Hedvika
  (kontaktovat autora příběhu)
9. ledna 2025
Truchlení

zemřel mi nečekaně manžel

Před vánoci mi zemřel manžel (53)let na plicní embolii. Bylo to hrozně nečekané. Máme tři děti 13, 9, 6. Manžel byl neskutečně inteligentní a měl se společníkem firmu na IT. Jsem v ní zaměstnána a nyní nevím, jak vše budeme finančně zvládat. Bohužel pomoc v nedohlednu. Kolem spousta hodných lidí. Tchán i tchýně ale je jim přes 85 let a již nemohou pomoci. Moje maminka má vyhřezlé plotýnky a sotva se hýbe. V duši prázdno, je mi 43 let a říkám si, že šťastná už jsem byla. Mám veselé a zdravé děti, ale to není ono. Navíc i jim tatínek chybí a mají strach, jak to budeme zvládat. Ve 12 už vozím na kroužky, které jim nyní opravdu nechci brát. Děti hrají závodně tenis, žádná levná záležitost, kterou podporoval tatínek. Nyní se na nás valí jen notářské poplatky a platby. Ani si to neumím představit. Firma v krizi, auta služební a já tam překážím. Druhý jednatel mě tam nechce. Nevím, co řešit dřív, svou psychickou nebo ekonomickou situaci. Snažím se zachovat klid a nedělat ukvapená rozhodnutí. Zažádala jsem o sirotčí důchody, vyřizuji notáře a asi si vezmu právníka na pomoc s firmou, přestože se mi to touto cestou nechce řešit. Asi jsou tu spíše starší lidé. Vím, že jsou na tom lidé hůře, ale já se nyní z péče o tři děti a k tomu vydělávání na kde co - vzdělání atd. sama necítím. Nejsem hrdá na to, že fňukám, ale je to tak. :-(

18 people expressed participation.
Milena
18. dubna 2025
Nevím, zda jsem původní komentář vložila správně. Držím Vám palce, Hedviko.
Martina
27. ledna 2025
Moc mě vaše situace mrzí. Máte právo mít strach a být nešťastná. Právníka si vemte, jestli byla firma z půlky vašeho muže, tak by ji měl/mohl druhý jednatel od vás odkoupit.. snad vám vznikne finanční polštář a v nové práci, v novém prostředí, vám třeba přeci jen bude lépe. Držím vám moc palce.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Milena
17. dubna 2025
Měla jsem to stejně. Ráno našla mého manžela (45) - nejlepšího chlapa na světě - v posteli naše patnáctiletá dcera. Sanitka, koroner, policie, pohřebáci. Dodnes nevím, kdo policii zavolal, prý podezřelé úmrtí. Byla jsem v šoku asi měsíc, jela na autopilota. Notář, pohřeb, úmrtní list, úřady, sirotčí důchody. “Chcete do nové občanky zapsat stav vdova?” O obě děti se starali prarodiče. Já od rána do večera řešila firmu. Spousty věcí jsem viděla poprvé v životě. DPH, daně, cashflow, závazky, zboží, výplaty. Byla jsem vyčerpaná a zoufalá. Už jsem neměla žádnou sílu, jen pocit, že přehazuju kupu hnoje vidličkou. Chtěla jsem už mít pokoj. Nechtěla jsem bojovat, uklízet ani vstát z postele. Napálit to autem do mostu mi přišlo jako rozumný řešení. Kamarádka mě poslala pro antidepresiva, možná to mi zachránilo život. Bez manžela to nešlo. Propustila jsem zaměstnance a zavřela krám. Už jsou to čtyři roky. Jsem pořád sama a nikoho si neumím vedle sebe představit. Pořád dodělávám firemní věci a uvažuju o nové práci. Umím už i mít radost - být s kamarády a s lidmi obecně pomáhá. Když se mi něco podaří. A děcka jsou zlatý. Ale jsem rozbitá a už asi napořád budu.