Zhroutil se mi svět

Dobry den chapu vasi bolest i utrpeni sam prozivam to same manzelka mi umřela 16 07 2020 mela v březnu infarkt ale vypadalo to velmi dobre zacla chodit do prace a vse nasvedčovalo tomu že se zapoji zpět do života jenže po čase ji začli bolet nohy svaly na stehnech jenže jsme prožily vikend u vody tak jsme myslely že je to jen zvyšena namaha jenže v pondeli už nevstala a tak jsme navstivyly praktickeho lekaře jenže ten diky cov 19 na manželku ani nesahl pročetl si předešle zpravy a napsal manželce vytaminy a hotovo sli jsme domujenze druhy den to bylo zase horsi tak jsem manželku naložil a jeli jsme do nemocnice a tam nejdriv po 3 hodinach zjistily ejaky zanet v nohach manželka v pohode jeste laskovala a pak prisla zprava ze ji vynechaly ledviny tak hned na JIPKU ale že vše bude dobre dalši den navsteva na JIP MANŽELKA vypadala strasne spatne nechaly metam max 10 min a pak jsem musel odejit.V 19 00hod prvni telefonat od docenta JIP a vysvětloval my jak zavažny je stav me ženy po hodine druhy telefon že manzelka jde na operaci z brichem a že stav je velmi važny nemohl jsem spat tak jse chodil se psem mel jsem rano zavolat jaky je stav. Cele rano vpraci jsem se bal že my začne zvonit telefon ale do 5 nezazvonil tak jsem si řikal bude to dobre jenze 5.15 hod telefon a zazvonil a osetrujici lekar mi zdelil ze manzelka nepřežije a timto mi dava možnost přijet se rozloučit takže jsem vzbudil dceru 23 letou a ta pro me přijela a jely jsme se s MÁMOU rozloučit PRIJELY JSME 5.58.HOD a manželka v 6.00.hod zemřela alespon jsem ji s dcerou držel za ruku najhorší den Meho života.Dnes jeto 47 dena stale nechapu proč se to muselo stat mě manželce by bylo za mesic 42 LET.V prosinci by sme oslavyly 20 vyročí naší svatby není to spravedlive je to věc co se neměla stat.

Dobrý večer... vím jak to vše bolí...před rokem jsem přišla o milovaného muže, nečekaně zemřel a já s ním nemohla být,ani se rozloučit.Stále to bolí ,ale žít se musí...a ikdyž tu už nejsou fyzicky,ta láska tady pořád zůstala.Prožil jste se svojí paní daleko více let než já s mým mužem a ty Vám nikdo nevezme.A sám časem poznáte, že na paní budete vzpomínat s úsměvem a připomínat si krásné chvilky.A ten,, zhroucený svět'' začnete pomaličku stavět.Nic nebude jako dřív,ale lepší je život žít, než přežívat.Držte se, hodně sil a věřím že veškerou tu bolest zvládnete

Upřímnou soustrast. Kdysi mě potkala podobná rána, zemřel mi poměrně nečekaně manžel a já zůstala sama. Byla jsem zoufalá, můj život skončil a nic nepomáhalo. Jednoho dne jsem uviděla inzerát, kde muž hledal pomoc se zahradou a já si řekla, že by mě to bavilo starat se o víkendech o zahradu a na inzerát odpověděla. Nakonec z toho byl vztah, který trval asi dva roky. Pomáhali jsme si, jezdili jsme spolu na víkendy, svoji minulost jsme neřešili, ale pomohlo mi to se se ztrátou manžela smířit a vyrovnat. S novým partnerem jsem poznala jiné prostředí, názory, obzory a pochopila, že svět je mnohem větší, než jsem původně myslela. Píšu vám to proto, že ani mně nepomohli původní známi, rodina, spolupracovníci apod. Pomohlo mi až to, že jsem najednou byla tak trochu bez minulosti, sama za sebe. Zejména, když jste se pár roků o manželku staral, vyplnilo to celý váš čas a žil jste za ní a doufal. Teď byste potřeboval nějaký impulz zvenku, vzpomenout si, co jste třeba chtěl kdysi dělat a nestihnul. Ivan Skála napsal takovou báseň - Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami....Vaše paní s vámi bude vždycky a to by vás mohlo v životě hodně posílit. Myslete na to, prosím. Přeji vše dobré.

Moc mě mrzí, že Vás potkala tak rychlá a nečekaná ztráta tolik milované osoby. Ráda bych Vám vyjádřila upřímnou soustrast. Prosím dívejte se na to i z pohledu Vaší manželky. Určitě by nechtěla abyste se trápil. Nebuďte veselý, buďte sám sebou a nebojte se dát najevo, že se Vám něco nelíbí. Mě tyhle sentimentální řeči o žázitkách taky děsně štvou dodnes. Moc na Vás myslím

Úprimnú sústrasť prajem. Je mi veľmi ľúto, že ste prišli o manželku, viem ako sa cítite, možno aj osamotene a smutno Vám je. Mne tiež zomrela mama na rakovinu, takže sa viem vcítiť do Vás. Pre mňa je rakovina strašiakom, má ju skoro každý druhý človek. Rada by som s Vami šla na kávu a porozprávala sa o tom, lenže ja som z Bratislavy, je obdivuhodné ako ste sa dokázali postarať o ňu. Ja na to nemám silu, moja mama zomrela v nemocnici, doma byť nemohla, nešlo to, lebo jej prasklo črevo, musela byť pripútaná k posteli, je tomu už 6 rokov, je to ako keby sa to stalo včera. Ťažko Vám radiť čo pomôže, najviac asi to, keď sme v blízkosti dobrých ľudí alebo rodiny, ktorá Vás má rada. Ja som rada obklopená ľuďmi, hlavne po maminej smrti som radšej chodila na návštevu k rodine ako ostávala doma, lebo by som na to musela stále myslieť (ako mi mama zomiera), tiež som si dávala lieky na spanie, aby som aspoň zaspala a ráno vládala vstávať do práce. Je to ťažké žiť bez milovaného človeka. Držím palce nech sa to podarí. Veľa síl praje Henrieta z Bratislavy.