Už dva roky
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíLaura
Jsou to už dva roky kdy jsem držela tvou chladnou dlaň na mé tváři a slzy kanuly na postel ve které si ležela, doma.. Duše odletěla otevřeným oknem a nastala bolest ... nechtěla jsem tu ruku pustit a dlouho jsem skoro ležela schoulená tak abych ti byla nablízku, věděla jsem že už nic nebude jako dřív, že už mě nikdo nepohladí tak jako ty , že právě odešla na věčnost bytost jež mě bezmezně milovala,ktera by dala život za mě.... dala bych ho i já za ní..
Je to 2 roky a bolest je stále stejná, jen slzy polykám tak aby si lidi nevšimli, brečím schovaná ve tmě pokoje , lidem radím jak být silní a přitom se cítím tak moc zlomená... v dny volna jen ležím, mezi lidi nechodím když nemusím , jsem zavřená uvnitř sebe se svojí bolestí, protože jedinej člověk který mě viděl plakat a uměl mi pomoct kdyz jsem byla na kolenou , byla moje maminka která tu není...
Maska s úsměvem na tváři, pevný postoj s širokými rameny mizí každý den když všichni odejdou....
Chybí mi moje maminka ....
Henrieta
Milá Laura, tiež poznám tie pocity, mne tiež zomrela maminka pred 5 rokmi. Tiež mi je smutno, žiť bez nej je ťažké, nič ma nebaví, do práce ale chodiť musím, ale nebaví ma chodiť von, už nikdy nepôjdem s mamou na prechádzku, alebo niekde na kávu. Chodili sme spolu aj na cintorín k babke na hrob. Rozprávali sme sa, mohla som sa jej vždy zdôveriť, všetko jej povedať, ale umrela na rakovinu. Tiež som sa s ňou bola v posledný deň v nemocnici rozlúčiť. Bolo to hrozné, žila som v tej dobe na liekoch, lebo by som ani z postele nevstala. Aj teraz mi veľmi chýba, bez nej to už nie je ono. Je to, ako by sa to stalo včera. Tiež mi aj navarila, varila dobre a keď som bola chorá, varila mi čaje a vždy mi vedela poradiť. Je to bez maminiek ťažké, človek nemá chuť k životu. Držte sa, prajem veľa síl. Henrieta
Pavla
Bude to 9 měsíců, co jsem prožila to samé a prožívám to samé. Vyjádřila jste Lauro naprosto přesně a nádherně moje vlastní pocity. Chybí mi čím dál víc. S maminkou se mi ztratil jediný pevný bod v životě. Mám kolem sebe skvělé citlivé přátele, ale ani jeden z nich nemůže toto místo nahradit.
Laura
A je to hrozné a nemám ani přátelé, uzavřela jsem se a nikomu nechci ukázat tu bolest která mě svazuje. Nedokážu přiznat druhým, ze jsem na dně svých sil...
Oma byla ta která poznala za úsměvem bolest, za klepáním hlasu strach a za tichem pocit samoty..
Chybí mi tak moc její smích, její " uvařila jsem oběd tak přijď "
Pročítám dopisy co jsme si psali, když sem žila mimo ČR a vidím to co kdysi bylo přehlíženo..
Lásku!! Lásku kterou mi nikdo nedá a možná ani já ji nikomu nedám... cítím se jak zlomený strom ktery pomalu vysychá...
Děkuju za vaše slova , netěší mě ze i vy máte tytéž pocity ale vědomí, že nejsem sama mi pomáhá...
Jednou se sejdem s těmi jež milujem , jen je těžké žít ten čas bez nich...
