Zatím o lidi jen přicházím...

Nevím přesně, kde ten můj příběh začíná. Jestli u nemoci, nebo u ztrát, které přišly postupně. Prošla jsem si anorexií, která mě dostala až do nemocnice. V té době jsem si myslela, že když se z toho dostanu, věci se začnou zlepšovat. Že to nejhorší bude za mnou a já se vrátím do normálního života. Jenže realita byla jiná. Do toho jsem postupně přišla o blízké lidi. Nejdřív babička po roce zemřela na rakovinu plic, bylo ji necelých 60 let, potom mamka, tajně pila, i když to dělat neměla. Bylo ji 40 let. Dodnes si pamatuji poslední dny v nemocnici, jak byla připoutaná, aby si neublížila. Cukala sebou, byla celá modrá... A pak ta věta: a to jste nevěděli že pije? Vzpomenu si a bodne mě to u srdce. Pak i děda z tátovy strany - infarkt z ničeho nic. Svalnatý chlap jak hora a ze dne na den tu můj milovaný děda nebyl. Sestřenice poté, co umřel strejda skočila pod vlak. Nikdo nic netušil, byla v jiném městě na vysoké... Každá ta ztráta se někde ukládá, i když člověk funguje dál. Časem jsem zjistila, že se to v člověku vrství víc a víc. Doma to navíc není jednoduché. Můj otec nás dlouhodobě využívá, není to něco, co by šlo jednoduše změnit nebo opustit. Nechci ještě relativně menší ségru nechat na pospas a navíc je tam děda. Teď se starám o dědu a jeho stav se postupně zhoršuje. Je to každodenní realita, která se nedá odložit. Začalo to plíživě, ale je už několikátým rokem ležák. Nechci si to připustit, ale cítím, že je konec blízko. Když občas otevře oči a usměje se, je to spíš zázrak. Funguju dál. Studuju, snažím se držet nějaký režim, mít vztah a aspoň kousky normálního života. Ale je mi pod 25 let, měla bych být plná energie, cítím se ale ze života vyčerpaná. Nepíšu to proto, aby mě někdo litoval. Spíš proto, že někdy člověk potřebuje dát ty věci dohromady a říct je nahlas. A možná i proto, že někdo jiný to může mít podobně.