Žít dál
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíDavid
Předem se omlouvám, možná to sem nepatří, dlouho jsem váhal, než jsme se odhodlal k napsání těchto řádků. Nevím ale, kam jinam se obrátit, a myslím, že je potřeba to zkusit. Před více než třemi roky jsem na tyto stránky psal svůj příběh - zůstal jsem sám se dvěma dětmi (a díky Bohu nebo Osudu - jak kdo chce - za ně). Za ty tři roky uplynulo hodně vody. Jezdíme na výlety a snažíme se žít dál. Docela bychom uvítali, kdyby bylo možné takto jezdit s nějakou další rodinou či rodinami s dětmi, nejlépe s podobnou životní zkušeností (některé věci se prostě nedají vysvětlit slovy někomu, kdo to nezažil), ale není podmínkou. Pokud by se dala dohromady nějaká dobrá parta, hned by se tím životem kráčelo snáze. Nebo mi třeba někdo poradí, kam se obrátit, já nic takového nenašel. Jsme tři - dcerka (9), syn (11) a tatínek (věčně mladý :-) z východních Čech a mobilní.
Ještě jednou se omlouvám, David
Jitka
Dobrý den, Davide, přesně jak píšete, kdo nezažil... nejde to popsat..... zemřel mi manžel. Náhle, přišla jsem k němu do pracovny a ležel tam mrtvý. Po šíleném kolotoči několika měsíců jsem si uvědomila, že musím pro děti a vlastně i pro sebe zajistit co nejméně změn, co nejvíce stabilní prostředí tak, jak jsme před smrtí manžela žili. Škola, kroužky, moje práce, nákup.....A najednou zjišťuji, že nemáme s kým jet třeba na hory, podzimní prázdniny, k moři, jen ta po Čechách..... myslím si, stejně jako Vy, že by bylo fajn, najít nějakou rodinu nebo partu lidí, kteří to mají podobné a děti v cca stejném věku. Já mám dva kluky 9 a 12 let.
Přeji nám všem, koho tragédie smrti drahé polovičky potkala, mnoho sil, stále ji potřebujeme a ještě budeme potřebovat. Jitka.
Brigita
Milý Davide, hledala jsem něco podobného, máte ode mě mail...
B.
David
Díky za upozornění, našel jsem to a reagoval.
