Zhroutil se mi svět II. pokračování
Truchlení a vyrovnávání se se smrtísmutný muž
Tak už to budou skoro tři měsíce co mě manželka umřela.To to letí.
Všichni říkají že čas člověku pomůže a bude to lepší,bohužel to v mém případě nějak nefunguje.
Zítra to bude rovných 35let co jsem manželku poprvé poznal,je to zvláštní,ale věděl jsem že je to ta pravá na první pohled.A to se mi také ve všech směrech potvrdilo.Vzpomínám na první rande,kdy jsme se oba velice nasmáli,vždycky jsem jí dokázal rozesmát.Po čtyřech měsících byla svatba a to nám vydrželo až do minulého roku do Vánoc,kdy mi ji sebrala ta hnusná RAKOVINA.
Samozřejmě občas proběhla výměna názorů,to by ani jinak nešlo ale ve většině věcí jsme byli jeden člověk.
Nemůžu se z toho vzpamatovat a ani přes rady a povzbuzení,kterého se mi tady dostalo,se nikdy nevzpamatuji.Nejde začít nový život a všechno hodit za hlavu.Ráno vstanu a snažím se celý den nějak zabít čas,nějak se zaměstnat a přečkat do večera,až se mi snad zase povede usnout.
To není budoucnost,ale zoufalé přežívání.Hrozně mi chybí posluchačka která mě poslouchala i když jsem plácal kraviny.Vždycky říkala zase tu mám to svoje rádio a pak mě poslouchala.
Prostě osoba,kterou člověk potká jen jednou za život.
Jestli je ten Někdo nahoře,chci se ho zeptat - proč je taková nespravedlnost,proč umírají malé děti a mladí lidé na tuhle hnusnou nemoc,proč musí smrt ukončit super manželství??,
A takových otázek je spousta,které nikdy nebudou zodpovězeny.
Bohužel žijeme v době, kdy rakovina kosí čím dál tím víc lidí a lékaři jsou skoro bezmocní.
Léčba typu ozařování a chemoterapie pacientovy spíše ublíží a celého ho slabí,nikam to nevede a jen to o krátký čas posune smrt.
Všem se omluvám za dlouhý příspěvek,
trochu jsem se rozepsal,ale muselo to ven.Jan
Henrieta
dobrý deň, p. Ján chcela by som vedieť ako sa teraz máte, akurát je teraz ťažké obdobie tohto koronavírusu, ja sa teraz bojím o otca, ktorý chodí do práce, bude mať v lete 70-tku, on je strašne akčný, snaží sa robiť len to dobré. Viete, aké to je prežívať strach o milovanú osobu, vy ste sa tiež určite o manželku báli. Niekedy mi napadne, že keby som ochorela na tento vírus a zomrela, bola by som so svojou zosnulou mamou. Je to možno šialené takto rozmýšľať, lenže život prináša dosť bolestných situácií. Ja som bola voľakedy veselá, ale v poslednom čase je mi často smutno, mama mi chýba, zaujímal by ma jej názor na kopu vecí - na tieto vírusy a choroby okolo toho. Taktiež mám 2 školopovinné deti a tak musím žiť pre ne. Napíšte mi ako vám je ako prežívate toto obdobie vírusov a čo robieva teraz vaša mamina - som veľmi rada keď si môžem občas s niekým napísať. Zatiaľ sa majte pekne. S pozdravom Henrieta
Smutný muž
Dobrý den Henrieta,
dalo by se to napsat krátce,je to na nic.
Matka je celkem v pořádku,dalo mi práci jí vysvětlit že virus je problém a že ve svém věku je nejvíce ohrožená,ona je také hodně akční,sedne na kolo jede na zahrádku atd.Naštěstí to pochopila,nakoupím jí,dojdu do lékárny,má vše co potřebuje,ale ten pohyb jí chybí.
Co se týká mě,žádná sláva,o víkendu jsem jezdil po republice na bleší trhy,kde dost lidí znám a alespoň jsem s někým promluvil,to je teď pryč.Všechno je díky viru zrušeno.
Teď už vlastně ani nemůžeme vycházet bez roušky a hlavně jen vyřídit to nejnutnější,
nákup a postarat se o starší lidi.Ztrátu manželky stále nemohu překonat,je to horší a horší a teď ještě virus úplná izolace.Tak si říkám,když ji každé ráno prosím ať s tím něco udělá,že chci za ní,jestli ten virus není nějaké znamení.Upřímně by mi nevadilo virus dostat a zemřít,přesně jak píšete byli by jsme zase konečně spolu.
Jedno je jisté,nedovedu si představit jak by to všechno bylo,kdyby tu manželka byla se svou nemocí.To co si zažila ona když ji doktoři rok nechali bez vyšetření a nádor si vesele rostl,to teď zažívají stovky onkologických pacientů,s některými si dopisuji,ruší jim vyšetření CT,magnetické rezonance i operace.V podstatě jim říkají že rakovina není akutní stav a že se musí řešit virus.Je to smutné u nádoru jde přece hlavně o čas.
To jsem se trochu rozepsal,ale nějak to naše zdravotnictví nemůžu ztrávit.
Jsem velice rád,že jste mi zase napsala a přeji Vám i celé rodině hlavně zdraví.Jan
Anna
Dobrý den pane Jane,
jak já vás chápu,mně odešel manžel,v nedělu 8.března to bylo osm roků.Dosud jsem se s tím nesrovnala.Vím,že ta rakovina,je hnusná nemoc,na kterou odchází hodně lidí a jak píšete,i malých nevinných dětí.Mně však manžel odešel z plného zdraví,vinou lékařů.Je to hrozné,když odejde na banální operaci,nak kterou vlastně jít vůbec nemusel,ale chtěl žít,tak se rozhodl poslechnout lékaře a šel.Operace,jako taková dopadla dobře a potvrdila,že je zdravý,ale vinou nedostatečnou pooperační péči a zanedbání lékaře i sester,už se nám domů nevrátil.To je tak hrozné,že se člověk nemůže utěšovat tím,že už ho nic nebolí,že má klid,protože si uvědomuje,že ho vlastně nic nebolelo a o to je to horší,že si vyčítáme,že jsme ho na operaci pustili.Jenže to kdyby,zkrátka nepomůže,dopadlo to tak,jak to dopadlo.Já,ani syn i dcera jsme se s tím nesmířili.Bolí to moc,manžel byl milionový člověk,manžel i tatínek.Lidé v ulici mu říkali doktor lidských srdcí.Každému uměl naslouchat,každému se snažil pomoct a potěšit vlídným slovem. S manželem jsem prožili spolu 41 roků. Byl to vzácný člověk,na kterého se nedá zapomenout.
Takže vím,pane Jane,jak vám je a jak ještě bude,několik roků,se mně zdálo,že ta bolest je pořád horší.Taky mně příbuzní a známí radili,jak z toho ven,ale záleží na každém jednotlivci,jak se se ztrátou milovaného člověka,dokáže vyrovnat.Mně se to dosud nepodařilo.
Pane,Jane,budu vám držet pěstí i palce,abyste alespoň trochu ztrátu Vaší manželky,překonal a naučil se s touto ztrátou,alespoň trochu žít. Anna
Smutný muž
Dobrý den Anno,
Musí to být hrozné,když člověk v plné síle jde na běžnou operaci a už se nevrátí.
Opravdu ta péče našeho zdravotnictví není dobrá.Všude se šetří na lécích,vyšetřeních i personálu.Když byla manželka v nemocnici , byla na noc jedna sestra na dvě patra.Doktor co měl k těm patrům ještě službu na pohotovosti a pendloval sem,tam.Napadá mě,kolik životů by se asi dalo zachránit,kdyby vše fungovalo jak má.
Víte,čím dál tím více jsem přesvědčený,že čím hodnější člověk a spokojená rodina,tím spíš to musí smrt zničit.Manželku měli lidé také rádi.Nejhorší pro mě bylo,když jsem musel desítkám známým říkat že mi umřela a vysvětlovat proč.
Také se mi zdá že je to horší každým dnem.Chodím jak robot,dělám to co musím a nemůžu na ni ani na okamžik zapomenout,nejde to.Pracuji doma přes internet a manželka byla mojím parťákem,oporou a hlavně vděčným posluchačem a to prostě chybí a navždy bude.
Děkuji Vám za příspěvek a podporu a přeji hodně sil a zdraví Jan
Hety
Dobrý den pane Jane, už dlouhou dobu navštěvuji tyto stránky, ale ještě nikdy jsem na žádný příběh nereagovala. Je to 13 měsíců co mi odešel můj milovaný manžel, přítel a jediná láska. Byl opravdu má první a jediná láska. Poznali jsme se když mi bylo 17 a prožili spolu dlouhých 42 let. Jeho ochod byl rychlý. Jak píšete - rakovina je hnus a naše zdravotnictví na nic. Nemám sílu ani chuť se o tom více rozepisovat, protože každý kdo si
tím prošel ví o čem hovořím. Píši vám spíše proto, že přesně vím co prožíváte. Jsem na tom stejně. Někdo by řekl, že uplynula dost dlouhá doba, abych se už vzpamatovala. Je to nesmysl. Cítím to co vy. Nikdy, nikdy se nevzpamatuju. Není žádná dostatečně dlouhá doba. Neexistuje. Pokud jste s někým "jedno tělo, jedna duše", pak jeho odchod znamená ztrátu vaší poloviny a s tím se dá velmi těžko žít. Mám někdy lepší dny, kdy dokážu jakž takž existovat, jít do práce, nakoupit atd. Pak přijde den, kdy nemám sílu vylézt z postele. Jediný motor, který mně ještě pohání je náš pes. Zůstal tady se mnou po smrti manžela jediný. Nemáme děti, takže vlastní rodina jako taková v mém případě nefunguje. Mám známé, mám i sourozence a jejich rodiny, měli jsme i přátele, ale kde jsou? Žijí si logicky svůj život. To není výčitka, to je pouhé konstatování skutečnosti. Tak to prostě je. Jistě, nikdo mi nebrání je kontaktovat, navštěvovat. Ale nejste-li zván, stojí o Vás? Proto Vám tak silně rozumím. Otázky typu - proč tady mám stále být - si kladu celých 13 měsíců. Píši Vám vlastně proto, že jsem za tu dobu slyšela mnoho slov útěchy dobře myšlených a nepomohlo to. Takže vaše pocity velmi dobře chápu. Prostě vždycky zůstane člověk na to smutné sám. Jak dál? Není na to žádná odpověď. Dobře myšlené rady jsou klišé. Tu sílu buď najdete v sobě, nebo nikde. Já zatím stále hledám. Omlouvám se jestli jsem se vás nějak svým příspěvkem dotkla, nebyl to cíl, spíš jsem poprve vyjádřila takhle veřejně co cítím. Držím vám pěsti - to je prý štěstí.
Smutný muž
Dobrý den Hety,
máte pravdu,nemá cenu to rozepisovat,kdo zažil ví přesně o čem rakovina a zdravotnictví je.
Ano,pokud jste s někým dlouhou dobu ve společném životě,je to jako by byl člověk jeden.Jednotné myšlení a souhra ve věcech které život přináší je neuvěřitelná.
Dokonce jsem někde četl odbornou publikaci,že pokud je spolu pár déle než 30let,večer po ulehnutí bijí obě srdce stejně.
O to horší je ta nespravedlnost,proč taková manželství jaké jsme měli musí nemoc ukončit.
V nemocnici nám říkali retro pár,nikdo nechápal že můžeme být spolu 34let.Já zase nechápu jak spolu můžou lidé spolu žít ,lhát si,podvádět a za pár let se rozvádět.
Určitě je pravda,že po čase se okolí od člověka tak nějak odvrátí a myslí si že je v pohodě.
Opak je pravdou a čas na tom nic nemění,budu mít manželku stále stejně rád i když už tu není,je otázka jak dlouho to vydržím než se utrápím.Nemám chuť ani sílu hledat jinou cestu.Můj život byl spojen s jednou osobou,která byla super a jen doufám,že budu mít to štěstí ji brzy následovat.
Po pohřbu mi každý dával rady a útěchu,chtěl pomoct,ale teď s odstupem času je to pryč.
A jsem na jednu stranu docela rád,nemusím vysvětlovat proč a jak zemřela.Dá se říct,že teď po třech měsících/když to přeženu/už její smrt nikoho nezajímá.
Určitě jste se mě ničím nedotkla,jsem rád za každý příspěvek od člověka,který má podobný osud a ví o čem to je.
Také Vám přeji hodně sil a děkuji Jan
Jitka
Jene, chápu všechny Vaše pocity… zažívám to samé… Můj muž zemřel loni před Vánocemi, bylo mu jen 54, a to po 10 měsících ve vigilním kómatu… 10 měsíců jsem každé odpoledne trávila u jeho lůžka v nemocnici a dělala všechno proto, abych ho přivedla zpět. Nedokázala jsem to, vyčítala jsem si, že jsem neudělala dost. Totálně se mi zhroutil život. On byl můj jediný muž v životě, má první láska, byl můj přítel, má opora, má druhá polovička… Byli jsme spolu 27 let, měli jsme velmi šťastné manželství, naši známí nám náš vztah záviděli… a pak jsem zůstala sama… Dodnes mám všechny jeho věci tak, jak je míval, nevím, jestli kdy dokážu s něčím hnout… Ten první půl rok byl moc špatný, také jsem si nejdříve přála, aby si mě vzal k sobě… ale máme dceru, kvůli ní jsem bojovala… a kvůli svým skvělým rodičům, kteří mi v této těžké chvíli neuvěřitelně pomohli… Moji zlatí rodiče… Jenže život mi vzal i je… Nejdříve tatínka (70), který bojoval s rakovinou 5 let, a tři měsíce po něm i maminku (69), která zemřela teď v únoru jen měsíc po tom, co diagnostikovali rakovinu i jí… Prakticky během jednoho roku jsem přišla o tři své nejbližší… Už dávno jsem se uzavřela do sebe, nemám chuť s nikým mluvit, známí mi už přestali psát a volat… ani se jim nedivím… Až Váš příběh mě přiměl k tomu svěřit se aspoň touto cestou… Možná nám taková forma sdílení našeho zármutku aspoň trošku pomůže… I když naši bolest ze ztráty nejbližších to nezmírní… Jene, držte se...
Smutný muž
Jitko,ani ve snu si nedovedu představit těch deset měsíců komatu,
muselo to být šílené.Navíc přijít v tak krátké době o tři nejmilovanější je ....nevím co napsat.Víte,možná je to dobře,že jste se rozhodla takto napsat,já to mám stejné s nikým se nebavím a chci hlavně svůj klid.I když to lidé okolo mě asi myslí dobře,někdy si ani neuvědomují,že to celé ještě zhoršují.
Toto psaní mi možná trošku pomáhá,protože lidé co píší komentáře jsou na tom jako já,někteří možná ještě hůře a vědí jak povzbudit.
Mám to podobné jako Vy,manželka byla moje životní láska,poznal jsem ji ve dvaceti a to hezké manželství vydrželo až do její smrti.Její věci jsou také stále jak byly,jako kdyby měla přijít a znovu je používat.Jen se přiznám,když je mi nejhůř,stříknu do vzduchu trochu jejího parfému a hned je to jakoby tu byla se mnou.
Manželka sice bojovala s rakovinou skoro dva roky,ale až poslední týden jen spala,dostávala injekce morfinu,ne kvůli nádoru ale prodělala embolii,tak na bolest hrudníku,která embolii provází.Byl jsem s ní každý den.
Pořád jsem čekal na zázrak,doktoři říkali že stát se může cokoli a pokud dojde k zlepšení,budou operovat.Opak byl pravdou,zhoršilo se to velmi rychle.
Zemřela hodinu před začátkem návštěv,když už jsem byl na cestě,asi si to tak přála.
Přeji Vám mnoho sil a hlavně zdraví a děkuji a příspěvek Jan
Henrieta
dobrý deň p. Ján, nedá mi zase vám neodpísať. Bolesť bude na duši ešte dlho trvať, viem to podľa seba keď sme mamu pochovávali. Ja som dosť citlivá duša, ťažko som to prežívala. Najviac ma ale trápi to, že mama tiež nemusela zomrieť tak skoro, len ona bola bohužiaľ lajdák na to, aby navštívila doktorov - nechodila moc na preventívne prehliadky a to bola na dôchodku, času mala dosť, mala aj známych lekárov blízko domu. Je mi ľúto toho, že som ju nevtiahla tam aj nasilu, len to bolo ťažké, pretože mama zastávala názor, že "ak pôjdem k lekárom nájdu mi všetky choroby". Občas išla na kontrolu, ale len málokedy a to mala známych lekárov, jeden rodinný lekár (2 atestácie mal) jej chcel vybrať aj maternicu - bolo to nutné, ale mama sa zľakla a nešla tam. Potom pred smrťou jej prasklo črevo, nebolo jej ani tie črevá vidieť (samé metastázy mala) a už bolo neskoro. Trochu som jej vyčítala, že nechodila na preventívky, ale povedala nech jej s tým dám pokoj. Pred 2 rokmi skoro zomrel môj brat (38 ročný) prasklo mu slepé črevo, lekári ho museli čistiť a 3 týždne ležal v nemocnici (zvýšené teploty mal), rana mu mokvala, prišiel k lekárovi v hodine 12.-tej, lebo by bola nastala otrava krvi. Všetci v tom čase sme sa za neho k Bohu modlili, takže to prežil. On má 3 menšie deti a úver na krku. Život je nevyspytateľný, nevieme dokedy tu budeme, ja chodím pravidelne na preventívky, lebo tiež som mala nález v prsníku, ale nebolo zatiaľ treba nič robiť, absolvovala som biopsiu. Chodím každý polrok k lekárom na kontroly, lebo radšej skôr ako by malo byť neskoro. Rakoviny sa strašne bojím, je to ako chrípka, má ju každý druhý človek. Držím vám palce nech všetko zvládnete, ste silný muž, páči sa mi ako ste sa snažili postarať o všetko (a injekcie by nedokázal pichať každý - ja určite nie). Máme aspoň nádej, že sa so svojimi blízkymi stretneme na druhom svete. Veľa síl vám prajem do budúcna. S úctou Henrieta z Bratislavy.
Smutný muž
Dobrý den Henrieta,
netrapte se tím,že jste nemohla donutit maminku chodit častěji k lékaři,bylo to její rozhodnutí a kdoví,třeba bylo správné.
Manželka chodila pravidelně jako onkologický pacient na kontrolu každé tři měsíce a stejně jí to nepomohlo.Doktoři to zanedbali a přehlédli recidivu rakoviny a pak už bylo na všechno pozdě.Asi to tak mělo být,bohužel.Kdyby k doktorům nechodila,tak by umřela stejně,ale ušetřila by si chemoterapii a transfuze a jiné nepříjemné následky léčby.
Neskončila by s poruchou krvinek,slabá,bez vlasů na vozíčku.Rok mohla žít při síle.
Myslím,že každý má právo se rozhodnout,jestli k lékaři ano,nebo ne.
Proto se netrapte tím jak se Vaše maminka rozhodla.
Po zkušenostech které mám,jsem si jistý,že kdyby mi zjistili rakovinu,podepíšu všechny papíry a utíkám domů,nenechal bych se léčit.
Ještě že to s Vaším bratrem dopadlo dobře,bylo by hrozné kdyby malé děti neměli tatínka.
Velice děkuji za Vaši podporu a přeji Vám pevné zdraví a ať se Vám ta hnusná nemoc vyhne obloukem.
Já pomalu věřím,že se s manželkou nahoře setkám,jen doufám že to bude brzy.Jan
Lena
Tak všemu rozumím. Manžela mi vzala rakovina loni v červenci a stačily jí na to 4 měsíce. Snažím se vším vyrovnat kvůli dětem a vnoučatům, ale často si vlezu do skříně kde jsou jeho věci a ještě mají jeho vůni a tam si pobrecim. A zase se dál snažím. Držte se.
Smutný muž
Stále hledám důvod se snažit.
Vím že je to ještě krátká doba,ale jak to cítím ani za rok,za dva to nebude jiné.
Zajdu každé ráno na hřbitov,řeknu jí co je nového a pobrečím si a je mi nepatrně lépe.
Ty čtyři měsíce je opravdu hodně rychle,je to hnusná nemoc.Snad se Vám to podaří překonat,držím palce a děkuji a podporu.Jan
Blanka19
Leno, také tomu rozumím. A mám to jako Vy, že dodnes ráda přivoním k manželově bundě, která je v skříni a v létě to bude 5 let co mi náhle zemřel v 50 letech na akutní infarkt při sportu. Stačí, aby hráli písničku, při které jsem se v roce 1983 seznámili a tančili na ní a pláču. Je to bolest navždy, ale dnes už vím, že život skutečně běží dál a tak člověk musí žít.Teď se mi narodila první vnučka, tak je to radost, ale děda ji bude chybět. A že by byl můj muž skvělý děda.
Smutný muž
Je to opravdu pro všechny kdo někoho ztratil velice těžké.
Já zas mám problém skoro se vším,manželka milovala ledvinky s rýží,vždycky když jsem je uvařil měla velkou radost,teď když jdu okolo masny a tam ledvinky vidím,je mi do breku.
Vím,že už je nikdy dělat ani jíst nebudu.
Naopak ona uměla perfektní svíčkovou.Každý tvrdí že člověku zůstali jen vzpomínky,
to je pravda,ale když si cokoli připomenu jsou to šílená muka.
Také se tak nějak snažím,ale je to silněší než já.
Děkuji a příspěvek Jan
Michaela
Dobrý večer .. tak na to opět napíšu...Jendo po třech měsících jsem prosila mého muže, ať si mě vezme k sobě... že už tady bez něj nechci být... až po půl roce teprve přestalo být malinko líp....a teď po roce mi pořád stejně strašně moc chybí... zemřel mi náhle, když měsíc bojoval po vážné autonehodě o život.Je mi 47, zůstala jsem sama,smutno doma,ale život prostě plyne dál.A tím jen chci říct, že je nás opravdu hodně co se trapime,ale i s tím smutkem prostě musíme žít.Ale i já vím že to nikdy nepřebolí,a ta bolest,snad časem otupená v nás bude pořád.Ale je dobře, že o tom dokážete psát,svěřit se a nedusite to vše v sobě.Žena, Vaše láska,parťák, kamarád a velký posluchač Vám navždy bude scházet,ale taky navždy bude ve Vašem milujícím srdci.
Smutný muž
Dobrý den,
je to hrozné,stačí okamžik/nehoda/ a člověku se změní celý život.
U nemoci to má člověk asi nepatrně jednodušší,očekává to nejhorší,ale stejně se na to nejde připravit.Byl jsem v nemocnici celý poslední den,večer jel domů ,spala,měla morfinové injekce.
Ráno telefon,manželka zemřela.I když jsem s tím počítal,stejně to byl šok.Zrovna jsem se chystal,že za ní zase pojedu.Máte pravdu,nejhorší je když člověk zůstane sám,mě je 55 a začínat nový život už je trochu pozdě.Sám bez manželky,bez chuti cokoliv dělat,dělám jen to co je nutné jako robot,žádná energie ani radost.Vím,že je na světě spousta lidí s podobným,nebo ještě horším trápením,některé obdivuji,jak to dokázali překonat.Ale to já určitě nedokážu,není to nízkým sebevědomím,možná ani nechci,tak to cítím.
Věřte,že každé ráno s manželkou na hřbitově diskutuji,ať to nahoře nějak zařídí,aby jsme byli zase spolu.Třeba to dobře dopadne.
Děkuji za příspěvek a podporu.Jan
