Chci umřít, bývá mi psychicky zle. Uvažuji o sebevraždě.

Odpověď na dotaz ze dne 14. května 2015 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, před dvěma lety se mi stalo něco hnusného, od té doby mě trápí noční můry, nemohu usínat, stále cítím v těle třes a mám úzkosti. Zdá se mi tom, co se stalo a další zmatené děsivé sny. Pokaždé jsem tak vyděšená hrůzou, že si musím rozsvítit. Ve dne mě obtěžují útržky vzpomínek a vlezlé, nepříjemné myšlenky. Někdy mi bývá zle, cítím silný třes až bolest uvnitř v těle, potím se, strašně mi tluče srdce. Někdy mívám i krátké halucinace. Nemám rodinu, matka zemřela v raném věku, přestala jsem reagovat na známé a přátele, už dlouho jsem v podstatě úplně sama. Nikam mezi lidi se mi nechce, nezvedám telefon, nereaguji na zvonění. Poslední rok uvažuji nad sebevraždou; nejdřív to byly neurčité myšlenky, že bych se nejraději už nevzbudila, ale postupně jsem si začala představovat, jak a kde to udělat. Přečetla jsem si o sebevraždách na internetu všechno, jak teorii, co je hlubší příčinou toho, že je někdo schopen se zabít, tak o všech případech, kdy se lidé o sebevraždu pokusili či ji dokonali, tak i o způsobech, jakými to lze provést. Usoudila jsem, že nemá smysl se o ni "jen pokoušet", např. čekat na mostu, až si mě někdo všimne a zavolá policajty, nechávat se přemlouvat policejním vyjednávačem a pak šup do blázince, či se "trávit", respektive ničit játra léky, když doma nemám dostatek těch správných. Také jsem zvažovala rizika, např. přežít srážku s vlakem s amputovanými údy a pak v nemocnici přemýšlet, jak to provést tentokrát nebo přežít pád z okna s přeraženou páteří... zkrátka, když sebevraždu, tak ji provést pořádně, nikomu se nesvěřovat, abych vyloučila riziko překažení. Samozřejmě jsem dlouho také přemýšlela nad tím, že to bude to poslední, co udělám: nevěřím na reinkarnace, duchy, ráj, a pod. Myslím, že se člověk už od samého začátku, kdy ve starém Egyptě spolu s mrtvými pohřbíval předměty, přes Hádovo království, Ráj, atd. nedokáže smířit s tím, že smrtí zanikne jeho duše, jeho já. Alespoň se domnívám, že jakmile si to člověk naplno uvědomí, že smrt je opravdu definitivní konec, již není tak jednoduché to provést. Ale už delší dobu se smiřuji i s tímto, prý se při smrti uvolňují endorfiny a tak není bolestná, nýbrž krásná.
Hluboká voda

Dobrý den,

napsala jste nám o svých myšlenkách na sebevraždu. Váš e-mail vnímám spíš jako sdílení Vašich pocitů, úvah a směřování, než jako otázku. Také pro naši poradnu je Váš dopis spíše neobvyklý, setkáváme se více se sdílením těžkostí v umírání a nechutí ke smrti a lpěním na životě. Možná jste nám napsala právě proto.

Váš pohled chápu tak, že toužíte po něčem jiném, než po tom, co právě žijete. Vrací se Vám pocity patřící k něčemu hroznému v minulosti a to Vám brání žít přítomnost. Nedivím se tomu, že Vám to nevyhovuje, a také mě mrzí, že Vás kdysi potkalo něco tak těžkého. Vaše pocity odpovídají traumatu, které bylo nejspíš v danou chvíli nemožné zvládnout. To může přinést tak velké komplikace, jaké popisujete.

Máte také pravdu v tom, že smrt je definitivní konec – určitě tohoto života, toho, co máme zde na Zemi. Smrtí ukončujeme nejen trápení, která tu žijeme, ale i možnost žít něco jiného. Nemohu tvrdit, že si pak už neneseme nic dál, existuje mnoho názorů na to, že naše další cesta je ovlivněná tím, kam jsme se dostali v tomto životě, ale existují i názory proti tomu. Mohu s Vámi ale sdílet své přesvědčení, že se podílíme na tom, jak se svými věcmi zde, ještě před smrtí, naložíme. Máme (alespoň v naší kultuře) možnost volit v životě pokračovat a hledat cestu ze svých trápení nebo směřovat ke smrti. Tuto možnost máte i Vy. Nastudovala jste mnohé o dobrovolném ukončení života, zvážila jste způsob i „kvalitu“ provedení. Pokud byste chtěla, chci Vám připomenout i možnost zkoumání té druhé možnosti – práci v tomto životě na Vašem trápení. V takovém případě jsou Vám k dispozici psychoterapeuti, duchovní a další lidé, kteří s Vámi mohou sdílet Vaše soužení a podpořit Vás či porozumět a pomoci v touze mít život méně těžký.

Přála bych Vám úlevu ve Vašem strádání.

Zuzana Vondřichová