Už nemůžu..

Tohle beru spíše jako takové vypsání se.. Od mala jsem byla maličko aktivnější dítě, máma se hodně starala, abych měla pohyb a zároveň se vzdělávala. Chodila jsem do spousty kroužků, ať už sportovních či hudebních. Jenže časem mě vše přestalo bavit a začala puberta. A jak už to bývá člověk se mění... Hodne rychle jsem vyrostla na 186cm, jenže i přes snahu přibrat jsem vážila do 50kg. K tomu jsem dostala rovnátka a jelikož jsme nikdy nebyli nijak bohatí, nosila jsem oblečení ze sekáče. Spolužáci se mi smáli.. klasika. Samozřejmě jako citlivá povaha jsem si to dost brala a doma brečela. Tehdy jsem rodinu a přátele brala jako nejdůležitější věc v životě. Jenže se ukázalo, že otec mámu podvádí. Proběhl rozvod, táta se odstěhoval a máma si založila účet na seznamce. Domů si dotahla cizího chlapa a do roka se vzali. Jak uz to bývá, rodiče se navzájem špinili a otčím nám nenahradil otce. Ještě ten rok jsem šla na střední školu a zároveň jsem si našla prvního přítele o deset let staršího. Po roce a půl vztahu domů přišel opilý, udělal divadlo a da se říct, že mě znásilnil. Samozřejmě jsem otěhotněla a musela jít na potrat. Během našeho krásného vztahu nevztahu mě fackoval za občasné cigarety a když se dozvěděl, že jsem v tom, tak se znovu v opilosti předvedl a zkopal mě na zemi se slovy, ať potratím. Jenže vážení, já hloupá kráva se mu omluvila a trpěla to s ním ještě další rok! Jeho zálety, lži, facky.. nakonec jsem využila týdenního školního výletu do Španělska a dotyčnému už se neozvala. Díky bohu mu to asi ani nevadilo. Doma se situace zhoršovala, mi se blížil konec střední a já se samozřejmě husťácky po nocích utápěla v "depkach" v hospodě úplně na káry. V též hospodě, kde jsem si našla dalšího přítele. Po nějaké té chvilce vztahu, kdy i přes to, ze jsme se našli v pajzlu, byl opravdu hodný. Jen trošku mamánek. Samozřejmě to vypadalo, že už bych se mohla mít lépe.. no ne! Po cestě do školy, přímo únor 2017 jsme s kamarádkou měly autonehodu. Nezvládla řízení, párkrát jsem se otočily a vyletěly do koryta řeky na střechu auta. No hurá, kamarádka bez problémů, já podvrtnuta krční páteř, pár vysunutých obratlů. Kamarádku jsem bránila, lhala jsem na policii, aby neměla potíže, jelikož to neudělala schválně. Nějak jsem odmaturovala. Nadvakrát. A teprvne v listopadu mi začaly ty pravé potíže. Píchání na vrcholku lebky, závratě, točení hlavy, únava. Přisuzovalo se to k té podvrtnuté páteří, ale už žádná další léčba neproběhla. O pár měsíců později, kdy jsem při vysoké škole měla dvě brigády a pustila jsem se do autoškoly, jsem v jedné z brigád omdlela, začala jsem mít horečky a vypadalo to na chřipku. Párkrát jsem si odjela do nemocnice s neklesajícími horečkami nad 40°C. Později horečky klesaly, kontinuálně jsem měla 37°C, jenže jsem zhubla skoro 12kg, zvracela jsem i to, co jsem nesnědla a nastoupila úzkost. Po nocích jsem se budila zpocená, se strachem, pocitem, že nemám nohy, necítila jsem je, nemohla jsem s nimi pohnout. Občas v pokoji létaly miliony mušek, někdy mi lezly oči z důlků, jindy jsem slyšela křik. Začala se mnou v mých skoro 19ti letech spát máma v posteli. Otčím mě začal nenávidět. Lítala jsem od doktora k doktorovi, všichni mě jen posílali k psychiatrovi. Ale já věděla, že to je něco víc. Ukončila jsem obě brigády, odložila autoškolu a opustila VŠ. Otčím pořád chodil a ptal se, co jednou budu dělat, kde budu pracovat, proč simuluju, pořád mi chodil za zadkem a kontroloval mě! A pozor, to jsem zapomněla skoro dodat, že si po domě nainstaloval diktafony, aby nás mohl kontrolovat, když byl v práci. Postupně mě krom motání hlavy začalo pískat v uších, praktik mě poslal na ORL, kde zjistili velké ho.no, následně na RTG teda nalezli to, co nalezli jiz po autonehodě, podvrtnutí páteře. Byla jsem odeslána na akut na neurologii, ale mě okamžitě řekla, že žádný whiplash syndrom neexistuje, že si to vymysleli v Americe a že nejspíš podle halucinací nádor čelního laloku. Měsíc jsem čekala se strachem na CT, měsíc na výsledky, aby mi neuroložka mohla říct, že jsem si to všechno vymyslela a měla bych jít k psychiatrovi. Přestala jsem úplně vycházet ven, stýkat se s lidmi, nakupovat... Bála jsem se společnosti, ale i samoty. Začala jsem být paranoidní a měla jsem panické záchvaty. Ale nedala jsem se, musela jsem zjistit, co mi je. Nakonec jsem si vynutila MR, s tím, že si lékař všiml, že jsem se párkrát při rozhovoru zasekla pohledem a že jsem měla ruku v divné poloze. Poslal me na videomonitoring, kde zjistili, že kvůli autonehody mám epilepsii. Rok a něco trvalo, než na to přišli!! Rok a něco jsem si rozvíjela svým chorým mozkem další a další psychické potíže!! Už to byly dva roky, kdy jsem brala sérii léků, přestala jsem i chodit na terapie, s přítelem jsme si našli byt a pořídili dva pejsky, opět jsem začala chodit do práce. Ale počkat, to není vše! Přítele jsem očividně přestala bavit, tak si jedné noci k nám do bytu dotáhl slečnu, spala jsem hned vedle v místnosti a vše slyšela. Samozřejmě v tu chvíli všechny léky zázračné přestaly působit. Ještě ten den jsem si nádherně pořezala tělo, kde to šlo, jen abych necítila tu psychickou bolest. Načež jsem byla pro všechny za idiota, lidé se mi začali vyhýbat, že prý potřebuju pozornost, že jsem děcko, co vůbec o stresu a depresích nic neví. Přítel odešel za svou novou slečnou, nechal mi oba pejsky a ja se musela vrátit k rodičům. Kteří ale psy v žádném případě mít na zahradě nebudou. Bydlí tedy u kamaráda na zahradě, a já se zadlužila, abych jim mohla koupit pořádný kotec a boudu a všechno vybavení, nemám kde bydlet a stále je tu ten největší problém to, že si lidé jen při pohledu na mě klepou na čelo, že se mám vzpamatovat, že každý má potíže, že deprese neexistují a že žeru léky pro blázny. Když už mám depresivní den, tak za mnou jen všichni chodí a ptají se, proč jsem zas tak protivná. Tak nevím.. fakt už nevím, co dál. Přijde mi, že jsem se v tomto životě úplně ztratila..
Vyjádřit účast
9 lidí vyjádřilo účast.