Děda leží v LDN, jak pomoci zlepšit jeho stav?

Odpověď na dotaz ze dne 20. února 2014 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, můj děda, který mu je už 83 let, se bohužel ocitl v LDN. Před pár měsíci byl naprosto soběstačný, pouze špatně chodil a již spousty let se potýkal s cukrovkou. Náhle se mu ale objevil defekt na noze, zjistila se u něho diabetická noha, dostala se mu do těla infekce a pobyl si delší dobu v nemocnici. Nyní je nepohyblivý, je odkázaný na pomoc druhých a s přestávkami bojuje s infekcí, která se mu těla dostala. Nelze si nijak zvlášť ztěžovat na péči v LDN, ale děda je samozřejmě nespokojený a chtěl by domů. Přestává s námi komunikovat a s doktory nekomunikuje vůbec. Již jsem i přemýšlela o přemístěný do soukromé LDN či o vzít si dědu domů a pečovat o něj (i když tato možnost by byla asi velmi obtížná), tak ani jednu možnost děda nechce a chce pouze k sobě domů a být tam sám, což ale není možné. Chápu, že to musí být pro člověka hrozné, když je zvyklý na své prostředí, na samotu a na jednou se nemůže o sebe postarat a je umístěn do cizího prostředí. Ráda bych nějak dědovi pozvedla náladu, vytrhla ho ze stereotypu, pokusila se jeho stav zlepšit.....ale nevím jak?! děkuji Katka
Katka
Píšete o těžké situaci Vašeho dědečka, který se během krátké doby stal závislým na péči okolí.

Dobrý den, Katko.

vážím si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Píšete o těžké situaci Vašeho dědečka, který se během krátké doby stal závislým na péči okolí. Je to pro něj asi velmi těžké, přijmout skutečnost, že je a bude odkázaný na ostatní, že mnohé už nebude jako dřív. I Vy sama se mu snažíte porozumět, najít pro něj nejlepší cestu. I Vy prožíváte bezmoc, lítost a bolest spojenou s novou situací. Hledáte, jak dědovi ulehčit jeho úděl. Oceňuji, že tak pozorně vnímáte jeho duševní hnutí a že Vám není lhostejný jeho další život.

Zvažujete možnosti, které se pro dědu rýsují. Přesněji řečeno: vybíráte ze špatných možností tu nejméně špatnou. Rozumím, že děda nechce, že možná nedokáže teď uvěřit tomu, že by to doma sám nezvládl. Bohužel není v lidských silách zařídit, aby to děda pochopil. Možná můžete vyjádřit porozumění – větami typu „Rozumím, že by sis přál domů, že Tě to tady netěší. Chápu, že věříš, že bys to zvládl…“ Může se stát, že se třeba děda rozlítostní nebo naopak nazlobí, ale zažije, že není se svou touhou osamělý, že se někdo snaží porozumět jeho vidění světa.

Pokud by se ukázalo, že nějaké zařízení je lepší (vstřícnější, lidštější personál, dobrá péče…) než ta stávající léčebna a Vy byste uvažovali o přemístění dědečka, nejprve bude třeba probrat toto rozhodnutí s ostatní rodinou a s dědou. Ten asi nebude souhlasit. Doporučuju podat mu o novém zařízení co nejpřesnější informace, přinést třeba fotky nebo prospekty, zjistit o něm co nejvíc. Pokud by to bylo možné, vzít tam dědu na návštěvu. Vyptat se i pacientů, zapátrat, zda tam není/nebyl některý z dědových známých… I potom bude nutné najít zdravou rovnováhu mezi Vaším přáním co nejlepší péče a dědovým přáním (zůstat, kde je?).

Napadlo mě, zda je možné vzít dědu na návštěvu k němu domů. Aby se tam podíval, zkontroloval, rozloučil se, vzal si něco s sebou (knížku, fotky, obrázek…). Zkuste zjistit, zda byste mohli do léčebny přivézt něco, co by mu domov připomínalo – obraz, oblečení, oblíbený hrnek… Tady možná narazíme na limity ochoty zdravotnického personálu, ale za pokus to stojí. Možná by stálo za snahu zprostředkovat kontakt s někým z jeho domácího prostředí – říct oblíbenému sousedovi, kamarádovi, v které nemocnici děda je – aby i oni ho mohli navštěvovat.

Ať už bude situace s dědou jakákoli, Vy mu můžete velmi pomoct to zvládnout, a to tím, že za ním budete pravidelně jezdit na návštěvy, telefonovat mu, budete se o něj zajímat, snažit se porozumět. I když někdy nevidíme žádný pozitivní vývoj, časté návštěvy mají smysl. Pomůžou udržet Vaše vzájemné vztahy, a také pomůžou dědovi snášet odloučení – když ví, že se na Vás může spolehnout, zvykne si snáze i na nemocniční stereotyp.

Milá Katko, přeji Vám hodně vnitřních sil a moudrost v rozhodování. Budu na Vás myslet.

Petra Hálková