Babička zemřela v nemocnici po Vánocích, měla covid. Nemohli jsme ji navštívit, rozloučit se, pohřbít v oděvu. Jak se smířit?

Odpověď na dotaz ze dne 21. ledna 2021 zobrazit původní dotaz
Dobrý den, těsně po vánočních svátcích nám zemřela babička. Byla hospitalizovaná a během hospitalizace se nakazila Covidem. V nemocnici byla měsíc. Vzhledem k tomu, že se nakazila, nám nebyla povolena návštěva, a to ani ve chvíli, kdy bylo jasné, že se blíží její konec. Nebyla nám dána možnost se s ní rozloučit. Pohřební služba jí odmítla obléknout do připraveného oděvu kvůli její nákaze. Je pro mě velmi těžké přijmout fakt, že babička už není a také to, jak a v čem byla pochována. Nemohu se smířit s tím, že nám nebyla dána možnost se s ní rozloučit. Dlouhá léta jsem pracovala jako sociální pracovnice. Pomáhala jsem lidem s jejich problémy. Proto se také asi naše domácnost stala jakýmsi centrem pro naše známé a příbuzné, kteří u nás hledají radu a pomoc. Vždy se snažím jim pomoci, vyslechnout je, ale už je toho moc. Já se snažím se svými problémy nikoho nezatěžovat, každý má svého dost. Vše se snažím vyřešit sama, ale už nemám sílu. Vloni už toho všeho bylo tolik, že jsem měla i zdravotní potíže. S odchodem babičky, kterou jsem měla velmi ráda, se snad všechno ještě zhoršilo. Děkuji za možnost alespoň u vás vyjádřit své pocity.
Hana

Dobrý den, paní Hano,

děkuji za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Velmi si toho vážím i s ohledem na to, že obvykle si o pomoc neřeknete (jak píšete) – oceňuji, že jste dobře vycítila, že i Vy si ji zasloužíte. Nedávno Vám poměrně náhle zemřela babička. Přijměte prosím naši upřímnou soustrast. Bohužel odchod Vaší babičky z tohoto světa nebyl takový, jak byste si přáli. Nebylo Vám dovoleno ji navštívit, nesměli jste jí dát do rakve zvolené oblečení ani se s ní ještě pohledem rozloučit. Představuju si, jak se po marném vyjednávání se zdravotníky a pohřebáky cítíte bezmocní, naštvaní a odmítnutí. Je pak těžké jít dál a vyrovnávat se.

Ono i samotné vyrovnávání s ochodem probíhá jinak, než si mnohdy představujeme. Člověk si plánuje, že by měl udělat to či ono, a pak to bude lepší. Ale spíš se podobá plavbě na loďce v rozbouřeném jezeře – pocity si „dělají, co chtějí“, táhnou nás různými směry, občas se vracejí a občas na nás šplíchnou nepříjemnou spršku emocí – tu pláč, tu zlost, tu marnost, tu naději, bolest, bezmoc… A „návod“, jak to přežít, vlastně neexistuje. Vyplácí se najít si denně dostatek chvilek pro sebe a zjistit, co to vlastně na mě „stříklo“, co to právě moje duše prožívá, jakou emoční vlnu zrovna zdolává. Na chvíli se do té emoce ponořit, dát jí prostor, umožnit, abych ji prožila. A věřit, že i přes zdánlivou chaotičnost mě tato plavba truchlením doveze až ke smíření.

Když čtu Váš dopis, běží mi hlavou starost ohledně Vaší zemřelé babičky. Ale stejně hlasitě se hlásí jiná starost – o Vás, o Vaši duši, Vaši vnitřní rovnováhu. Možná Vás to zaskočí, ale mám obavy, abyste úplně nevyhořela, když jste oporou pro všechny okolo, ale sama si o pomoc neřeknete. Tedy přesněji řeknete, ale nenápadně, že to možná Vaše okolí ani nepostřehne. Vy jste už pro sebe udělala důležitý a ocenění hodný krok – napsala jste nám. To není vůbec málo. Právem zasluhujete uznání. Zkuste v péči o sebe pokračovat. Říct jasně některé kamarádce, že teď „pro změnu“ potřebujete pomoc Vy – a nechte o sebe pečovat. Třeba se jí vypovídat, svalit na ni kus své starosti. Nebo si dovolit plakat při společné návštěvě hřbitova. Rozumím, že když je člověk za toho silného, má obavy, zda okolí unese jeho slabost. Ale máme zkušenost, že tento krok do neznáma se vyplatí. Dobře víte, že každý kolem sebe potřebujeme síť vztahů, aby nás v krizi podržela, a dobré srdečné vztahy s lidmi okolo se tvoří právě takto.

Je také možné, že pro Vás bude jednodušším krokem setkání s někým neznámým, s odborníkem, kterému můžete svěřit své trápení, když je Vám ouvej a loďka Vaší duše se povážlivě kymácí. Telefonát např. na linku důvěry může být to pravé. Stejně tak rozhovor s některým duchovním, terapeutem či psychologem. Možná někoho znáte pracovně a máte k němu důvěru… Chci Vás povzbudit, abyste ve chvílích nepohody našla odvahu a řekla si o pomoc. Skutečně platí, že sdělená bolest – poloviční bolest. A Vy si úlevu rozhodně zasloužíte!

Vážená paní Hano, moc Vám přeji, abyste zdárně ustála plavbu po jezeře truchlení a šťastně dosáhla smíření. A stejně moc Vám přeju, abyste v každé obtíži našla dostatek vnitřní síly a kolem sebe přátele, kteří Vás podrží. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková