Jak mohu pomoci manželovi, jemuž umírají spolužáci i spolupracovníci bez dlouhodobějších zdravotních příčin. Manželovi je 56 let. Začíná o těchto věcech mluvit jako by byl on "na řadě".
Shrnutí dotazu
Odpověď na dotaz
Vážená paní Jelínková,
zamýšlím se nad tím, co asi myslíte tou pomocí. Napadá mě, zda Vám jde o to, aby se Váš manžel nezabýval myšlenkami na smrt, nebo o to, aby nežil s pocitem, že je „na řadě“.
Smrt je součástí našeho života, přesto máme přirozenou tendenci chovat se, jako by neexistovala. Konečnost naší existence si uvědomujeme většinou jen tehdy, když je život ohrožen. Úmrtí blízkých lidí nastavuje zrcadlo i nám, ukazuje, že i náš životní čas je omezený. Setkání se smrtí v nás často vyvolává nejistotu a úzkost. Právě kvůli těmto pocitů se myšlenkám na smrt raději vyhýbáme. A když opravdu nastane náš čas, nejsme na umírání a na smrt připraveni.
Váš manžel se zabývá vlastní konečností, úmrtí jeho blízkých je pro něj důležitým zastavením v běhu vlastního života. Může jej nakonec posunout v osobnostním zrání, vést k uvědomění si významných hodnot v životě a připravit jej na ukončení životní pouti. Pokud jej však přemítání o smrti vede k pasivitě a rezignovanému čekání, pravděpodobně nenachází v minulosti, v přítomnosti ani v budoucnosti opěrné body. Nic, co by jej zachytilo v nejistotě života. Pomocí by mu pak mohlo být, když jeho obavy vezmete vážně, dáte mu prostor pro jejich vyjádření, umožníte mu, aby se mohl podívat i na to, co navzdory nejistotě „kdy přijde na řadu“ v jeho životě zůstává, co navzdory smrti zůstává, co může žít a co by ještě chtěl žít. Prožitek přesahu, respektive sebepřesahu jej pak může znovu zaktivizovat, znovu vrátit do života. Toto však předpokládá, abyste se Vy sama necítila příliš ohrožená hovorem o smrti a měla ve vztahu k sobě tuto tématiku promyšlenou.
Paní Jelínková, přeji Vám hodně odvahy a prožitky naplněný čas s manželem.
S pozdravem Tereza Soukupová
