Klára
  (kontaktovat autora příběhu)
5. července 2023
Bolest

Stud

Po dlouhém vztahu s člověkem, který trpěl depresemi, přišel nádherný obrat. Najednou byl plný síly a po všech letech, kdy jsem ho podporovala to vypadalo, že konečně začneme žít, spolu. Hned, jak se mu ulevilo a léčba se ukázala funkční (po strašných stavech a bolestech hlavy) mě podvedl a opustil. Byli jsme spolu 16 let, od mých 19.
Po čase se ozval, omlouval se a prosil, ať ho vyslechnu. Rozhodla jsem se, že mu dám další šanci. Léčba se vyvíjela dál a ani ne po dvou měsících se z ničeho nic Robin pokusil o sebevraždu. V předvečer mi poslal akorát dorostou zprávu, že se mnou končí. Na to už jsem byla za ty roky zvyklá. Na pohotovosti si vzpomněl jen na moje číslo, byl nadopovaný prášky, pořezaný a strašně zlý. Musela jsem to všechno říct jeho sedmdesátiletym rodičům, odvézt je na pohotovost a tam jsem stála přilepená ke zdi a nemohla se hnout.
Sestřičky se mě chodily ptát, jestli jsem jeho příbuzná a já vysvětlovala, že ne, že jsem partnerka. A všechny mě litovaly... A já neuronila ani slzu, nezhroutila jsem se, zařídila jsem mu psychiatrickou kliniku. A asi měsíc jsem jela na autopilota. Pak ho pustili z léčebny a já věděla, že už to nezvládnu, bála jsem se, že příště ve vzteku třeba ublíží mě. Nevrátila jsem se k němu.
Ale stud, že jsem neplakala, neštkala a ani jinak neprojevila emoce ohledně stavu člověka, který mi byl tak blízký, mě pronásleduje dodnes. Mám skvělého partnera, kterého jsem potkala úplně náhodou. Miluje mě, stará se o mě a já jsem pořád nemocná, vyčerpaná a unavená.
Poslední kapkou byl kyberstalking, který Robin nějakou dobu provozoval a psal mi různé litanie o tom, jak jsem špatná a zlá.
Stydím se, že jsem v tom vztahu byla tak dlouho, stydím se, že mě podvedl a stydím se, že jsem neuronila slzu ani když jsem viděla jeho a všechno to zakrvácené oblečení. Bojím se, že to nikdy nepřestane.

Lujza
  (kontaktovat autora příběhu)
14. září 2023
Drahá Kláro,

tiež som mala partnera, ktorý sa pokúsil o samovraždu, keď som sa s ním rozišla. Pojedol prášky a utiekol z môjho bytu. Našli ho v bezvedomí o 6 hodín neskôr na lavičke kde sme sa prvý krát stretli. Bol týždeň na psychiatrii a pustili ho domov. Keďže nemal kam ísť rodičov mal 600 km ďaleko a ja som nemala to srdce ho vyhodiť, odsťahovala som sa z vlastného bytu a nechala ho tam kým si niečo nenájde. Mala som šťastie, že mám kamaráta, ktorý je psychiater a povedal mi, že sa s ním nesmiem stretnúť a nereagovať na žiadne správy a dať mu presný čas do kedy si má nájsť ubytovanie. Ešte v ten večer ako ho pustili som neposlúchla jeho dobre mienené rady a skoro ma to stálo život. Večer mi volá suseda, že mám pred dverami frajera, že sa vymkol. Išla som teda do bytu, že mu otvorím. Chcel sa porozprávať, na čo som povedala, že dobre (druhá chyba) sedeli sme na balkóne (7. poschodie) prosil, nariekal, sľuboval a keď som povedala, že toto je posledný krát čo sa vidíme, vstal a chcel skočiť z balkóna. Okamžite som skočila a strhla ho na zem, ani neviem kde sa vo mne vzala tá sila, mal 100 kg. Padli sme na zem a ja som rýchlo napísala sestre, že nech volá políciu a pošle ich sem, že nech im všetko porozpráva. Zatiaľ som sa ho snažila nejako uchlácholiť a pripraviť na to, že niekto zazvoní. Trvalo 45 minút, hrôzostrašných 45 minút strachu, či mi niečo neurobí, či sa nerozhodne predo mnou zabiť atď. Keď prišli policajti, okamžite otočil, že o nič nejde, že ja som si to vymyslela. Sedel kľudne na gauči a povedal, že on s nimi nikam nemusí ísť, že on nič neurobil. Nechápala som, zrazu bol normálny, každé slovo mal premyslené a presne vedel čo má povedať. Volali sme záchranku, vysvetlila som im o čo ide a prišli. Zatiaľ nás strážili policajti, keď prišla záchranka, zobrali ho na vyšetrenie. Večer mi píše zo psychiatrie, že teda sa rozhodol, že tu ostane na týždeň. Hneď na druhý deň som mu pobalila veci a odniesla na psychiatriu a chcela, aby mi vrátili kľúče od môjho bytu, na čo som sa dozvedela, že oni mi ich dajú len keď on bude súhlasiť, že nemôžu mu ich zobrať keď s nimi prišiel. Našťastie chcel po mne len fľašu minerálky z bufetu. V ten deň som pochopila, že ma mohol s jeho silou stiahnuť z toho zábradlia alebo mi inak ublížiť. Môj kamarát mi vysvetlil, že pokus o samovraždu je istý druh agresivity, namierenej proti sebe a je veľmi tenká čiara medzi tým, aby tú agresivitu namieril na mňa. Pri prvom pokuse mi ho bolo ľúto a mala som výčitky svedomia, že som tomu mohla zabrániť. Po tom čo spravil u mňa v byte som už nemala zľutovanie, žiadne výčitky, žiadna ľútosť, dokonca mi bolo jedno či skončí na ulici a kam pôjde keď sa vráti zo psychiatrie. Ohrozil môj život, tým, že sa rozhodol, že skočí a nebyť asi adrenalinu a sily, ktorá vo mne bola, pravdepodobne by to dopadlo inak. Tým ti chcem povedať milá Klára, že to že necítiš žiaden stud je dobre, nemáš ho prečo cítiť, ty si nič nespravila. On ťa vystavil takémuto utrpeniu a ťažkej situácii. Nemáš povinnosť cítiť sa previnilo a je dobré, že sa snažíš a chodíš na terapiu, ale uvedom si jedno Ty si nič nespravila za čo by si sa mala hanbiť a nie si mu nič dĺžna, nezaslúži si ani to, aby si na neho myslela, nie ešte mala takéto pocity. Držím ti palce a nezabudni, že život máme len jeden a nepremárni ho myšlienkami na nesprávneho človeka.
Radek
20. července 2023
Dobrý den.
Prožila jste si peklo a zasloužíte si lepší život plný lásky.
Choval se k Vám nepěkně a nezasloužíte si takové chování od druhého.
Moc Vám přeji vše nejlepší.
Držte se.
Radek
Iva
6. července 2023
Kláro, co nějaký terapeut(ka)? Ulevilo by se Vám. Nesete si toho hodně, chce to pustit ven a zpracovat. Obzvlášť trauma z toho Robinova pokusu o sebevraždu. Emoce tam jsou, jen jsou zablokované. S tím člověkem jste měla/máte komplikovaný vztah, to sebou přináší nežádoucí reakce, je to přirozené, sezení by Vám pomohla si to v sobě urovnat. Buďte na sebe hodná. Iva

In reply to by Anonym (neověřeno)

Klára
  (kontaktovat autora příběhu)
8. července 2023
Dobrý den, moc děkuji. Na terapie chodím, ale občas mívám vztek, že to musím všechno podstupovat, když jsem chtěla jen v klidu žít. Paní mi řekla, že stud není na místě, protože šlo o pud sebezáchovy. Přesto se myšlenkám na stud nemůžu ubránit.

In reply to by Anonym (neověřeno)

Iva
9. července 2023
Určitá míra vzteku je vítaná emoce, určitě máte právo po tom co jste zažila se zlobit. A řekla bych, že nejhorší máte za sebou, klidu se už můžete jen přibližovat. K tomu studu mě toho napadá celkem hodně, ale protože chodíte na terapii (což je super, že nejste na vše sama), tak do toho vašeho procesu nechci zasahovat. Jen bych se k tomu stále na sezeních vracela, protože je to pro vás velké téma a věnování se mu do hloubky ho bude umenšovat. Přeju ať je lépe a lépe. I.