Vím, jak Vám je a jak moc to bolí

Milá Katko, naprosto dobře vím, jak moc to bolí, útěcha moc nepomáhá, musí se to odžít a jít životem dál. Máte malého synka a je pro co žít, i když bolestí v srdci. Také já jsem před časem hledala útěchu a pomoc na Internetu a našla jsem tyto stránky, v té bolesti jsem napsala aspoň náš příběh, prostě jsem tu bolest v určitém momentu vypsala. Můj manžel odešel před téměř sedmi měsíci a bolí to stejně. Těžko se nyní vyrovnávám s tím, že ho už nikdy neuslyším, nebudu slyšet své jméno, tolikrát opakované v mé přítomnosti a po mém odchodu od lůžka, neuvidím jeho krásné modré oči. Bylo příjemné se držet i po 40 letech nejen venku za ruce, těšit se na sebe, poslouchat příjemnou hudbu, připomínat si naše cestování, výlety, vzájemně si sdělovat zážitky z dovolených a různých prožitků, radovat se i z maličkostí. Měl radost z našich dvou dcer, které tátu milovaly, z narození vnuka, kterého viděl vyrůstat do jeho dvanácti let. Poslední tři roky byl hodně nemocný, sužován bolestmi. Loňské Vánoce u rozsvíceného stromku, ruku v ruce. Netušila jsem, že to jsou naše poslední společné Vánoce, svátky, na které se vždy velmi těšil. Věřte mi, že se člověk jen těžko s tímto vyrovnává, ale žijte svůj život se vzpomínkami dál, jiná cesta není. Já mám skvělé dcery, pomáhají mi s mou bolestí, mají o mne obavy. Jsme rádi spolu, mám jednoho 13 letého vnuka, to je taková moje pomoc, promítám si vše od jeho narození. Dále mám okolo sebe úžasné přátele, kamarádky, bývalé spolupracovníky, kteří napíší, zavolají, jsem s nimi v osobním kontaktu a těší mne, když se vidíme a cítím jejich zájem. Hodně cestuji a stýkám se s milými lidmi. Přeji Vám, aby jste tuto bolestivou životní etapu zvládla, přeji hodně sil Vám i Vašemu synkovi. Ilona