Anna
2. ledna 2021
Truchlení

Zemřel mi děda

Na Silvestra jsem se dozvěděla, že nám zemřel náš děda, který byl již několikátým týdnem v umělém spánku na základě rozsáhlé infekce v těle a přítomného covidu. Jeho stav byl opravdu velmi vážný. Přesto, že jsme tak moc věřili, že se vrátí zpátky domů, nebylo tomu tak. Poprvé jsem se ve svých skoro 20 letech takto setkala se smrtí opravdu blízkého člověka, které jsem se poslední rok hodně obávala. Intenzivně jsem si začala uvědomovat, že prarodiče tu nebudou navždy. Velmi mě to tížilo. Proto, když mi táta sdělil, že už tu děda není, částečně se mi "ulevilo", protože jsem veděla, že mám tuto zkušenost, která mi svírala tak dlouho žaludek, konečně za sebou. Celé dny na dědu myslím a hrozně moc mi chybí. Stále brečím a nedokážu uvěřit tomu, už tu fyzicky není. Stále si ho představuji, jak sedí ve svém oblíbeném křesle či jak obchází dům, kde teď všichni s babičkou jsme, aby tu nebyla sama. Dny mi teď připadají strašlivě dlouhé. Chvíli jsem v pohodě a funguji. Obvykle ale na večer se mě zmocní silné emoce beznaděje a prázdnoty. Vždy si někam zalezu sama a pláču. Poté se mi na chvilku uleví, jenže tyto fáze se chvíli co chvíli střídají. Nedokážu si to připustit a je pro mě nepředstavitelné tuto skutečnost přijmout. Jsem nervózní z blížícího se pohřbu. Vnímám to jako součást truchlení. Jakýsi rituál, který mi pomůže lépe smrt dědy přijmout, ovšem tak moc se bojím, že to psychicky neunesu. Částečně si vyčítám, co se to se mnou děje. Považovala jsem se za člověka, který se dokázal duševně obrnit, ale tohle mě opravdu zlomilo. Děkuji za každou vyjádřenou reakci. Už jen samotné "vypsání se" mi pomohlo. Hezký den
Vyjádřit účast
33 lidí vyjádřilo účast.