Babička je hospitalizována po krvácení do mozku, chvílemi mě poznává, chvílemi ne. Můžu jí nějak pomoci?

Dobrý den, Jarku,

zda se může stav Vaší babičky v příštích dnech či týdnech zlepšit, Vám nedokážu říct. Na to se budete muset zeptat ošetřujícího lékaře. Obecně však následky a jejich reverzibilita (návrat k normálu), závisí na lokalizaci postižení v mozku a především na délce tzv. ischemie, tedy na tom, jak dlouho a jak velká část mozku nebyla v důsledku krvácení prokrvena. Z tohoto hlediska je situace pro Vaši babičku bohužel spíše nepříznivá (několik hodin bez pomoci a bez léčby). O rozsahu postižení mozku vaší babičky a o šancích na zlepšení se musíte pobavit s lékařem, který má k dispozici všechny výsledky a ví, jak se stav mění či nemění.
Neznamená to však, že nemůžete babičce nijak pomoct. Naděje umírá poslední, nicméně falešná naděje vás všechny může dost vyčerpat. Není dobré dávat si nerealistické a nesplnitelné cíle. Lepší je postupovat pomalu, po krůčcích, doprovázet ji v tom, co může a hlavně v tom, co nemůže. Podporovat ji v rehabilitaci a v hledání smyslu jejího bytí i této velmi těžké a nepříznivé situaci. Uvědomuji si, že se lehko píše a velmi těžko taková podpora poskytuje. Pro babičku by mohlo být povzbuzením vědomí, že pro Vás je důležitá i když nezvládne to, co dřív zvládla, protože to, co Vám dosud dala, stále trvá a nezmizí s její nemohoucností. Měla by vědět, že pečovat o ni Vám může přinášet úlevu v této bezvýchodné situaci. Určitě na babičku hodně mluvte. Nikdo Vám nemůže s jistotou říci, čemu je schopna porozumět. Ale nikdo nemůže ani vyloučit, že rozumí všemu, jen se nedokáže vyjádřit. Pokud bude moct poslouchat známé hlasy blízkých lidí, může to stimulovat její mozkovou činnost a i kdyby k ní dolehl jen zlomek toho, co vyslovíte, může být právě to jediné slovo pro ni důležité, aby se necítila ztracená a opuštěná. Zejména, pokud volá o pomoc, ujistěte ji, že i když ne vždy dokážete odhadnout, co konkrétně potřebuje, jste u ní a s ní. Co se týká bolesti, jsem přesvědčena, že pokud by trpěla, poznal byste to. I když se člověk nedokáže vyjádřit slovy a mimika alespoň části obličeje funguje, je možno z ní číst a zejména bolest bývá nepřehlédnutelná. Někdy je však těžké rozlišit, zda je ta bolest fyzická či psychická. Na obojí jsou léky a je dobré se o tom pobavit s lékařem či sestřičkami. Společné postřehy Vás můžou navést, na co se zaměřit. I když situace vypadá bezvýchodně a zoufale, vždycky můžete něco udělat. Čím drobnější jsou to maličkosti, tím můžou být důležitější. Přesto, že byste mohl mít pocit, že to není dostačující pomoc. Pouhá přítomnost, dotek ruky, známý hlas, oblíbena hudba, či vůně, fotky a oblíbené obrázky, to vše může být pro babičku uvězněnou ve vlastním těle vodítkem do bezpečí a do náruče lidí, kteří jsou jí blízcí.
Je mi moc líto, že Vám nemohu dát větší naději, přeji však Vám i Vaší babičce mnoho sil a vytrvalosti v tomto těžkém období.

S úctou,

MUDr. Katarína Vlčková