Ztrata milovane osoby

Sezamové semínko Mladé matce zemřel jediný syn. Ve svém žalu nosila mrtvé dítě od sousedů k sousedům a žádala je o lék. Lidé ji měli za pomatenou. Po dlouhé době potkala muže, který na její žádost odpověděl: "Nemohu ti dát lék pro tvé dítě, ale znám lékaře, který jej má." A poslal ji za Buddhou. Odebrala se za ním a poprosila: "Pane, dej mi lék, který vyléčí mého chlapce." Buddha řekl: "Přines mi hrst sezamových semínek." Žena mu to s radostí slíbila, ale on dodal: "Musí však být z domu, kde nikomu nezemřelo dítě, manžel, manželka, rodiče, prarodiče či přátelé." Ubohá žena chodila od domu k domu. Lidem jí bylo líto a říkali: "Zde je sezamové semínko, vezmi si je." Když se poté zeptala, jestli v jejich rodině nikdy nikdo nezemřel, odpovídali jí: "Živých je málo, ale mrtvých mnoho." Nebylo domu, kde by nezemřel někdo milovaný. Žena se unavila a propadla beznaději. Posadila se na kraji cesty a hleděla do temnoty noci. Uvažovala o osudu lidí, jak jejich životy zablesknou a vyhasnou. Pomyslela si: "Jak jsem sobecká ve svém zármutku. Smrt je společná všem!" Zanechala lpění na svém dítěti, pohřbila jeho tělo v lese a vrátila se k Buddhovi. Buddha pravil: "Život smrtelníků v tomto světě je krátký a plný bolesti. Neboť není způsob, jak by se ti, kdo se narodili, mohli vyhnout smrti. Po stáří přichází smrt - taková je povaha živých bytostí. Tak jako hrozí zralým plodům pád, jsou ti, kdo se narodili, v neustálém nebezpečí smrti. Život smrtelníků připomíná hrnčířem vyrobené hliněné nádoby, které jsou nakonec rozbity. Mladí i dospělí, hloupí i moudří, všichni jsou v moci smrti, všichni jí podléhají. Z těch, kdo podlehli smrti a opouštějí zdejší život, otec nemůže zachránit syna, ani příbuzný své příbuzné. Když příbuzní přihlížejí a hluboce naříkají, je jeden smrtelník za druhým odsud odnášen, jako vůl vedený na porážku. Svět je postižen smrtí a úpadkem, proto moudří netruchlí, neboť znají jeho zákonitosti. Ať si lidé myslí o budoucnosti cokoliv, je poté často jiná a jejich zklamání je velké. Tak to na světě chodí. Ani nářkem ani rmoucením nikdo nezíská klid mysli, právě naopak, jeho bolest bude tím větší a tělo bude trpět. Onemocní, ale mrtvým svým nářkem život nevrátí. Lidé odcházejí a jejich osud po smrti závisí na jejich skutcích, i když člověk žije sto či více let, bude nakonec oddělen od svých příbuzných a života v tomto světě. Ten, kdo hledá mír, by se měl zbavit šípu v podobě nářku, stesku a zármutku. Když se uklidní, dosáhne klidu mysli. Ten, kdo překonal veškerý zármutek, bude požehnaný."