Vina ze smrti blízkého člověka
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíJana
Stále mám velký problém související s vinou jež cítím za smrt blízkého člověka a obávám se další smrti blízkých. Bojím se totiž toho, abych to byla schopna unést. Rozebírání viny s některými psychiatry mě spíše zničilo a vůbec nebylo pochopeno. Naopak já jsem byla považována za člověka, který trpí tzv. obscesemi, které jsou považovány za chorobné. Vůbec jsem necítila porozumění. Vlastně jsem tam ani nechtěla chodit. Bojím se bezmoci a emocí, neboť ani nevím, zda musím nebo nemusím užívat nějaké léky. Zda je to nutné nebo není, ale strašně nerada bych skončila bezmocná a okolím považována za zcela nemožnou jen kvůli tomu, že jsem se vždy snažila emoce týkající se smutku potlačovat, vytěsňovat a popírat. Je pro mě velice těžké toto přijmout a vinu stále cítím. Dělá mi problémy to přijmout. Bojím se toho ochromení převážně z neschopnosti se vůbec setkat s druhými v takovéto situaci, přičemž s nimi budu muset být. Několikrát jsem již skončila na psychiatrii čímž jsem si počínaje mojí druhou a následnými dalšími hospitalizacemi velmi ublížila.
Markéta
To co prožíváš je v pořádku...všecky odpovědi už jsou obsaženy v tom co píšeš...ano je pro tebe těžké přijmout sama sebe...takovou jaká jsi...pro to se ale nejde rozhodnout...tohle je úkol nás všech...není dobrého ani špatného...je jen vše ...a my to ochutnáváme, abychom na tom jednou přestali lpět a uviděli, že to vše je jedním :) jsme v procesu...bez vyjímky :)
a kdo vlastně jsi? ...jsi tvou emoční podmíněností? ...omezeným balíčkem myšlenek a emocí?...
Jirka
Čas od času se vracím na tyto stránky, abych načerpal inspiraci, poučil se ze zde zveřejněných příběhů a teprve až v této době jsem se odhodlal k napsání "mého příběhu". Téměř v ničem se neliší od dříve zveřejněných příběhů, až na jeden podstantý rozdíl - osoba, která minulého roku, v měsíci červnu opustila tento svět, byla moje babička. Zemřela ve věku nedožitých 88 let, nedůstojně, v prostředí nemocnice. Jak to začalo? Nejdříve doma - problémy trávicího traktu - zlobilo jí zažívání, což vzhledem k jejímu věku bylo pochopitelné, ale vždy se to podařilo "ukočírovat" léky, které měla předepsané, případně změnou životosprávy. Nicméně tentokrát byla ošetřující lékařkou doporučena k vyšetření do nemocnice, kde byla posléze hospitalizována. V jejím věku byla nucena podstoupit kolonoskopické vyšetření pro možnost vyloučení nádorového onemocnění. V době před vyšetřením (zde se omlouvám, nejsem zdravotník, je možné, že zaměním pojmy) byla zavodňována, nesměla přijímat stravu, pouze tekutiny. Vyšetření se nezdařilo - babička přestala spolupracovat - vytržením z prostředí, kde žila doposud, době delší než 20 let, a jejím umístění do prostředí jí neznámého, způsobilo, že začala být dezorientovaná - prostorem a částečně i časem. Naše rodina se u ní na návštěvách střídala pravidelně - každý den tam někdo z nás za ní chodil, a tak víme, co následovalo v době před vyšetřením - babičku vezli na vyšetření a ona se ptala - kam mě to vezete? Já chci domů, do ..... Odpovědí jí bylo "Kam byste chodila, doma jste tady" I teď, když toto píšu, mám slzy v očích, protože tohle chování bolí, ta neúcta k člověku, tenhle způsob uvažování... Po vyšetření byla babička zase odvodňována. Nicméně mezitím (bylo to jednu středu) za ní zašla moje sestřenice a našla jí na pokoji ve zbídačeném stavu - pomočenou, "pokálenou", téměř vše doslova "durch" - tak jí vzala do koupelny přes chodbu umýt. Ze strany personálu, konkrétně jedné ošetřovatelky jí bylo sděleno, že se hygiena provádí pouze v úterý a ve čtvrtek. Co na tohle říci? Nevím dodnes, jak bych v této situaci reagoval, ale asi bych začal být hodně sprostý. Babička byla na interním oddělení nemocnice, na pokoji s dalšími 4 pacienty, tedy absolutně žádné soukromí. Chápu personál, že za stavu kdy je jedna sestra a 2 či 3 ošetřovatelé na celé oddělení, které čítá více než ten jeden pokoj, nestíhají, ale kam spěje naše společnost, když se může někdo takto chovat k lidem, kteří "mu byli svěřeni do péče", tak bezohledně a neuctivě vzhledem k jejich zdravotnímu stavu. Babiččin stav se postupně zhoršoval, začala mít problémy se srdcem, tak byla přeložena na JIP. I tak jsme ji navštěvovali každý den a snažili se být s ní, žel bohu, tento příběh nemá šťastný konec. Zemřela, moje jediná v té době žijící babička, zemřela, jednoho červnového rána o půl 7, v den, kdy měla být přeložena do hospice, odešla tiše (a já doufám že bezbolestně), do krajin, kde už jí nic netrápí a kde se konečně shledala se svým manželem. Bolí to dodnes, strašně moc...
Jirka
Bolí to tím víc, že vím, že v posledních chvílích svého života musela zažít tak pro ni nedůstojné chování ze stran některých členů ošetřujícího personálu, kdy pro ně, jak bylo v některém zde příspěvku napsano, to nebylo nic jiného, než "smradlavá práce za pár šupů" - sám jsem dotyčnou ošetřovatelku viděl a hrozil bych se toho, dostat se takovému člověku někdy do rukou..... Nechtěl jsem podávat stížnost, protože nejsem si jist, zda by to něco vůbec řešilo, protože vím, jaké poměry tam panovaly a jestli by se tím vůbec něco změnilo, potažmo jestli by nemohlo docházet i k určitému způsobu odvety za naše chování na babičce. Měl jsem v té době zkouškové období na VŠ, takže jsem v posledním týdnu, možná dvou, to už si přesně nepamatuji, za babičkou tolik nedocházel a zpětně si to občas vyčítám. Mám v sobě výčitku, že jsem se nevykašlal na školu a nebyl s ní tak, jak by si zasloužila. A další výčitku v tom smyslu, že tamější lékaři byli "ochotní" babičku propustit až v době, kdy už bylo pozdě na jakoukoliv "další péči", když už přece museli předpokládát, minimálně týden před jejím skonem, kdy od rodičů vím, že už to s ní bylo špatné, že její život se chýlí ke konci. Byli bychom více než ochotni, pečovat o ní doma - to ale bohužel možné nebylo, tak jsme chtěli jí umístit do hospice, kde bychom s ní v jejích posledních chvílích mohli být celodenně, nejen ve striktně vymezených hodinách. Stydím se za naše zdravotnictví, když musí docházet k takovýmto situacím, kdy člověka překládají do jiného zařízení teprve ve chvíli, kdy už ji z něj nic "nekápne", kdy už od pojišťoven nedostanou už žádný příspěvek, protože tak tomu z mého pohledu bylo. Je mi moc líto, že jsem s babičkou nemohl být v jejich poslendích chvílích, nemohl ji držet za ruku a říci jí, jak moc ji mám rád a jak moc mi tu bude chybět. Dodnes mám její fotku schovanou a při pohledu na ní doufám, že tam kde je teď, protože já věřím tomu, že se jednou shledáme, se má dobře. Smrt pro ní byla vysvobozením z jejího neutěšeného stavu. Překvapilo to nás všechny, ale snad jedno bych chtěl babičce vzkázat - nikdy na Tebe nezapomenu babičko - mám Tě moc rád a v mém srdci zůstaneš navždy živá.....
Míša B.
A z čeho pramení Váš pocit viny?Udělala nebo neudělala jste něco, kvůli čemu, máte pocit viny?Mám podobnou zkušenost a pocity viny a trápení...ráda se s Vámi osobně nebo emailem zkontajtuji. M.B.
Ilona
Milá Olo, rozhodovala jsem se, jestli mám sílu Tvůj blog navštívit...přestože to dopadlo přesně tak jak jsem tušila, ve skutečnosti mě čtení Tvého "deníčku" podpořilo a děkuji Ti za to! Tak ty jsi také čekala miminko, když Tvá maminka umřela...jako já. Za pár dní rodím a tatínek se tak těšil, že vnučku uvidí.Všichni mi kladli na srdce, že musím být v klidu a statečná - kvůli miminku.Copak to šlo... Mám před sebou horu mokrých papírových kapesníků, protože, když jsem to všechno přečetla - vše se mi vracelo, jak jen jsou pocity totožné, když zemře milovaný člověk! Jsi statečná, jak se z toho můžeš takto pěkně vypsat. Jak já to všechno cítím a cítila stejně!Ty hnusné čekárny a nejistota, pak víra, beznaděj,zase naděje a vztek na všechny doktory, na to že tatínek nebojuje, pak hora výčitků...že jsem mu křivdila, že opravdu nemohl...
Maminka nedávno našla tatínkovo tričko ve skříni, co nosil.Už je to skoro 5. měsíců a stále po něm voní!...už ho nebudeme prát. Posílám mnoho podpory, i když sama vím, že to není vůbec jednoduché...nikdy se s tím nesmířím.Všechny zdravím,Ilona.
helena
Kdo prožíváte smutek ze smrti, ze zavinění, kdo máte pocit, že Váš život skončil smrtí blízkého člověka, že nemůžete žít ani umřít (zažívám totéž už 5 let) - přečtěte si knížku Chatrč - napsal W.Paul Young (vydal Knižní klub r.2009 a je běžně k dostání). Dává odpovědi na všechny tyto bolesti, je to snad nejlepší knížka, čte se krásně, je úžasná. Je to o hrozné ztrátě a bolesti, popisuje to naprosto přesně a dává bezvadné odpovědi. Je to i o víře a o Bohu, ale úplně jinak, než by si kdokoliv představoval - je to i pro nevěřící, potěší to duši a dá naději, že po smrti je náš blízký člověk na tom mnohem líp, než byl na zemi.
Ilona
Čtu všechny příběhy a pláču u nich a před rokem bych nikdy nevěřila, že s nimi budu mít něco společného. Měla jsem skvělého tatínka, před 14. ti dny zemřel. Byl to i s mou maminkou nejlepší člověk na světě a jak zjišťuji tady, nejhodnější a nejlepší lidi odcházejí nejdříve...
Po 25.letech s mou maminkou, kdy byl plný života, najednou onemocněl. On - který byl vždy příkladem zdravého člověka, pracovitého, nezastavil se, stále něco kutil doma a na zahradě,letitý dárce krve, testy vždy ukázkové... pro nás by udělal všechno na světě - a pak ortel: rakovina slinivky a půl roku zbývajícího života. Žádné šance. My si mysleli, že se nám to snad musí všechno jen zdát...pamatuji si na ten osudný den, kdy mi volala maminka do práce, jak dopadla tatínkova "obyčejná" operace pro podezření na zánět slinivky. Plakala do telefonu "Ilonko, tatínka nám už nezachráněj"... slyšela jsem to všechno nějak z dálky a nechtěla věřit- TOHLE SE STALO OPRAVDU NÁM???? Od té doby jsme začali neskutečným způsobem bojovat a ač se zdálo, že se stav rapidně nezhoršuje, najednou po 5.ti měsících během posledního měsíce -kdy před tím tatínek ještě řídil auto, se začal jeho stav tak krutě zhoršovat, ale my stále věřili!! Nikdy si neodpustím ty "hloupé kecy" , co jsem tatínkovi říkala -že ho z toho dostanem! Cpala jsem do něj vše možné z alternativních a všech možných jiných medicín, protože klasická nám naději nedávala. On nechtěl umří a povídal nám: "holky, vy mě z toho musíte dostat, maminko, ty mě musíš zachránit"...A MY MU NEPOMOHLY! NEŠLO TO! Já tak stále doufala a věřila. Říká se, že se má odpustit blízkému, že odešel, že nás tu nechal, ale já mám opačný pocit. Ať tatínek odpustí nám! My jsme si tu zůstaly a on musel odejít a tak nechtěl!! Je to asi 14 dnů, co nám zemřel. Doma s námi, my ho držely za ruku a jeho poslední chvíle se mi stále a stále vrací... vidím to před očima každou chvilku.Noční můra. Nechtěla jsem být nikdy svědkem umírajícího člověka -natož mého nejbližšího člověka. Trápí mě tak myšlenky, jak se musel asi cítit v posledních dnech... jestli si říkal, že je konec.Jak se cítil poslední hodiny, když už téměř nekomunikoval, hýbal rty a nemohl nic říct!Bylo mi ho tak šíleně líto!!! A ta beznaděj, jen sedět a bát se toho co přijde! Maminka má nyní stejné pocity, co tu popisují ženy, které přišly o své partnery. Beznaděj, konec života, žádný další cíl, vše zkončilo. Tak bych si jí přála pomoci! Vím, že nejsem nějaký ojedinělý případ... ale jak můžu věřit, že to někdy přebolí. To snad ani nejde. Kdykoliv se zasměju - mám to hned zpět jak bumerank. Čemu se směju? -vždyť mi umřel tatínek!!!!
šárka
Milá Ilono,mám stejnou bolest jako ty.5.2.2010 mě náhle,bez většího varování opustil můj tatínek.Stále tomu nemohu uvěřit,jen pláču a čekám, kdy se vrátí domů...ale vím ,že už se mi nikdy,NIKDY nevrátí,ta bolest je nepopsatelná.Mám stejné pocity jako ty,nikam nechodím ,nesměju se ,nebavím se...obviňuji se,že jsem si nevšimla změn v tatínkově chování a nepochopila,že se něco děje (a to jsem zdravotník...)..pozdě,je pozdě na všechno,chtěla bych se omluvit tatínkovi,že jsem na něj byla někdy"držkatá",že jsem mu nenaslouchala,chtěla bych mu říct jak moc ho mám ráda a jak mi chybí..POZDě,na všechno je pozdě.Buď statečná,je nás víc ,které jsme přišli o nejbáječnějšího chlapa v životě,který nás opravdu miloval...
sarka
Ještě jednou dobrý den Ilono,nedá mi abych ještě jednou nereagovala.Vaše poslední věta,že doufáte ,že jsou na 100x lepším místě....Nejsem věřící,ale věřím ,že "NĚCO" je. Po odchodu tatínka jsem nakoupila knihy,zvláště ty o klinické smrti a příběhy lidí ,kteří nakoukli na druhý břeh-moc mi pomohly. Věř mi Ilonko ,že jsem NA 100% přesvědčená,že jejich duše žije dál,že se na nás dívají,ochraňují nás. A až se jednou po té životní pouti vydáme za nimi, budou nás vítat,budem se objímat a budeme zase spolu........Také se nemohu s tatínkovým odchodem smířit,mám ,ale ještě jeden velký problém stejně bolavý a to je maminka.Vidím jak je smutná ,jak má stále slzy v očích,vím ,že už nikdy v životě nebude šťastná a spokojená.Snažím se jí být často nablízku,ale to je málo.Ćasto utěšuje ona mne a na já jí..A to mě moc a moc bolí,pláču vlastně kvůli tatínkovi i mamince.....buď statečná a buď pevnou oporou svoji mamince,ta tě moc potřebuje. Šárka
zuza
Ilonko, mám úplně stejné pocity. Umřela mi 22.1.2010 maminka. Můj největší kamarád. Nevím jak z toho ven. Jsem na dně
šárka
Ahoj Ilonko i vy ostatní ,kteří bojujete se ztrátou milované osoby.Nutí mě často se na tyto stránky vracet,vím pak,že nejsem jediná s takovou bolestí.Stále se snažím najít cestu,kterou jít ,abych se alespoň nepatrně smířila s tím ,že tatínek už není.Čtu Moodyho ,P.aM.Herrisnovi,navštívila krámek Na cestě domů,zašla do kostela,....zkouším všechno, aby mi bylo líp....nejde to...snad bych ještě chtěla navštívit někoho ,kdo by mi řekl víc o životě "na druhém břehu".Zajímalo by mě zda-li jste někdo tuto možnost zkoušel a jestli o někom takovém nevíte.Ilonko telef. číslo tatínka jsem také nevymazala a určitě nevymažu,věci které mi ho připomínají mám stále kolem sebe. O jeho zahrádku se bude starat moje malá dcerka-vzala si to za úkol,aby měl radost..I ona totiž věří ,že se na nás dívá a je stále s námi.Buďte statečné a silné šárka
klarka
to co se stalo vám, se v dubnu odehrálo v naší rodině..Mám stejné pocity a stejně smutnou maminku jako Vy... Chodím si sem číst podobné osudy lidí a vždycky mám slzy v očích... Všechno je najednoo pryč... Ale nezměníme nic ani Vy, ani já... Přeju všem hodně moc síly...
sonča
milá ilonka, mám stejné pocity ako ty, pred šiestimi týždňami mi zomrel môj tato v nemocnici, zrazu z ničoho nič dostal nejaký čudný zápal do krvi, vysoké teploty, nepomáhali žiadne antibiotiká, vraj asi rezistentná baktéria. Po 5-tich týždňoch zomrel. Ja som bola od začiatku v hrôze, keď som počula že rezistentná baktéria, a neklesali mu horúčky, keď som videla, ako je stále slabší, a lepia sa neho ďalšie zlé príznaky, opuchy, plúca, kašel, až po 3týždňoch na internom sa zrazu dostal na ARO, a samé hadičky, a sestričky mi hovorili, že ma stále volá, chodila som celých 5 týždňov za ním 2x denne, na ARO ma väčšinou pustili iba poobede. A môj tato mi týždeň pred koncom povedal....:toto je koniec... a ja že nie, tati, ty si len slabučký, všetko dobre dopadne, a on že nie,nie, ja to cítim, už som hotov.... každý deň som ho hladkala, tíšila číčíčíčíčí, a jediné, čo ma teraz ako tak uspokojuje, že som sa s ním vždy lúčila slovami...spinkaj tati, a snívaj o nás..... Neviem, nie sme v tejto kultúre na takého veci pripravení, možno som mu mala viac rozprávať o tom, ako sa raz aj tak spolu stretneme, aby bol spokojný, neviem. Hoci, keď som ho hladkala, hovorila som mu,..nebojkaj sa tati, nebojkaj sa..... Z lásky som ho stále len klamala, ako to všetko dobre dopadne, a on z lásky tiež len prikyvoval hlavou, že áno. A teraz je preč, niekde vo svetle môj tato, a už mi nikdy nič nepovie, je to strašne ukrutná bolesť.
vlasta
před 5 lety jsem se se svým mužem rozvedla.Naše manželství bylo všelijaké,spíš špatné,byla jsem s ním kvůli dětem,I když jako otec selhal už při prvním dítěti,máme 3.Pak jsem s ním byla jen ze zvyku.Selhal jako manžel,jako otec,i jako dědeček.Starší dcera mi řekla proč jsem od něj neodešla dřív že mohla mít lepší dětství.Pak jsem potkala muže o 10let mladšího,úplně pravý opakMoje děti si s ním rozumí,jezdí i s vnoučaty.Jenže pak bývalý onemocněl,prostřední dcera která němu měla nejblíž,se k němu nastěhovala i s rodinou a starala se o něj.Celých 5let nepochopil proč jsem se dala rozvést,a pořád doufal že se vrátím.Cítím že mi neoodpustil ani když umíral.Dnes jsme ho pohřbili,a já cítím v srdci lítost a vyčítám si že jsem to měla s ním vydržet.I když děti mi to nikdy nevičítali.
sandra
To tak vubec nemuzete brat. Nemuzete si vycitat, ze jste nezustala s clovekem jen proto, ze po case onemocnel. Za prve, jestli jsem to pochopila dobre, onemocnel az po vasem odlouceni a za druhe pokud selhal na vsech urovnich tak proc snim zustavat a jeste se o nej 5 let starat? Budte rada, ze mate noveho pritele se ktreym Vam je fajn a na byvaleho zapomente a nic si nevycitejte. Myslite, ze on by se o Vas staral kdybyste onemocnela? Jdete dal a uzivejte si nove balezeneho klidu a radosti. Preji hezke svatky!!
Johana Sobotová
Dobrý den!
I já prožívám nekonečný smutek, táhne se už čtvrtý rok. Nedokázala jsem se vyrovnat se smrtí maminky. Důvodů je více - její umírání na rakovinu, těžké a bolestné, moje tehdejší složitá osobní situace. Také jsem zápasila s pocity viny, určitě jsem všechno nezvládla, neměla jsem dost trpělivosti, myslela jsem moc na sebe, na své potřeby, chtělo se mi ven, k vodě, do lesa - a maminka byla bezmocná, věděla, že umře, nedokázala se sama vyprázdnit, nechtěla okolo sebe zdravotní personál, jen mě, abych ji ošetřovala jen já, byla nešťastná z mého manželství, všichni mi říkali, že jí nesmím nic odepřít a já jsem jí některá přání nesplnila... Teď jde ale o to, že můj nedobrý psychický stav přetrvává. Od začátku jsem byla zaskočená bezmocností a emocemi, měla jsem (důvodný) strach ze selhání v náročném zaměstnání, ze selhání ve své vlastní rodině. Bylo mi vyčítáno, že se neumím ovládat, že nedokážu přijmout realitu. A hned mě posílali na psychiatrii, abych si nechala předepsat antidepresiva. Nechtěla jsem je, vsadila jsem na psychoterapii. Poměrně mi pomohla, ale pořád to není dobré. Také já nevím, zrovna tak jako paní Jana, zda mám brát léky nebo ne, nevím, nakolik jsem ještě normální, že i po více než 3 letech nejsem se ztrátou matky vyrovnaná.
Johanka
Janek
Chápu co cítíš, nepotlačuj emoce smutku, neotáčej se na okolí jak reaguje, dělej to jak to cítíš ty pomoc hledej kdekoliv třeba i na lince důvěry, nestyď se tam zavolat, hledej to co ti pomáhá. Bolest, bezmoc, vina, to všehno ke smrti a smutku patří, nejsi jiná cítíme to všichni. Nejsi nemocná to se jen tvému okolí zdá protože tvou bolest necítí a nechápe. Musíš s tím bojovat a žít, ale dělej jen co ti pomáhá zvednout se ze dna. Vina je relativní, kdybys věděla co se stane zabráníš tomu, ale tys to netušila. Neneseme vinu za to co jsme neočekávali a stalo se, přeju ti hodně sil a vyhledávej jen lidi co se ti snaží pomoci.
DaMu
dobrý den,
velice děkuji všem za tyto potřebné stránky. Často zde hledám odpovědi na některé své otázky. Pročítala jsem příběh paní Jany a je smutné, co jí potkalo, právě ze strany lékařů. Je vidět, že i odborníci se těžko s některými situacemi vyrovnávají. Možná jí pomůže, když pochopí, že některé situace v životě prostě musíme pouze přijmout, ne s nimi bojovat. Boj bere sílu, strach nás uvádí do chaosu a zmatku. Pokud se nám tedy podaří situaci přijmout jako realitu, prožít si smutek a další emoce, potom jsme připraveni žít dál.
Dana
