Josef Hnízdo
  (kontaktovat autora příběhu)
14. února 2024
Truchlení

Truchlení nekončí

Dobrý večer,
Budou to v březnu už tři roky kdy mi zemřela moje žívotní láska. Prožili jsme spolu 31let tak krásného manželství, že teď nevím už kudy dál.
Mojí ženě se v listopadu roku 2020 stala mozková příhoda(podle lékařů prasklé aneurisma) při obyčejném hrabání listí na zahradě. Já byl v tu dobu v práci mimo bydliště a naštěstí byla u nás jedna z mých dcer. Byla doba tzv.Covidu a tak když jsem se vrátil z práce a dcera mi sdělila, co se stalo, chtěl jsem svojí ženu okamžitě navštívit. Doktoři mi to neumožnili a za ní mě nepustlili i když si to přála. Byla totiž ještě při vědomí a chtěla mě vidět. Druhý den ráno po mém telefonu mi v nemocnici sdělili, že je moje žena v komatu. z toho už se neprobudila až do své smrti. Nebudu popisovat miorbidní situace v konfrontaci s naším zdravotnictvím kdy s člověkem v učitých zařízeních zacházejí jako s kusem masa.
Po více než čtyřech měsících v bdělém komatu moje žena zemřela. Od osudné události na zahradě, jsem svojí ženu až do její smrti viděl takřka pětkrát. Prý Covid a opatření.
Nemohl jsem se s ní ani v nemocnici rozloučit. Nebudu se rozepisovat jaké to byly drastické změny na jejím těle během těch málo povolených návštěv ale abych mohl svojí ženu já a naše dospělé děti naposledy vidět, musel jsem na pohřební službě zaplatit 2000kč za toto umožnění na 10minut včetně mě a dětí. Stále byl Covid. Smuteční obřady jsem si musel koupit tři aby se s ní mohli alespoň její přátelé rozloučit. Omezení na obřad bylo jenom patnáct lidí. Od té doby za mnou moje žena pravidelně chodí v noci když usnu. Okamžitě se probudím a hledám ji, tak jsou ty sny živé.
Už skoro tři roky jsem nespal déle než čtyři hodiny denně, mám docela náročnou práci a už se to začíná projevovat i tam. Děti se mi snaží pomáhat ale já neumím pomoct jim, které ztratili
maminku. Jsem šíleně sám i v kruhu mých tří dětí a pěti vnoučat.
Nic nemohu dělat nemám sílu a pořád jsem s mojí láskou spojen.
V loňském roce jse pochoval i naše dva psy kteří byli s mojí ženou spřízněni. Plemeno RTW.
Láska tak bolí, Josef

Věra
23. června 2024
Přečetla jsem si váš příspěvek. Můj manžel zemřel před 6 lety, moc jsem ho milovala a miluji. Měl sice srdeční arytmii, ale jeho smrt byl náhlá. Odešla jsem na chvíli, když jwem přišla nazpátek, mležel na pohovce, měl modré rty, rychle jsem zavolalav sanitku, délala jsem mu masáž srdce, umělé dýchání, po příjezdu RZ už jen konstatovali, že je mrtvý. Nedokážu se zbavit bolesti a smutku. Je to hrozné, takže chápu vaše pocity.
Marcela
  (kontaktovat autora příběhu)
7. května 2024
Dobry den,
Moc me Vás příběh oslovil. Jednak proto, ze muj manžel odešel také po společně strávených 31 letech , jednak proto, ze jeho otec zemřel ve stejném věku jako on také na aneurizma a manžel se poslední 2 roky stejného konce obával. Osud nebyl bohužel tak milostivy a zemřel na rakovinu po roce stráveném v bolestech. Jeho konec byl sice očekávaný, ale stejně se na to člověk nedokáže připravit.. a ta hrůza, když jeho tělo zchladlo a bylo bezvladne me zůstane před očima po cely zbytek mého života… také jsme meli 3 děti a dcery se snaží pomáhat, ale ja jsem i nejradši sama… jednak jim nechci kazit náladu a ani se bavit nechci… bojím se, ze zůstanu stará a neprijemna , ale nedokážu s tím nic udělat…
Je to 7 měsíců a ja nedamazu na nic jiného myslet… zkousela jsem se zabavit plánováním změn v dome i na zahradě, ale pak si řekla - PROČ, pro koho by jsi to dělala… asi jsem vám moc nepomohla, ze… ale moc držím palce, ať je lip… Vám i nám všem , které opustil milovaný člověk 😞
Ivka
  (kontaktovat autora příběhu)
3. května 2024
Milý Josefe, chápu vás, jsem ve stejné situaci, mě zemřel po krásném manželství manžel. Pořád mi chybí a také nevím, jak z toho kruhu ven. Nevím tedy jak pomoci vám ani sobě. Jen vám chci napsat, že v tom nejste sám. Zdraví Ivka
Henrieta
1. března 2024
Drahý Josef, viem sa vžiť do vás, viem ako sa cítite, stratila som pred 10 rokmi mamku. Je to hodne ťažké teraz bez vašej lásky žiť ďalej. Ona vás zhora vidí, nezúfajte si, aj keď je to moc ťažké. Prosím hlavne žite pre vaše deti a vnúčatá, oni vás potrebujú, je to moc dôležité a raz sa s manželkou stretnete, ona by nechcela, aby ste sa trápili. Možno by vám trochu pomohol nejaký psycholog, je dobré nedusiť to všetko v sebe, ale sa vyrozprávať niekomu, kto vás bude chápať. Aj vaše deti a vnúčatá si prajú vidieť vás šťastného, ak môžte trávte s nimi čo najviac času, zoberte ich niekde von, do kina, prírody, v lete na kúpaliská, v zime na korčuľovanie, alebo hokej proste si užívajte ten drahocenný čas, dokiaľ ste tu. Uvidíte, že chvíle strávené s nimi sú najcennejšie čo človek môže zažiť, neuzatvárať sa do seba, alebo skočte s kamarátmi na pivko, alebo na niečo čo máte rád. Život je moc krátky na to, aby sme len smútili, treba ho prežiť čo najkrajšie. Prajem vám k tomu veľa síl. Držte sa. Henrieta
Dana
26. února 2024
Milý Josefe, nechte svoji lásku jít, nevolejte ji zpět a dopřejte jí klid. Je to pro ni velmi důležité, i pro Vás. Ona by sama nerada viděla, že s tu takto trápíte. Nic už nebude jako dřív, ale časem se velký smutek utlumí a zůstanou krásné vzpomínky.

In reply to by Anonym (neověřeno)

dominik
27. února 2024
Muzu se zeptat kam laska pana Josefa odesla?