Stesk

Jestli ti to pomůže - tak jen konstatování, že v tom nejsi sama. Je to jako přes kopírák, jen s tím rozdílem, že mně už uteklo skoro 5 let. Je to absurdní - na jedné straně pocit, že všechno končí, ale přitom kolem tebe všechno běží dál... Existuješ, nežiješ...

Dobrý den, oba mí rodiče již odešli do nebe a mně moc chybí. Cítím se neskutečně sama, i když mám čtyřměsíčního syna. Pokud někomu chybí dcera s vnoučkem, a chtěli by nás poznat, budu ráda, pokud se mi ozvete na email: rennatee@seznam.cz

Před měsícem a půl mi odešel můj milovaný manžel. Byl pro mne vším.Byl mi kamarádem, manželem ....... Naše láska byla obrovská.Jsem rozervaná skrz na skrz ,prázdná. Celé dny teskním, líbám jeho fotku, volám a hledám ho , i když vím, že marně.Ještě, že mám děti i když jsou dospělé. Pořád mi před očima probíhá jako film poslední den,když jsme za manželem přišli do nemocnice, jako dny předešlé. Najednou byl jak vyměněný, plný elánu.Měla jsem z toho obrovskou radost.Zadíval se mi dlouze do očí , řekl mi, že mne tolik miluje a dal mi nádherný polibek.Dnes už vím, že to bylo rozloučení ale ten den jsem byla šťastná.Po té v noci odešel. Celý náš život byl nádherný, celý protkaný láskou.Ta nádherná slova jsme si říkali často . Nevím, jak to vůbec přežít....nevím. Měli jsme svou písničku od Hany Zagorové a Štefana Margity, svítíš mi v tmách, kterou jsme si často pouštěli na internetu. Tato písnička mi zůstala,už jsem na ni sama, ale i pres to si ji pouštím, protože mám pocit, že ji poslouchá semnou.

V záři to byly 4 roky co mi zemřel tatínek.Umřel v klidu ve spánku všichni jsme to čekali ale moje bolest je pořád stejně velká ne-li větší.Moc jsem ho měla ráda.Nikdy bych nevěřila že stesk může tak bolet.Chodím 3 roky na psychiatrii antidepresiva jsem odmítla měla jsemo nich stavy daleko horší občas si vezmu neurol ale přesto že mǎm moc hodného syna a manžela / dceru jsme bohužel zajímali jen když od nás brala když se to utlo - nezájem/ maminku která v prvním půl roce od smrti tatínka měla 2 pokusy o sebevraždu / jednou jsem ji našla já u ní doma a podruhé to udělala u nás doma našel ji syn/to mě taky nepřidalo ale naštěstí se z toho dostala a teď spíš ona drží mě.Ale řeči že vše zahojí čas u mě nějak neplatí spíš je to horší.A není jediného dne od smrti tatínka kdy ných si na něj nevzpoměla.Myslím že se toho už nezbavím.Moc mi chybí ale není pomoci jen se s tím učit žít.

29.4 2014 mi zemrela maminka na tumor o kterem jsem ja nemela ani poneti ze ho ma. byla celou tu dobu co bojovala s touto nemoci velmi statecna. rekla jen ze ji obcas neco boli hlavne zada. bylo ji teprve 61 let a za mesic ji melo byt 62 let. a me se zmenil totalne zivot. mela jsem jen ji a ona me. zily jsme sami v malim byte . zamilovala jsem se do jednoho muze a tak jsme se vzali a ja se odstehovala .ale jeste mesic po svatbe jsem byla s mamkou doma . pak jsem odjela a za dva dny kdyz jsem ji volala mluvila z cesty rikala ze zvraci a sotva mluvila. jenze ta dalka ze spanelska do prahy mi komplikovalo cestu. a hlavne penize. celi den jsem jsme si volali . druhy den jsem ji volala uz rano nemohla jsem spat. ale nebrala to. rikala jsem si asi spi. ale kdyz jsem ji volala po desate hodine a pak znova a znova a ona mi to nebrala bylo mi divne. zburcovala jsem pribuzny sestrenici bratrance a tety a pod. aby ti co jsou nejblize se jeli podivat co sedoma deje. za hodinu mi volali ze mamku nasli apatickou a ze septala moje jmeno. odvezli ji do nemocnice kde zjistily ze ma hiperglikemii a oboustrany zapal plic ale ze tohle uz maj pod kontrolou ale pak mi druhi den zdelili ze ma tumor. sice mi rikali abych ten den nejezdila ze by me tam stejne hned nepustily pac absolvovala spousta vysetreni. dalsi den rano jsem sedla do letadla a ikdyby me nechteli pustit letela jsem musela jsem byt mamce na blizku. celou dobu co jsem cekala co se deje doma mluvila jsem o tom ze uz neni ze zemrela. ale zemrela az pulhodiny po mem prijezdu. kde mi i doktor rek o tumoru a vsem vic a kdyz jsem se vratila k mamince k luzku jeji srdicko to vzdavalo. ikdyz mam manzela ktery je na me nadevse hodny a sara se o me jak se da. mamku mi to nenahradi. jem i teprve 35 . rodina me za to proklina ze jsem se vdala a odesla z domova az do spanelska. ale verte ze kdybych vedela ze ma mamka takovouhle nemoc neodesla bych zustala bych u ni az do konce . ale mamka mi nechtela stat v testi. je to 7 mesicu a ja stale se stale nedokazu vzpamatovat z mamcine smrti. a hlavne ted kdyz se blizi vanoce . budou to prvni vanoce bez mamky.a nevim jak to zvladnu. muj manzel me podepira dusevne jak se da. ale je to tezke pro oba. kdybych se nevdala nevim jak bych dopadla. mozna nekde na ulici nebo na psichiatrii pod lekama. nebo mrtva . ted vim ze buh a andele existuji . kdyby ne nedal by mi manzela a nasi budouci rodinu kterou planujem. osud vedel co udelat.. stale ale citim prazdnotu smutek. moje veselost se ztratila z minuty na minutu. uz nejsem tak vesela jako predtim. nedokazu spat aniz bych nemela v hlave mamku.

Můj názor je takový, že všichni víme, že smrt jednou musí přijít. Velmi smutné a i tragické je, pokud zemře dítě dříve jako rodiče nebo zemře partner, kterého jsme nesmírně milovali. Ale pokud zemře rodič, navíc v požehnaném věku, a někdo napíše, že ztratil všechno, tak s jeho psychikou asi není všechno v pořádku. Každý člověk by v určitém věku měl žít svůj život, kde by rodiče neměli hrát hlavní roli. Za 4 dny budu pochovávat mého otce, který se dožil 80 let a jsem s touto smutnou skutečností vyrovnán. Přitom zemřel předčasně, po špatném přístupu personálu v nemocnici, kdy ho při banálním vyšetření silně prochladili, následně se mu spustily v těle záněty, které v první fázi podcenili, pak dostal zápal plic a další komplikace pro tohle typické.

Dobrý den přeji, je sice sluníčkový, ale pro mně stále šedivý, jsem sice starší od Vás,ale také mi rakovina vzala to nejdražší co jsem měla-manžela. .byli jsem spolu krásných 43 let a během 2 měsíců zmizel a já jsem tady zůstala a nevím kudy kam. .je to velice zlé a nevím jak tento stav řešit. . .Jana

14.4 mi odešla maminka ve věku 77 roků na mrtvičku a zápal plic. Zemřela po 16 dnech v nemocnici. Bude mi letos 50 let a nemám ani vlastní rodinu. Mám ještě tátu, který moje truchlení až tolik nesdílí a bratra 100 daleko. Jediniu skutečnou psychyckou oporou mi byla máma a teď není. Úmrtím maminky mi odešlo vlastně úplně všechno a nevím jak dál.

I já cítím stejnou bolest, jako většina z Vás. Začíná duben a to je měsíc, kdy byla v minulém roce, mému manželovi diagnostikována rakovina, které v červnu, ve svých 38 letech podlehl. Nebylo to tak rychlé, protože problémy měl už dlouho předtím .... jen lékaři, nic dříve nezjistili a říkali mu, že je to stresem ! Manžela mi nikdo nevrátí a ten smutek s bolestí v srdci, snad pochopí jen ten, kdo má podobný osud. Při životě, mě drží náš 3-letý chlapeček, který je kopií mé lásky. Vše "zvládám" a dělám jen pro něj. Musíme si to tady odžít a věřit, že se s milovaným (-ou) opět shledáme ..... přeji Vám všem hodně sil !!!

Dobrý den všem! Dlouho jsem tu nebyla,neměla jsem jaksi odvahu nahlídnout a číst osudy plné bolesti.V červnu to budou dva roky,co manžel odešel a mně stále není líp,pořád na něj myslím,strašně mně a dceři chybí.Myslela jsem,že se to aspoň trochu zlepší,ale je to pořád stejné.Myslím,že jsme na tom všichni stejně,kdo jsme ztratili někoho blízkého.Chci všem popřát hodně síly,jednou musí být líp!

Čtu tu Vaše příběhy a říkám si, nejsem sama, kdo tápá. V mém věku o smrti ani člověk nepřemýšlí, dokud se s ní nepotká. Odnesla mi toho nejdůležitějšího člověk - přítele. Byl zdravý. Šlo o akutní selhání srdce a nikdo nám nebyl schopen říci, proč. Bylo mu 21. Byla jsem u toho, nebyla jsem schopná zachovat chladnou hlavu... Bojím se, že jsem ho zklamala, že se mi ho nepodařilo vrátit. Je to 52 dnů. Nejdříve se mi to zdálo vcelku snesitelné. Neplakala jsem moc, ani to nešlo. Ale teď to přestávám zvládat. Nic mi nechutná, jako by vše mělo stejně chuť. Potřebuji se učit na zkoušky, ale nejde to... Co teprve jeho maminka, tatínek a ségra... Jezdím za nimi... snažím se alespoň nějak pomoct, ale sama nevím co se sebou... Snad jen sílu nám všem... nosme je v srdíčkách...

tolik bolesti...tolik lásky je v těchto vzpomínkách... Holky, je mi 39 a mému Danielovi, moji Lásce by letos bylo 50...před rokem nám zemřel...zůstala mi po něm naše vymodlená holčička...ted jsou ji 2 roky a je úžasná. Ale on ji neuvidí, nepohladí, nepolíbí...a já...já jeho už nikdy neobejmu. A to mě zabíjí. ale vy všechny to znáte. jak budeme žít dál? čeká nás v životě ještě nějaká radost? chci milovat...ale jak, když On tady už neni? toužím žít...ale jak, když.. děvčata...jsem s Vámi...a truchlím i za Vás a Vaše Lásky

Jsou to skoro tři měsíce,co mi zemřela snoubenka po našem dvouletém vztahu.Navíc jsme od června zakládali rodinu,zemřela bohužel gravidní.Oba jsme měli před naším vztahem jedno manželství.Moc jsme se milovali do poslední chvíle.Pak to přišlo,banální selhání srdce,bohužel jsem byl v práci a nemohl přivolat pomoc.Bylo jí 38 let.Po pohřbu jsem se šel dobrovolně léčit na psychiatrii.Chtěl jsem prostě za ní a spolykat prášky.Ikdyž už jsem propuštěn z hospitalizace tři neděle,není minuty,kdybych na ni nevzpomínal a stále pláču.Stále ji volám,ať se mi vrátí,i když vím,že se tohle dělat nesmí.Srdíčko moc bolí a duše je tak prázdná.Vím,každý mi říká,že je to moc čerstvé,že to chce čas.Ale čas na co?Na přežívání bez milované osoby?To je nanicovatý život,když se jen modlím,abychom se tam nahoře brzy sešli :(

Holky,holky.jak mi všechny tady mluvíte z duše.Je to půl roku,co mi zemřel manžel a snažím se snažím co to jde.Někdy líp ,někdy hůř.Mám dvě holky 20 a12 let aty mě drží a nutí,abych fungovala.Když jsem v pohodě,tak jsou i ony.Ale z té hlavy to stejně nedostanu.Mám kamarádku,co jí manžel zemřel tragicky.Asi tak po třech letech začala z mého pohledu znovu žít. Paní Raduška to musí mít hodně těžké,je ještě moc mladá.Mě je 41,manželovi bylo 45.Pro mě bylo nejhorší vidět,jak manžel trpí.Tahle nemoc vezme člověku všechno a ještě mu přidá bolest.Za 3 měsíce po operaci zemřel. Je taky docela zajímavé,že se tu svěřují jenom ženy.Kdyby jsme se tak mohly sejít a pobavit se,myslím ,že by nám bylo hned líp.Svěřená bolest,poloviční bolest.A taky už vím,že když jsme zůstaly na všechno sami,tak není na nic víc čas.Je to takový maraton starostí,povinností.Držím Vám všem palce.A jak už víme,život není jen radost,ale pro "nás"už jeto i bolest.A děkuji za Vaše příspěvky.Dávají mi taky sílu ještě "trochu žít".Holky to přece nikdy nevzdávají.......

Já nevím, jestli sdělená bolest je poloviční bolest, jak říká to dávné přísloví. Já tu bolest ze ztráty milovaného manžela cítím den za dnem bez úlevy - už je to víc než rok, a pořád, pořád mi chybí. Bylo mu 51, když mu diagnostikovali rakovinu. Ty dva roky, operace - radioterapie - recidiva - chemoterapie - konec... Pochopila jsem rozdíl mezi "žít" a "existovat". Já bez něj nemohu žít! Navíc - neumím dospělým dětem říct, jak STRAŠNĚ je mi smutno. Žijí si svůj život a jejich smutek je jiný. Ztratit rodiče je sice těžké, ale jsme na to tak nějak geneticky vybaveni, že je přežijeme. Jak už tady někdo psal - ztratila jsem půlku sebe. Cokoli dělám, vždycky se vloudí myšlenka - co by tomu řekl on? Jsme spolu možná víc, než když žil, to jsme se v tom denním shonu někdy míjeli. Možná proto tolik pláču - že jsme nevyužili čas, který n ám byl dán. Že jsem mu dost často neříkala, jak ho miluju. Že jsem si někdy sobecky prosazovala to své - už to nevrátím. Odprošuju, odprošuju - rozhřešení nepřichází... Bolí to, bolí.

dobrý den, letos v únoru mi zemřel manžel ve věku 29let na rakovinu na mozku.... Zdá se mi , že je mi každý den hůř a hůř, asi až ted jsem si to začla uvědomovat,že se mi už nikdy nevrátí :-(. Mám 2 malé děti a mám pocit ,že nic nezvládám,nic mě nebaví, ani mě nic netěší. Vše jsme dělali spolu a ted najednou jsem na vše sama. Vubec nežiju,jen přežívám, není den,kdybych si nezabrečela,neměla vztek..Manžel byl pulka mě a ta pulka mi dávala energii , sílu prostě všechno... nevím vubec jak dál, a bojím se toho co bude....

Dobrý den zítra to bude 3 týdny,kdy jsem našla úplně pohodového 18letého sny Vašíka oběšeného na naší půdě.Důvod nevíme,nic nezanechal.Byl od malička pořád rád sám.Ve škole se mu moc dařilo,byl přijatý na další školu.Na svůj věk byl velmi šikovný na elektriku.Jenže tím,že byl pořád rád sám jsem si už zvykla.Před pár měsíci jsme ale zjistila,že můj vašík začíná být divný,nepřítomný pohled,náladovost.Nechápala jsem to,ale myslela jsme si že má zabrzděnou pubertu.Děvče neměl byl velice rád,když mohl vymýšlet své plány a návrhy na elektriku.je to těžké a nejraději bych šla zaním.Mám ale ještě dvě děti a manžela,kteří mě drží.mám ale ocit že to ani nechci.Je mi dobře samotné a pořád si říkám jen že je to sen.

Dobrý večer.13.7.jsem vkládala příspěvek nemoc manžela.Jestli by paní Iva měla zájem ,ráda bych si s ní psala.Moc děkuji za odpovědˇ.Jinak zdravím i Simonu.Mám dvě děti,tak vím,že to není lehké.

Dobrý večer, mně umřel tatínek 27.4.2013, šel na operaci nádoru plic, dělali mu tracheostomii, už to vzdával , bylomu 70 let,ale jinak vůbec nevypadal, že by byl nemocný, pracoval do konce a z operace už se nám nevrátil domů,byl v nemocnici 6 týdnů. jsem zoufalá, snažím se, ale pořád mi to připadá jako sen,zastavím se na hvíli a brečíma brečím. Taky jsem na antidepresivech,tatínek byl pro mně vším. Úplně se mi přhodnotil život,ale stačila jsem mu říci všechno co jsem chtěla a stačila se sním rozloučit,což mi trošku pomáhá. Byl to nejhodnější táta na světě - moc moc mi chybí.

Děvčata,máme všechny podobný osud.Odešla nám životní láska,někomu dřív,někomu později.Já to vnímám jako velkou nespravedlnost,je mi 45,manželovi v době smrti bylo 57,byl o 13 let starší,ale krásný ,mladistvě vypadající muž,který nikdy nemarodil.Je mi po něm strašně smutno,mám strach,že si za chvíli nedokážu vybavit jeho podobu,hlas,nedovedu si představit,pokud tu mám být třeba dvacet let,jak bez něj budu žít.Je mi líto,že se nedožil dceřiny promoce,která ji za rok čeká,neuvidí vnoučata...Bože můj,nezvládám to,i když se moc snažím,ale nejde to,na antidepresivech snad budu pořád.Proč odcházejí slušní a hodní lidé,není na světě dost grázlů???Promiňte mi tento můj výlev,ale muselo to ven,jinak bych se už asi zbláznila.

7.června mi zemřel manžel.Před sedmi lety měl vyoperovaný melanom.Před půl rokem se nemoc vrátila.Nemůžu se s tím vyrovnat.Je to hodně těžké.Bylo mu teprve 45 let.Máme spolu 2 děti a já nevím jak dál. Bylo to tak hodně rychlé,že jsme si ani nestačil tak nějak rozloučit.Navíc pořád jsme věřili,že se vyléčí.Nakonec zemřel v nemocnici asi za 3 hodiny ,co jsme s dcerou od něho odjeli.Je mě líto,že jsme u něho v té poslední chvíli nezůstaly a nedrželi ho.Co víc psát.Mám ůplně stejné pocity,jako všichni Ti lidé ,co sem píšou.Děkuji za odpověd.

I mě zemřel manžel - moje životní láska, čtyři měsíce jsme spolu doma s dětmi bojovali s tou sviní (omlouvám se, za sprosté slovo) rakovina slinivky. Letos v únoru to byl rok co mi zemřel doma v náručí - tolik chtěl žít a snad proto ještě žiju - jinak bych odešla za ním ... kolikrát se těším, že se snad jednou setkáme - kéž bych tomu mohla věřit. Žít pro děti, kvůli dětem je snad povinnost, byť jsou už velké, ale když odejde láska, přítel, partner, prostě odejde vše a láska k dětem ta je - ale je jiná, lásku k manželovi to nenahradí... vím, snad o smutku vše, stále ještě čekám, že třeba snad, že se mi to zdálo, že se přece musím probudit. Tolik se snažím - zkouším chodit mezi kamarády - ale jsem tam sama - chvilku snad zapomenu i se směju - ale pak přijdu domů - a jsem opět sama - část kamarádů mě opustila, prý jsem se až moc rychle "oklepala" - co oni vědí a část kamarádů mi zase říká, že se už s tím musím smířit - co oni vědí, copak to jde ? a tak mezi tím lítám a snažím se najít chvilky, kdy se mi trošku uleví, ale na venek to vypadá, že je to lepší - není - čím déle - tím hůře ... co si myslí kamarádi, je mi v podstatě jedno - ale trochu to zabolí, že pro jedny trpím málo a pro druhé zase moc a dlouho. Vždy se pak zastydím, že nejde o mně, ale o mého milovaného muže - ten nežije a tolik ještě chtěl - měl tak strašné bolesti a já sice dávala všechny možné utišující léky a opiáty, ale byla jsem tak bezmocná a tak jsem mu zpívala, abych se nezbláznila, tolik jsem věřila a doufala, že nám se to podaří, stále vidím jeho oči, tolik mi věřil a já si vlastně i stále vyčítám, že jsem měla ještě něco udělat, že jsem málo bojovala, v nemocnici při kontrole mi vynadali, co s ním doma dělám, že u nich by dávno umřel, ale my bojovali o každý den, pak snížili umělou výživu na 50 %, že byla drahá a že se stav nelepší, byl na ní napojený 18 hodin denně, vše jsme se s dětmi naučili - co a jak dělat, z práce mě chtěli vyhodit, málo jsem tam chodila a když - tak pouze na pár hodin a třeba v noci, když byly děti u táty, vše jsme se naučili ano, ale jak žít dál - to nikdo nikoho nenaučí, beru antidepresiva - od stanovení diagnozy - takže od 3.10.2011 - snad mi pomáhají - nevím - asi bych bez nich nemohla existovat - manželovi bylo 60 let a mě 54, když zemřel, ale on byl stále pro mně můj chlapec a já jeho děvče - byli jsme spolu krásných 36 let a teď je nic - jen smutek...tolik se děvčata snažím a všem, které jste na tom tak jako já posílám zbytek síly, kterou snad ještě mám - kdo to nezažil - ten nás nechápe a nepochopí...

Milá paní Mirko,jestli chcete mít urnu doma,mějte,jsou vaše pocity,vaše bolet a vaše rozhodnutí,postavte ji na pěkné místo,přidejte fotku nebo obrázek,vázičku s kytičkou a svíčku,takový oltářík,kde budete v tichu vzpomínat a modlit se,pokud se modlíte,nebudete muset chodit na hřbitov,kde by vás to možná ještě víc drásalo,nepotkáte lidi s rádoby soucitnýma řečma,takto má spousta pozůstalých a já také váhám,co s maminčinou urnou.Před rokem jsem uložila manžela do jejich rodinného hrobu,maminku mám zatím doma,než náš hrob upravíme a o té možnosti s oltáříkem,jako pietním místem vzpomínek taky uvažuji. Přeju vám,aby bolest ustoupila,zmenšila se a abyste se rozhodla podle svého srdce.

Milá Mirko, jsme na tom všichni stejně. Já jsem měla manžela také doma než mu postavily pomníček, bylo to velice těžké ho tam pak uložit. To Vám asi nikdo nedokáže poradit. To udělejte co bude Vaše srdce chtít. Až čas Vám třeba ukáže jinou cestu. Teď už máme bohužel na všechno dost času. S pozdravem Marcela

Dobrý den. Před dvěma týdny nám odešel tatínek (57, rakovina). Sice nebyl můj biologický, ale můžu říct, že pro mě jím od prvního dne byl. Byl to nejlaskavější člověk plný toliko lásky, dobroty a síly, kterého jsem kdy mohla potkat. Abych byla přesná, je to tatínek přítele. Nějak uvnitř jsem cítila každou změnu k horšímu i zlepšení, ale pořád jsem doufala v opětovné zlepšení jeho stavu. Nyní jsem s jeho ženou doma. Je to taky moc hodná a silná osoba. Přítel je v práci. Celý průběh tatínkovi nemoci všechny ty roky nesl velmi těžce. Snažila jsem se ho podporovat. Teď bych jim všem chtěla být oporou ještě silnější, jenže nevím jak. Nedokážu pořádně vyjádřit, co cítím, a cokoli řeknu, bude podle mě stejně málo. Jsem zmatená a nejsem zvyklá dávat city příliš najevo, o to je těžší volit správná slova. Pro mě je ten smutný fakt taky těžký. Doteď jsem si říkala, že je tu pořád s námi, že jen odešel a zase se vrátí. Ale momentálně jsem ve fázi, kdy si s hořkostí uvědomuji, že tomu tak není. Jak můžu pomoci tátově ženě, příteli, jeho sestrám? Vyslechnu je, obejmu, ale připadne mi to málo. Možná, že bych taky chtěla obejmout. Chci s ním mluvit a obejmout i jeho. Taťka byl tak skvělý člověk, že je určitě teď v nebi. Ale existuje opravdu nebe? V tomhle mají lidé pevní ve víře asi jasno a možná to mají i snazší. Člověk by ale měl něčemu věřit. Ať už jde o víru v Boha, nekonečnou dobrotu Vesmíru, Lásku nebo v Sílu sebe sama. Snad mně i někomu dalšímu pomůže, když jsem se vám sem svěřila. Jak strašně moc mi táta chybí. Tolik dobrého jsem se od něj naučila a jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat a že mě okamžitě bez předsudků přijal do rodiny. Děkuji za to, že on byl mým tátou. Mrzí mě, že tu není a že jsem mu nikdy pořádně neřekla, jak strašně moc pro mě znamená, ale snad to věděl. Anebo to ví teď. Mám pocity nespravedlnosti, krutosti života, cítím prázdnotu a beznaděj. Ale jsem si jistá, že tudy cesta nevede. Je jasné, že už nikdy to nebude takové jako dřív. Ale pravidlem je, že co člověk zaseje, to sklidí. Je třeba se snažit zmobilizovat všechnu naši sílu, aby náš budoucí život nebyl plný hořkosti, ale toho pěkného, které nám v životě zbylo. Na naše blízké nám zbudou krásné vzpomínky a víra, že už se netrápí v bolestech, jsou nyní bez jakéhokoli omezení, je jim krásně a snad se s nimi setkáme o něco později na místě, kde bude jen světlo a dobro. Možná nás každý den sledují, co děláme, vědí, že na ně myslíme a že je milujeme. Určitě by si nepřáli, abychom se tak trápili. Jistě vzpomínají na naše krásné veselé společné prožitky. Radují se z našich úspěchů a posílají nám rady a pomoc v podobě správných rozhodnutí nebo nějakých znamení. Jsou v podstatě pořád s námi, i když ne fyzicky. Je lepší nekonečnou prázdnotu v srdci po milovaném člověku zaplnit krásnými vzpomínkami a nadějí, že jsme s nimi napořád spojeni. Kéž se všechny pochybnosti a trápení rychle rozplynou a i přes obrovskou ztrátu nejbližších zase můžeme cítit lásku a klid.To vám všem ze srdce přeji.

15.6.2013 to bude rok,co mi zemřel manžel.Stále to nemůžu přijmout,ne se s tím smířit,to asi nejde,ale doufala jsem,že to bude aspoň trochu únosnější.Sice funguju,protože musím,ale ta bolest je pořád hrozná.Stýská se mi po manželovi,moc mi chybí,jenže když si uvědomím,že už ho nikdy neuvidím,jsem opět v depresích.e to pořád dokola....

Také mi zemřel muž, byli jsme spolu 36 let. Než mu byli schopni rakovinu diagnostikovat tak zemřel. Neměl žádnou šanci. Každý kdo to zažil naříká ale každý má někoho vedle sebe, děti, rodinu, příbuzné. Já jsem zůstala v bytě sama a ani v okolí nemám žádné příbuzné. Takže když vám bude nejhůř, vzpomeňte na to že někomu je ještě hůř. Je sice pravda že když mě někdo přijede navštívit je to fajn, ale člověk se přesto cítí sám. K někomu patřil a už to tak není. Také nevím jak to zvládnu, hlavně to, že ta situace je definitivní.

Myslela jsem,že jak bude plynout čas,bolest se bude otupovat,ale zdá se mi,že čím je to dýl,tím je to horší.I na dceru to dopadá,pořád na tatínka čeká,jenže ten už nikdy nepřijde.Já brzy skončím v blázinci,nevím,jak to zvládnout.Doktorka mi vždy pomůže,ale je to jen na chvíli.Nechce se mi tady bez něj být....

V neděli to budou tři měsíce,co mi zemřel manžel na rakovinu jater,bylo mu 51 let,situace je pro mne horší o to,že jsme neměli děti a zůstala jsem sama s maminkou,o kterou pečuji.Sedím doma a přemýšlím,už se nemohu podívat ani na fotky,je to čím dál horší,taky mi čas nepomáhá a moje okolí už vůbec ne,jako bych se tou tragédií stala terčem pro něčí zlobu a nenávist.Též nevím,jak dál,čeká mne jen samota,beznaděj,zoufalství,sedím doma,celé dny probrečím,zkoušela jsem chodit ven za kamarádkou,za příbuznými,ale každý má svoje a já jsem všude navíc,už se mi nechce vidět nikoho.Fungovat musím,kvůli mamince,přemýšlím o návštěvě psychiatra,ale pořád to odkládám,že mne vyžene,že to nic není. Přeju všem truchlícím,aby našli klid a pokoj,sama ho ale nikde nencházím.

Dobrý den,v půlce června mi zemřel manžel,bylo mu 57let,mně je 44 let,máme dceru 23let.V prosinci byl týden v nemocnici s tím,že prodělal slabou mozkovou příhodu,na první svátek vánoční už tam byl zpátky a po vyšetření se ukázalo,že má nádor na mozku.Den před silvestrem ho operovali,vypadalo to dobře,rehabilitoval,lepšil se,pak začaly potíže,jako zánět žil,nabalovaly se další,jeho stav se zhoršoval a nakonec zemřel v nemocnici.Byla jsem s ním až do konce,viděla jsem ho umřít,ale nemůžu se s tím srovnat,moc jsme se milovali,byli jsme šťastní.Manžel nebyl nikdy nemocný,vždy myslel jen na rodinu,žil pro nás a najednou je pryč.Ptám se proč zrovna on?jak budeme bez něho žít.Vím,že mám dceru a musím tady být pro ni,ale nechce se mi žít,nebaví mě to tady,nevím jak dál.

V Lednu zemřel známé manžel na rakovinu. Je moc utrápená, nechodí ven mezi lidi, je pořád doma a pláče. Uvítám radu a odkaz, jestli někdo víte o nějákém ženském spolku. kde by se mohla vypovídat a třeba podniknout nějáký výlet, prostě začít znovu žít. Děkuju

I Vám Helenko moc rozumím,prožíváme všechny stejnou bolest a bohužel nevíme jak z toho ven.Třeba nám pomůže těchto pár řádků o stejné bolesti,sice jsme každá jinak věkově,ale bolest je určitě stejná a nezvladatelná.Zdá se nám,že nás okolí nechápe,i já mám stejný pocit,i když mám plno bývalých kamrádů,kteří mně moc pomahají,ale teď mně dostaly na dno dušičky a Vánoce snad ani nezvládnu.Napište pár rádek do diskuse,čekám na každé milé slovíčko,kterými mně zahrnoval můj milovaný manžel a teď už rok nikdo.držte se Jana

Mně zemřel manžel před rokem,byl zdravý a nájednou se u něho projevila rakovina tenkého střeva a matastázy všude.Zhroutila se mi celý svě.Žili jsem spolu38 let překrásné manželství,bez hádek a jen láska,taková ta obyčejná,krásná.Těšili jsem se jak spolu budeme užívat důchodu.Je mi 62 let a nevím jak žít dál.Loňské Vánoce jsem strávila 3 týdny na psychiatrii a beru antidepresiva,ktará mi stejně nemohou nahradit jeho.Nejhorší je samota 4 stěn.Vše na mně padá,nemám z ničehö radost.Sama nemohu zůstat,nezvládla bych to,to raději nechci být.Syna mám moc hodného,ale má moc starostí v práci a mají také svůj život a nechci se jim do něho plést.Neustále mám pocit,že mně manžel drží za ruku a nechce mně pustit.Možná bych dokázala žít s nějakým přítelem,ale nevím zda mám do toho jít,takový druhý už snad neexistuje.Prosím,prosím poraďte někdo,co mám dělat jak řešit bezvýchodnou situaci.Mám už vyplakané všechny slzy a nevím co dál.Děkuji,když mi někdo sdělí,jak řešil podobnou situaci.

jsou to čtyři měsíce a mě to připadá jako kdybych neviděla svého syna deset let moc se mi stýská je to horší a nic na světě mi ho nenahradí svět se zastavil a nic už nemá smysl.nevím jak mám žít.

Mila Helčo,jsem Dana a je mi 34 let, mam doma syna 10letého,8letou dceru a 4 měsiční miminko. Vloni v zaří kdýž jsem byla ve 4měsici těhotenství,tak jsem naposledy objala a polibila manžela to bylo kolem 19,hod,pak mi kolem 22,hod,volal že je v pořadku v praci. o pul noci mě zbudila policie, a ty mi oznamily že mi muj nanžel kolem 23,hod umřel. bylo to hrozný, děti se mi psychicky zhroutily a ja jsem se moc bala že přijdu o miminko,nakonec se mi narodila krasna dcera a je to celí muj manžel. pořad se ptam proč zrovna on bylo mu jen 40let, budu rada když mi napišeš muj mail je 5danca@seznam.cz

Ahojky jsem dana a je mi 34 let. Mam veliké trapení a nevím si rady umřel mi manžel a nechal mě tu s 3 dětmi,nemohu se tu moc rozepsat nevystačimi limit na teto diskuzi,snad mi někdo napiše abych se mohla svěřit co mě trapí a snad někdo pomuže po psychické strance