Tři roky smutek?

Je to už (teprve) tři roky co mi umřel přítel. Muž - poslední princ mezi muži, ktereho jsem potkala v době rozvodu. Byl naprostým opakem bývalého muže. I když to byla možná jen zamilovanost, choval se opravdu jako rytíř. Oba jsme se zzivali se zcela novými situacemi děti z předchozích vztahů, naši bývalí a nové bydlení. A tak se to stalo. Když jsme plánovali společně bydlení, v něm společně děti a možná i další, měsíc před nastěhováním zemřel. Náhle, na akutní nemoc. Přišly všechny fáze přijímání tragické zprávy, pohřeb, truchlení. Dnes už upřímně vzpomínam na to vše pěkné. Překlenula jsem (díky vlastnímu dítěti) to šílené období. Ale - ALE mám pocit, že se ze mě stal bezcita. Nebylo mi ještě ani 35 a vidím, jak jen procházím. Naplno se věnují dítěti, účastním se společenskych akcí, snažím se žít. Ale když se nechám unést vlastními pocity, zase a znovu se zhroutim. Nejsem schopna vidět jakoukoliv positivní budoucnost. A když je hodně špatná nálada, začnu pochybovat nejen o sobě, ale i tom pěkném, na co vzpomínám. Je to tak normalni??? Zná to taky tak někdo???