Dozvěděla jsem se, že maminka onemocněla rakovinou. Bojím se její smrti. Co mám dělat?

Odpověď na dotaz ze dne 16. října 2014 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před 3 dny jsem se dozvěděla, že maminka má rakovinu. Bohužel je to 6 měsíců po té, co se nepotvrdil zhoubný nádor ledviny a byla ledvina odebrána. Ráda bych jí byla oporou, když jsem s ní, tak se snažím být klidná a chovat se normálně, ale potom v práci nebo o samotě skoro pořád brečím, nemůžu jíst. Přijde mi, že ona to zatím nese statečněji než já! Hledám informace na internetu, což není dobře, ale čekám, že najdu něco, co mě utěší, ale bohužel je to vždy naopak. Vůbec si nedovedu představit, jak bych se vyrovnala s její smrtí, když už nyní jsem na pokraji svých sil. Děkuji Andrea
Andrea

Milá paní Andreo,

vážíme si důvěry, se kterou se na nás obracíte. Dozvěděla jste se o rakovině maminky a hledáte pomoc. Jste celou situací vykolejená, v duši Vám bouří emoční zmatek – od hlubokého smutku přes obavy a úzkost, přes bezmoc a hrůzu, možná i zlost a pocit, že je všechno špatně, nespravedlivě, „v háji“. Je pravděpodobné, že tento zmatek se časem změní, mnohdy zmírní.

Oceňuji, že v takto vypjaté situaci dokážete myslet i na maminku a hledat, jak pro ni můžete být oporou. Oceňuji také Vaši aktivitu – to, jak hledáte všemožné dostupné informace, je obdivuhodné. Všímáte si též vlastních sil, přesněji jejich nedostatku – tuto vnímavost je dobré mít a uchovat si ji. 

Hledáte, co pomáhá: neexistuje snadná rada, jak projít cestu od zprávy o smrtelném onemocnění po smíření. Tato cesta je těžká, prožíváme ji jako dlouhou a nesnadnou. A když ji dobře projdeme, něco se změní, mnohdy k větší vnímavosti či hloubce. Často pomáhá, když si najdeme chvíle, kdy můžeme být sama sebou se svými prožitky. Nemusí to být nutně hodiny pláče – někdy pomáhá i poslechnout si hudbu, namalovat si své prožitky, zacvičit si, projít se na místo, kde je mi dobře apod.

Zkuste si situaci rozdělit na kroky, které Vás čekají. Jaké jsou úkoly na nejbližší období? Co teď maminku i Vás čeká? Další vyšetření? Chemoterapie? Operace? Co bude maminka potřebovat? Odvézt někam? Uvařit? Co budete potřebovat Vy? Zkuste řešit problémy nejbližšího období. Vím, někdy je těžké nemyslet na to, co bude potom… ale to by se člověk sesypal, kdyby měl řešit všechno najednou. Zůstaňte u úkolů na dnešek – další dny přinesou své úkoly.  

Velmi nápomocné je, když najdete někoho, kdo Vás může doprovázet, kdo Vám bude oporou. Možná máte nějakou spřízněnou duši; často člověk až v průběhu zjistí, čí pomoc mu byla užitečná. Chci Vás povzbudit, abyste nezůstávala sama, abyste opakovaně mluvila o situaci i o svém nitru s lidmi okolo – s kamarádkami, spřízněnými kolegy, někdy je úlevný i rozhovor s psychologem nebo farářem. I linky důvěry a podobná zařízení bývají dobrými podporovateli.

Nezapomínejte na sebe. Abyste tu mohla být pro maminku, musíte nutně čerpat sílu. Zkuste dál dělat věci, o kterých víte, že Vám dělávají dobře. Nebraňte se ani příjemným zážitkům. Pokuste se alespoň trochu jíst, dodržujte pitný režim, odpočívejte, dbejte o své tělo.

Zůstaňte k sobě shovívavá. Dovolte si nedokonalost, odpusťte si, když se Vám něco nepodaří podle Vašich představ. Jste přece člověk, ne superman, který vždy přesně ví, jak se zachovat, a vždy se mu to daří. Věřím, že lidskost je často cennější než naše sebelepší snahy.

Vím, že ještě je brzy myslet na maminčinu smrt, zatím, předpokládám, máte velkou šanci na úzdravu. Přesto, když by úvahy o ní nešly zaplašit, zkuste si odpovědět na tyto otázky: Co pro Vás smrt znamená? Co je po ní? Jak byste si Vy přála jednou zemřít a jakou smrt byste si přála pro maminku? Můžete pro to něco udělat? (Např. zjistit si nějaké informace, najít kontakty, něco mamince říct, něco spolu prožít apod.) Mnohé z těchto otázek je dobré probrat v důvěrném rozhovoru s někým, kdo má pochopení.

Paní Andreo, přeji Vám, abyste zvládly dobře každý z úkolů, který Vás čeká. A abyste našla blízké lidi a činnosti, které Vám pomáhají. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková