váš prožitek byl jiný než u táty a také Vaši sourozenci reagovali jinak než Vy.

Dobrý den,

pokládáte sobě i nám otázku, jak to, že nyní snášíte smrt maminky lépe, přestože je to pro Vás velká ztráta. Neumím odpovědět na toto „proč“ za Vás, ale mohu Vám nabídnout myšlenky, které jsou z Vašeho e-mailu zřejmé:

Smrt maminky byla očekávaná, Vaše maminka odešla v klidu a bylo jasné, že odchází jinam, kde ji možná také čeká něco dobrého. Byla jste s ní a uvědomovala jste si její úlevu od zdejších bolestí a radost z další cesty. Tedy je možné, že cítíte smutek z toho, že maminka odešla, ale nemusíte mít o ni starost, protože odešla dobře a to je pro pozůstalé vždy povzbuzující – je to podpora nejen v důvěře a lásce k umírajícímu, ale v rámci pojetí vlastní smrti i naděje do budoucna.

Jak jste sama psala, jsme každý jiný a opravdu množstvím slz nebo prosmutněných dnů se láska k zemřelému neměří. Navíc jsme při různých odchodech svých blízkých v rozdílné životní fázi, máme jiné zkušenosti i jiné možnosti. Proto může být porovnávání někdy zkreslující (např. co jste prožívala, když zemřel táta a když máma).

Z Vašeho psaní mám dojem, že jste svou láskou dokonce mohla mamince v umírání pomoci, respektovat její cestu i pocity. Připadá mi milé, že už nemusíte drásat svou duši, můžete být jenom smutná, protože se Vám možná podařilo to, co mnohým není přáno – doprovodit maminku až do konce a vidět její klidný odchod.

Zuzana Vondřichová