Doprovodila jsem dvě ženy s rakovinou v posledních stádiích. Po jejich smrti to na mě velmi dolehlo, měly velkou vůli zůstat. Je to u umírajících normální?

Odpověď na dotaz ze dne 13. března 2015 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, starala som sa o dve ženy s rakovinou v posledných štádiách doma.Puvodne jsem ženska sestra, ale abych se postarala o díte, vzala jsem to. Po jejích smrti to na mne dolehlo a nemuzu zapomenout na to ,jak ťežko se loučily se životem.Doted jsem si myslela, jsem verící , a když se nekdo blíží k odchodu, najde sílu ve víre..nejaký pokoj.Ale u nich jsem videla silnou vuli zustat.Je to normální u umírajících? Ja jsem pak onemocnela z preťažení, bylo to na mne moc i doma a nemužu ses z toho všeho dostat. Dekuji za odpoveď.
monika
Píšete o zmatku, který ve Vás vypukl po úmrtí Vašich klientek – žen, které jste doprovázela během jejich umírání. Velice si vážím péče, kterou jste jim poskytla. Putovala jste s nimi těžkou nemocí a doprovodila jste je až do konce.

Dobrý den, paní Moniko,

zasloužíte si velký obdiv a ocenění. Děkuji Vám za to. Věřím, že ač to tak zvenčí nevypadá, přispěla jste svým snažením i k větší pohodě jejich duše. Nikdo nevíme, jak by jim bylo bez Vaší přítomnosti. Je přirozené, že ačkoli to nebyli Vaši blízcí, cítíte po jejich smrti smutek a bolest. Možná i údiv, bezmoc nebo zlost na to, že nedošly ke smíření. Pravděpodobně jste byla také velmi vyčerpaná po tak náročné péči – na těle i na duši.

Vrtá Vám hlavou otázka, zda je normální, že lidé umírají nesmíření se svou smrtí. Odpovídám: ano, je to normální. Odborníci říkají, že umírající člověk prochází několika stádii vyrovnávání se smrtí – nejprve se objevuje šok a popření skutečnosti, že zemře. Klade si otázky, „proč zrovna já“? Potom může přijít smutek, zlost, pocit křivdy a nespravedlnosti, boj, smlouvání. Tato stádia se opakují a vracejí.  Až na konci dojde ke smíření. Často bohužel smrt přijde dřív, než člověk k tomuto smíření dospěje. Není to jeho chyba ani chyba okolí – prostě prožil to tak, jak uměl, jak mu „bylo dáno“. Víc byste se dočetla např. v publikacích E. Kübler-Rossové.

Možná jste hodně překvapená a zklamaná, že zmíněné paní prožily smrt jinak, než jste si představovala. Možná jde o jedno z Vašich prvních setkání se smrtí – (nejen) to bývá často plné nečekaných prožitků a emocí. Možná dokonce Vaše hodnoty (víra) narazily na jejich hodnoty (jejich pojetí smrti a smyslu života…) a ve Vás to zanechalo zmatek. Stává se to často. Bývá užitečné věnovat pozornost tomu, jak se se životem loučily, co konkrétně se Vám zdálo dobré a co Vás zaskočilo, na co to ve Vašem nitru „naráží“… Je třeba také odtruchlit jejich odchod, i Vaše duše potřebuje uznat, že někoho ztratila, a rozloučit se s ním. Bývá prospěšné to probrat s někým, komu důvěřujete – blízcí lidé, terapeut, farář. Jste-li věřící, můžete se svěřit v modlitbě Bohu a Jeho uzdravující milosti.

Píšete, že jste z přetížení onemocněla. Je mi to líto, přála bych Vám brzké nabytí sil a zdraví pro tělo i duši. Předpokládám, že své tělo léčíte ve spolupráci s lékařem. Doufám, že také léčíte svou duši, že ve spolupráci s psychologem nebo terapeutem hledáte, co Vaši duši bolí a jak tuto bolest zahojit. Chci Vás k této péči povzbudit, je stejně důležitá jako péče o tělo. Pokud zatím hledáte, v České republice pracují někteří „bezplatně“ – bývají to psychologové ve zdravotních zařízeních (na pojišťovnu) nebo v sociálních službách (např. manželské poradny – zpravidla zdarma). Nevím, ve které zemi žijete, situaci na Slovensku nebo jinde bohužel neznám, ale měli by ji znát na lince důvěry ve Vašem okolí.

Paní Moniko, přeji Vám brzké uzdravení a ať najdete nový vnitřní pokoj i ve věcech smrti a umírání. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková