Asi před měsícem mi zemřela babička, nechápu její smrt a netruchlím. Je to normální?

Odpověď na dotaz ze dne 5. prosince 2017 zobrazit původní dotaz
Dobrý den! Je to už asi měsíc co mi zemřela babička. Ze začátku jsem si pobrečela, ale už ten den jsem dělala jakoby nic. Smála jsem se, chodila jsem do školy (studuji VŠ) atd. Na babičku ale často myslím (čím dál častěji), a vždycky se hrozně moc leknu, protože si uvědomím že je mrtvá. Často i volám příbuzným a kamarádům, jestli je to pravda, nebo se mi o jejím úmrtí jen zdálo. Doteď jsem nepochopila co to znamená že umřela, je to pro mě pořád takové, jakoby se odstěhovala ale pořád by od ní chodily pohledy. Netruchlím, jsem úplně v pořádku, řekla bych že je to proto že jsem si neuvědomila že tu s námi není. Je to normální? Jak pochopit co je to smrt? Za případnou odpověď moc děkuji! A taky děkuji že tu jste nejen pro mě, ale i pro další lidi kteří to potřebují, určitě už jste mnohým pomohli. Krásné svátky!
Adéla

Dobrý den, slečno Adélo.

Vážíme si důvěry, s kterou se na nás obracíte. Před měsícem Vám zemřela babička a Vy se ptáte, zda jsou Vaše reakce normální. Dovolte, abych nejprve vyjádřila lítost nad tím, že babička tu už s Vámi nemůže být. A abych vyjádřila i porozumění tomu, že jste čekala, jak moc to bude bolet, ale místo toho přišel spíš pocit, že je všechno jako dřív a že tu babička někde je… Představuju si, že Vás samotnou to zaskočilo.

V oblasti truchlení a vyrovnávání se se ztrátou blízkého existuje paleta různých prožitků, a nepovažujeme některé za „normálnější“ než jiné. Častá bývá bolest a smutek; někdy se stává, že člověk jakoby „zamrzne“ a neprožívá vůbec nic, nebo má dojem, že se to vlastně vůbec nestalo. A v situacích, které jsou se zesnulým spojené, má pak dojem, vyjádřený slovy „to je nějaké divné“, „něco chybí“, „bylo to jaksi jiné“ apod. To je také normální. Hluboký smutek se může dostavit později, nebo ho člověk odžije v podobě méně hlubokých citových rozlad a nepohod (které si s tou smrtí mnohdy ani nespojí). Myslím, že tento typ reakce je podobný Vašemu prožívání. Dovolte Vašemu nitru, aby našlo vlastní cestu, jak se s odchodem babičky vyrovná. Nenuťte se do smutku, když ho necítíte, nenuťte se ani do radosti, když ji právě nemáte. Jen zůstaňte ohleduplná vůči ostatním členům rodiny – oni své truchlení mohou prožívat jinak.

Někdy se stane, že se smutek „převtělí“ do podoby záchvatů úzkosti, nekončící beznaděje nebo pocitů naprosté odtrženosti od svého prožívání. Kdyby se Vám to stalo, je na místě vyhledat odbornou pomoc – psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra.

Ptáte se dále, jak pochopit, co je to smrt. Nepředpokládám, že by Vám šlo o pochopení rozumové, ale spíš o „pochopení“ emoční, o setkání se a přijetí reality naší konečnosti. To je dlouhý proces, pro každého člověka jedinečný, neobejde se bez prožitků lítosti a bezmoci. Začíná pohledem do svého nitra, jak se stavíte ke své vlastní konečnosti? Co je na tom pro Vás nejvíc nepředstavitelné a na které otázky potřebujete najít odpověď? A pokračujete hledáním těchto odpovědí a „překonáváním“ témat, na kterých jste uvázla. Bývá dobré nebýt na snahu o pochopení smrti sám, sdílet s někým nejasnosti a otázky – s někým, ke komu máte důvěru: s přítelem, odborníkem – duchovním, terapeutem apod. Inspiraci Vám může poskytnout i literatura.

Milá slečno Adélo, držím Vám palce, ať Vaše nitro dobře projde procesem rozloučení se s babičkou a smířením s její smrtí. A ať se Vám podaří najít i uspokojivou odpověď na otázku, co to je smrt. Budu Vám držet palce.

Petra Hálková