Soňa
21. října 2019
Truchlení

Zemřela mi maminka - příběh + poděkování tvůrcům stránek

Nevím, jak začít psát, ale vím, že potřebuji to potřebuji někomu sdělit a zároveň poděkovat tvůrcům těchto stránek. Před 10 dny mi zemřela maminka. Byla hodně tvrdohlavá, tak svoje zdravotní problémy celkem dost podceňovala. Už na jaře jsem mamce říkala, když jsem jí masírovala plosky nohou, že má něco s ledvinami, protože reaguje na bolest. Podle reflexivních bodů, které jsou na plosce nohy (informace jsem našla na netu), jsem došla k závěru, že problém s nateklými nohami může mít od ledvin. Mamka musela "odcházet" již delší dobu, protože informace o umírání, které jsou uvedeny na těchto stránkách přesně odpovídali postupu, tj. odpoutání se od vnějšího světa - přestala se stýkat se svými kamarádkami, méně mi volala, přestala jíst postupně maso, zeleninu atd., jako by článek napsali podle mamky. Mamka se začala "ztrácet" před očima, hlavně po té, co jí zemřel kocourek (11/2018), kterého měla 14 let. K samotnému zvratu, ale došlo celkem náhle. V sobotu (28.9.) si ještě byla se svými kamarádkami po dlouhé době šla sednout na kafe, v neděli jsem už musela jí moci s obědem a v pondělí i přes její odpor jsme jí nechali odvézt do nemocnice, protože byla úplně dehydrovaná a zmatená. Ačkoliv jsem se snažila, aby pila, byla tak tvrdohlavá, že jsem neměla šanci do ní něco dostat. Pak už to šlo jen z kopce. Druhý den mi řekli v nemocnici, že prodělala v minulých letech několik mrtviček - nechápu, že jsme nic nepoznali a má totální selhání ledvin. Kdybych si nepřečetla na zdejších stránkách informace o umírání, určitě bych obvinila lékaře z nedbalosti (hlavně praktickou lékařku), ale bylo mi jasné, že mamka se nejspíš "připravovala" na odchod z tohoto světa celý rok, byť asi sama o tom možná neměla tušení. Když 2 dny předtím, (ve středu) než zemřela, procházela 4. fází (labutí píseň), tak mi řekla: "To jsem teda dopadla." Když jsem jí říkala, že měla jít k doktorovi, tak mi odpověděla, že jí nic nebolelo. Jenže ledviny, když odcházejí, nebolí. Ten den se mě zeptala, co tu dělá ta holka v bílém a dívala se na roh postele, kde ale nikdo nebyl. V pátek mi pak odpoledne volala doktorka, že se snaží pro mamku udělat co nejvíc, ale všechno se prý zhoršilo. Bylo mi jasné, že je to konec. Rychle jsem přijela i s bratrem do nemocnice. Už měla u postele plentu. Vzali jsme jí s bratrem za ruce, už sice nemluvila, dýchala nepravidelně, ale vnímala, protože reagovala na otázky stiskem ruky. Opravdu sluch odchází asi jako poslední. Bratr odešel dřív domů a já jsem zůstala a měla tak možnost se s ní rozloučit o samotě. Dokázala jsem jí říct, že obě zvládneme ten odchod, že se nemusí bát, že už tam na ní čekají její nejbližší. Poděkovala jsem jí za to, jak mě vychovala a za vše, co mi v životě dala (nemyslím materiálně). Několikrát jsem zopakovala, jak moc jí mám ráda, že mi bude scházet a spoustu dalších osobních vět. V tu chvíli máte pocit, že máte málo času na cokoliv. Sice jsem byla úplně na dně, ale tušila jsem, že mamka neodejde, dokud tam budu. Vždy si svoje bolístky řešila sama a mě tím nechtěla zatěžovat. Proto jsem odešla domů kolem půl osmé večer a za necelé 3 hodinky mi zavolali, že mamka zemřela. Když jsem si pak šla lehnout, kolem 1 hodiny v noci, tak jsem nemohla vůbec usnout. Bylo mi strašně, házela jsem sebou z boku na bok až jsem nakonec si lehla na záda a najednou se na stěně proti posteli zobrazilo okno, které se postupně naplňovalo teplým světlem (bydlím v 8. patře, kde není vidět ze silnice) a já najednou cítila, jak se mi naplňuje klid v srdci. Jako by se mi naplnila v srdci "cisternička" plná klidu a jistoty, že mamka je v pořádku a pořád u mě. Jsem založená materialisticky, sice s trochou víry, že něco mezi nebem a zemí existuje. Chtěla jsem se podívat, směrem k oknu, kde se to světlo bere, ale měla jsem strach, aby to nezmizelo, protože mi bylo tak příjemně. Po chvíli to okno postupně mizelo. Byl to zvláštní, ale hodně příjemný pocit. Dny poté, kdy se snažíte vyřídit všechny ty formality, které se týkají zpopelnění a další ryze praktické věci, jsou hodně náročné. Protože si mamka výslovně nepřála oficiální obřad, tak jsme tento víkend uspořádali u ní doma smuteční kar. V sobotu pro rodinu a v neděli pro její kamarádky. Měla jsem strach, jestli to zvládneme s bratrem uspořádat, ale vše dopadlo dobře. Už jsem zažila úmrtí babičky a otce, které jsem měla také na starosti, a kteří měli oficiální obřad s hostinou v restauraci a mohu potvrdit, že rozlučka doma má úplně jinou atmosféru. Pouštěli jsme mamky oblíbenou muziku a na televizi její fotky od mládí do současnosti. Snad by se to mamce takto líbilo, když už se jí nevyplnilo přání, aby zemřela doma. Ještě nás čeká rozptyl na dušičky, to bude poslední tečka našeho rozloučení, byť mám pocit, že mamka ani neodešla. Jen mi bohužel neodpoví a neporadí. Strašně to chvilkami bolí a mám pocit, že to nezvládnu, ale dala jsem mamce slib, tak ho musím splnit. Chtěla bych tímto moc poděkovat tvůrcům těchto stránek, protože tento odkaz (https://www.umirani.cz/book/export/html/10751) mi opravdu hodně pomohl.
Vyjádřit účast
45 lidí vyjádřilo účast.