Dopečovali jsme těžce nemocného tatínka doma, chodím na terapii, ale vrací se mi zlé chvíle. Přejde to někdy?

Odpověď na dotaz ze dne 16. ledna 2019 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, opět se po delší době obracím na vaši poradnu. Je to necelý půlrok, co mi před očima po dlouhé nemoci (10 let) zemřel tatínek. Starali jsme se o něj poslední 2 měsíce doma, jeho odcházení bylo velice těžké, samotné umírání nebylo nic hezkého, tatínek zvracel krev, chrčel, byl stále při vědomí...jsem úzkostně "nastavený" člověk, na terapii jsem začala docházet již v době tatínkovy nemoci, a i když mi po jeho odchodu cca 2 měsíce nebylo vůbec dobře (úzkosti, nechutenství), zvládla jsem tím vším projít bez medikace (v tomto případě asi zbytečné). Poslední dobou byl "klid", cítila jsem se opět dobře, mám malé dítě, studuji a měla jsem pocit, že se opět dostávám do nějakého normálního stavu, ale posledních pár dní se zase necítím dobře. Jakoby se zničehonic všechno znovu vrátilo, chce se mi plakat, hlavně ráno se necítím dobře (žaludek), musím na tatínka pořád myslet, jak trpěl, cítím bezmoc z toho, že se s tím nedá nic dělat. Na terapii jsme o takovýchto propadech mluvily, ale stále mě překvapuje ta intenzita, čekám až přijdou láskyplné vzpomínky, ale zatím se vracejí pouze ty hrozné poslední chvíle, včechy operace a chemoterapie...je to jako otevřená rána, která jako by se nikdy neměla zahojit...přejde to vůbec někdy...?
Hana

Dobrý den,

jak jste se dozvěděla na terapii, opravdu jsou takové propady běžné. Je to velmi nepříjemné a mnoho pozůstalých trpí traumatickými zážitky okolo nemoci nebo umírání blízkého člověka – nezávisle na tom, zda dopečovali pacienta doma, jde spíš o míru trápení, kterého byli svědky či nezvyklost, bolestnost nebo neestetičnost zážitků. Takové pocity, sny nebo jiné trápení, se netýkají jen umírání, ale všech velmi nepříjemných věcí, které zažijeme v průběhu své léčby nebo léčby druhých lidí. Zpracovat tyto pocity trvá různě dlouho, někteří lidé to snáší lépe, jiní hůř, nevíme, čím to je.

V takových chvílích je potřeba se sebou zacházet co nejlaskavěji. Doporučuji Vám, pokud je to možné, ve chvílích úzkosti, smutku, zloby, nesouhlasu nebo podobných pocitů, dopřát si zvláštní péči. Sdílení, i když třeba budete blízkým lidem říkat stále podobné věci, je velmi vhodné. Pokud máte někoho, kdo Vás v takových chvílích může opravdu či obrazně držet za ruku, neváhejte to využít. O tatínka jste se postarala Vy a nyní je načase, aby bylo postaráno o Vás. Když budete chtít plakat, plačte, když křičet, tak křičte. Hodně pomáhá nenásilný pohyb v přírodě a klidné chvíle s blízkými lidmi. Vaše obtíže by měly postupně odeznívat, nicméně dopřejte si čas. Chápu, že byste potřebovala, aby to přešlo hned nebo to alespoň nebylo tak ostré, ale zde se léčí opravdu hlavně klidem a sdílením, není dobré, abyste na to byla sama. Když budete potřebovat, neváhejte se zase obrátit na svou terapeutku/terapeuta, může Vás tímto obdobím doprovázet. Není nutné chodit na terapii vždy intenzivně, ale mít ji jako klidné místo, kde můžete opakovaně o svých prožitcích v klidu mluvit, aniž byste byla vystavena požadavku, že to má být nějak jinak.

Zuzana Vondřichová