Veronika
  (kontaktovat autora příběhu)
26. června 2023
Truchlení

Těžké vyrovnávání se smrtí maminky, po čtyřech měsících v komatu. Máte podobnou zkušenost?

Před dvěma měsíci mě ve svých 67 letech navždy opustila naše maminka. Byla pro mě nejbližším člověkem, se kterým jsem se cítila strašně dobře, navíc jediným, kterému jsem se mohla zcela otevřít a popovídat si úplně o všem. Náš vztah byl silný i proto, že jsme obě žily samy- maminka jako vdova po předčasné smrti tatínka, já proto, že jsem v životě nepotkala žádného partnera a neměla jsem děti. Maminka ovšem i ve svém věku naplno pracovala jako dětská lékařka a milovala aktivní přístup k životu- cestovala, jezdila za kulturou, vyrážela na tury do lesa a hor. Nedokázala jsem si představit, že mě tak brzy opustí. Vídaly jsme se každý víkend, každý den jsme spolu hodinu telefonovaly.
K tragédii došlo 28. prosince večer. Vrátila jsem se s maminkou- u které jsem trávila své vánoční volno- domů z návštěvy. Maminka si pustila televizi, vzala si večeři- a do pěti minut zkolabovala, došlo k rychlé zástavě srdíčka. Na tuto situaci se asi nedá připravit, přesto si myslím, že jsem mohla zareagovat lépe a poskytnout lepší první pomoc. Záchranáři sice maminku resuscitovali, ale mozek už byl vážně poškozen.
Čtyři měsíce pak maminka ležela v nemoci, údajně v tzv. vegetativním stavu. Vystřídala čtyři zařízení, z jednoho jsme ji se sestrou odvezly na vlastní náklady, protože tam o ni nepečovali. Vznikly jí proleženiny 4. stupně a rukou-jehlou jí do těla vnikla sepse (byla neskutečně oteklá). Přesto se cca poslední měsíc zdálo, že se její stav zlepšuje. Většinu doby sice jen neprobuditelně "spala", když ale otevřela oči, tak je začala lépe fixovat. Začala plakat v reakci na náš příchod a slova, dokonce sem tam reagovat i mrkáním ANO-Ne. Věřila jsem, že má potenciál ke zlepšení. A pak najednou umřela- organismus už zátěž nevydržel.
Od té doby žiji jen ze dne na den, chodím do práce a z práce, vykonávám rutinní činnosti- a nic více. Většinu času jsem sama, a i když jsem s kolegy nebo kamarády, nebo sestrou (kterou nechci obtěžovat), tak se cítím osaměle. Napadají mě myšlenky na sebevraždu, kterou nepáchám ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, že bych tím přece jen několika lidem ublížila, třeba právě své sestře. Pořád se mi vracejí vzpomínky na maminčino koma. Neustále přemýšlím, jestli mohla přežít a proč umřela.
Chtěla bych se zeptat, zda se tu náhodou nepohybuje někdo s podobnou zkušeností, někdo, kdo měl po srdeční zástavě- infarktu blízkého dlouho v komatu? Jak jste to případně prožívali a dalo se s touto situací a následným odchodem milovaného člověka srovnat? Je tu také někdo, kdo po smrti obou rodičů bojoval s tím, že je sám a nemá pro koho/ co žít?
Děkuji za sdílení příběhu, protože sdílená bolest je, jak to cítím já, menší než ta dušená v sobě.

Jiřina
  (kontaktovat autora příběhu)
11. července 2023
Milá Veroniko, jak já vám rozumím...Můj tatínek měl ve svých 63 letech infarkt, po kterém byl měsíce ve vegetativním stavu. Byl pozdě resuscitován. Pak se sice probral, ale mozek zůstal poškozený. Žil další skoro tři roky v několika zařízeních, velice jsem trpěla při každé jeho návštěvě, přesto jsem se snažila za ním chodit, jak to jen šlo. V ten čas jsme se hodně sblížili, ale bohužel pak tatínek dostal zápal plic a zemřel. Trvalo několik let, než jsem se s tím jakž takž srovnala. Před dvěma lety mi odešla maminka a s touto ztrátou se vyrovnávám dodnes velice těžce. Zdá se mi, že teprve v poslední době mám dny, kdy zjišťuji, že jsem od rána ještě neplakala a jsem tomu ráda. Snažím se myslet i na hezké věci v životě, vzpomínat na maminku s láskou a vděčností, ale jde to ztuha. Jsem přesvědčena o tom, že moje rodiče jsou pořád se mnou, bdí nad každým mým krokem, v noci se mi párkrát o mamince zdálo a byly to krásné sny, kdy mi říkala, že se má dobře a že nikam neodchází. Moc mi pomáhá kniha Sbohem mami, sbohem tati, čtu ji po kouscích a ztotožňuji se se všemi pocity autora. Jen ten, kdo zažil ztrátu svých rodičů, ví, jak moc to bolí.
Držím vám palce, myslím na vás, nebojte, nejste v tom sama. Vaše maminka byla určitě skvělá žena, lékařka několika generací dětí, zanechala po sobě nesmazatelnou stopu. Moje malé neteře v poslední době přišly stejným způsobem o svoji doktorku, kterou měly moc rády. Možná to byla právě vaše maminka...
ian
28. června 2023
V pondělí zemřel v LDN po asi tříměsíčním komatu můj známý, sražený autem. Byl v podobném stavu, jaký popisujete. V nemocnici se trochu zlepšoval a za jeho smrt nejspíš může nedbalost personálu LDN, kam byl několik dní předtím převezen.
Doba, kterou strávíme v jednom fyzickém těle, je víceméně daná již při narození. Stav existence v komatu ale není nic, o co by člověk stál. Proto jsem se modlil, aby mohl co nejdřív odejít. Jsem přesvědčen, že jeho příští situace bude lepší, i proto, že se mu dostalo předsmrtného zaopatření od dalších známých.
Henrieta
27. června 2023
Veronika, je mi to moc ľúto, že ste prišla o mamku. Viem, aké to je. Bože, je to tak ťažké. Ja som mala v období, keď moja mamka zomrela 2 menšie deti. No a tak som nejaký čas chodila ako robot a cpala sa liekmi, aby som vôbec nejak žila. Možno by bolo dobré vyhľadať odbornú pomoc. Tiež som chodila k psychologičke a dobre som urobila. Bude tomu už 10 rokov čo tu mamka nie je, ale žiť musím. Často spomínam na ňu, aj mi je do plaču, ale žiť sa musí. Pokiaľ môžete, skúste tráviť čas so sestrou. Proste s niekým blízkym, ak sa dá. Prajem hodne síl, aby ste to ustála, trvať to bude dlho. Henrieta
Mourinka
  (kontaktovat autora příběhu)
23. června 2023
Dobrý den, já jsem přišla úplně o všechny blízké a zůstala jsem úplně sama (navíc na můj těžký osud) a i když je to je už dlouho, tak je to čím dál horší... Odkud jste? Klidně mi napište na email, jen tady na stránkách se bavit o ničem nechci. (mně je 40 a jsem z Prahy). Jinak vám můžu říct, že pitvat se v tom zdravotním stavu a "co by kdyby" k ničemu není. Mně mojí maminku zabili stoprocentně lékaři, i mám důkazy (i ona to věděla a ty důkazy mi předala), ale to mi jí nevrátí... (a nejsme v Americe, aby šlo něco vysoudit).