Tato po CMP

Táta (65) měl v únoru 2022 těžký infarkt, akutně jej operovali-ctyrnasobny baypas, na sále jej oživovali. Po operaci se mu rozjela CMP a poškodila mozek na třech místech. Diagnóza - demence, na lůžku. Dva týdny měl 10% na přežití. Nakonec se z toho táta dostal a po 4 měsících byl doma. Je rozvedeny. S přítelem jsme se rozhodli, že se k němu nastěhujeme i s našima dvěma dětma. Děti jsou malé 5 a 2 roky. Táta je ochrnutý na pravou stranu, ale zlepšuje se to. Je určitým způsobem soběstačný (hygiena, toaleta), začal teď uklizet kuchyň a nádobí a chodí na prochazky. Ale jde poznat, že mozek fakt někdy vypovídá službu. Afázie, krátkodobá paměť, špatná orientace v prostoru. Ze začátku potřeboval více péče a byli jsme hodně trpěliví. Ale začíná mi připadat, že využívá toho, že jsme v jeho blízkosti a nechá se obsloužit. Sedne si ke stolu a řekne "já bych se něčeho napil", ale přitom už si dávno umí vzít sklenici a nalít si vodu se šťávou, či si zajít pro minerálku. Máme vrchní patro domu, ale sdílíme koupelnu, záchod, kuchyň a vchod. Táta má představu o tom, jak tady budeme spolu žít, ale já tady žít nechci. Neuvědomuje si, že to, že jsem na mateřské není na vždy. Budu chodit do práce, kterou mám 50 minut cesty. Zařídila jsem mu rehabilitace, ale chodit tam nechce. K lékaři taky moc chodit nechce. Je problém,že si zapomíná brát léky. Poslední dobou jsme ale dost napjatá, protože umí být dost netaktní k dětem. Byl to super deda a můj kamarád. Teď už to ale tak není. Začínáme mít ponorkovou nemoc. Táta je na nás hodně zvyklý. Přítel to má do práce daleko. Syna vozím 30 minut do školky za kamarády. Já nemám kontakt s kamarádkami. Pokaždé co někam chceme jet ...na výlet či dovolenou je u táty bratr, který sice dělá homeoffice, ale neumí s tátou vycházet. Párkrát už jsme nechala tátu samotného přes noc. Máme svůj vlastní byt. Občas jsme v něm přespali a užili si chvilky pro sebe. Chybí mi táta, být to chytrý člověk, pracovitý, soběstačný, samotář, zahradník. Perfektní děda, který chtěl být moderní a respektující. Já vím, že poškození mozku je trvale a to co bylo, už nebude. Táta mívá špatne dny. Vypadá to jak slaba mrtvice. Už několikrát jsme ho s tím vezla do nemocnice. Nedá se nic dělat. Špatne dny pominou a zase lítá po domě a zahradě. Má hromadu léků. Během špatných dnů jej necháváme odpočívat. Do lázní chce jet, ale mívá špatne psychické stavy. Dokáže se i rozplakat, když jej doma celý den necháme a jsme někde pryč. Obědy mu dováží, ale také někdy neví co má dělat. Jako zajít pro oběd ven, vzít si lžičku. Jsme na něj více přísní, ale už mi to někdy připadá na hlavu. Potřebuji mě moje děti. Můj muž mě potřebuje. Hlídání dětí je jen občas. Už jsme zvyklá si všechno zajistit sama. Babičky pracují, moje mamka žije se svou maminkou a trpí na deprese. Druhý děda je na důchodě, ale o děti se starat nechce. Jsme na to s přítelem sami, brácha vypomůže když potřebujeme. Bratři mého táty mají svoje rodiny. Vlastně nikdo nic neřeší, protože jsme tu my. Já se jen potřebuji vypovidst. Málokdy tu narážím na lidi kolem 30 let co se starají o své rodiče. Mám chuť tátu nechat pár dní samotného, jen mu volat ať si vezme léky. Ať si uvědomí, že není moje povinnost s ním bydlet, ale moje volba. Budu zajišťovat denní péči. Hlavně ráno, ať na něj někdo mrkne. Každý mi říká, že jsme udělali dobrou věc, že tu jsme s ním. Ale kde je ta hranice? Kdy už ho nechat samotného? To mi nikdo neporadí.
Vyjádřit účast
12 lidí vyjádřilo účast (včetně vás).