Světlana
  (kontaktovat autora příběhu)
19. listopadu 2021
Truchlení

Smutné výročí

Zdravím všechny, kteří si sem chodí pro radu, útěchu, porozumění. Už jsem si myslela, že sem psát nebudu, ale dnešní den je speciální. Od rána mám nutkání podělit se o svůj smutek. Dnes máme totiž výročí svatby. Poprvé jsem sama, poprvé na mě nečeká ani kytice ani večeře ve dvou.
Dnes, ve 3 hodiny ráno mi něco došlo. Víc než 7 měsíců smutku, zoufalství a samoty je vlastně daň. Daň za to, že jsem měla to neuvěřitelné štěstí a potkala někoho, pro koho můžu truchlit. Vy všichni tady jste dostali ten neuvěřitelný dar, jinak by jste se sem nevraceli, nepsali sem. Ne každý potká někoho, na kom by mu tolik záleželo, kdo by pro něj tolik znamenal. Za všechno v životě se ale platí. A tak i my všichni tady platíme, za lásku, štěstí, radost, smích .... To všechno skončilo, pro někoho náhle, někdo měl čas se rozloučit. Ztráta je to obrovská a bolí, bolí to tak, že se to ani popsat nedá, ať už se stalo cokoliv.
Hledám způsob, jak se s tím vyrovnat, a vím, že zdaleka nejsem sama. Popravdě, nejde mi to a ani moc nevěřím, se se to povede.
Ale ta moje dnešní ranní myšlenka možná dává trochu smysl. Byl čas radosti a štěstí, přišel čas platit. A já za ty roky zaplatím ráda, za sebe i za svého muže, protože mám něco, co mi nikdo, ani Osud, vzít nemůže. Mám vzpomínky na všechny ty roky štěstí, které se nedají prodat ani koupit, měla jsem tu úžasnou příležitost potkat člověka, který mě miloval takovou jaká jsem, obdivoval, hýčkal a do poslední chvíle se o mě strachoval. A já bych mu chtěla poděkovat a říct, že nevadí že pláču, že nevadí, že jsem sama, protože to všechno stálo za to. Stanďulko můj, děkuju za všechno co jsi pro mě udělal. Miluju tě!

72 lidé vyjádřili účast.
Henrieta
23. listopadu 2021
Tiež zdravím všetkých, ktorým je smutno za milovaným človekom. Je doba pred Vianocami a ja budem mať už ôsme výročie bez mamy. Strašne mi chýba. Práve som po operácii menisku a viem, že keby tu bola mama, určite by mi pomohla, niečo by pre mňa uvarila, aby som sa ja mohla zotaviť. Vianoce som vždy milovala, už od detstva, len bez mamy to už nie je také. Mama spievala vianočné piesne, ja som jej pomáhala v kuchyni pri varení. Tiež mám krásne spomienky, ktoré mi nikto nevezme, ale bez nej to už nie je ono, je to o moc smutnejšie ako kedysi, keď tu bola. Držte sa všetci, myslím na vás. Henrieta z Bratislavy.
Paja
  (kontaktovat autora příběhu)
21. listopadu 2021
Děvčata, je to velmi krátká doba a vše moc bolí. První narozeniny, vánoce, výročí svatby
bez toho, koho jsme milovaly. Já ani nevím, jak jsem ten první rok zvládla. Byla jsem jako
robot, pořád jsem šla a něco dělala, pak jsem padla únavou .Už to budou 4 roky a já nejsem
schopná trávit Vánoce doma, přemýšlím, kam letos odjedu. V listopadu to bylo už 43 let
od seznámení, probrečela jsem celý den, chodila jsem po lese a pak se zakrtkovala
do peřin. Vždy 26 v měsíci je mi špatně, datum úmrtí. Snažím se žít, ale bolí to. Asi jsem moc nepomohla, ale člověk se musí vypsat, okolí nechci zatěžovat a navíc některým se to
zdá divné, že jsem se ještě nesrovnala. Snažím se to nedávat moc najevo a vybulet se v lese, v soukromí, u domu mám pro manžela kámen a lavičku, okolo plno keřů a květin
a tam si chodím povídat. Tak se všechny držte . Jsem ráda, že se sem můžeme vypsat
a trochu si ulevit.

Hanny
  (kontaktovat autora příběhu)
20. listopadu 2021
Svetlanko napsala jsi to krasne a kazdy kdo vi, rozumi co prozivas,ver ze tohle stejne budu prozivat i ja 4 dny pred Stedrym dnem a ver ,ze se toho bojim uz ted, vlastne bojim se vseho na co jsem zustala sama,bojim.se od 10.kvetna,ja nejsem silna a me vzpominky i kdyz krasne boli,boli me stejne jako samota a stejne jako to ,ze vim ,ze bez meho ,,vsechno,, neumim zit,a ano obdivuju ty kteri tu silu jednou najdou a nebo se snazi ji najit,ja jsem bohuzel za 6 mesicu nanasla zadny smysl jakehokoliv snazeni,a predsevzeti ze to snad nejak zvladnu protoze musim bere za sve,nezvladnu bude to porad stejne,chybi mi vic a vic a smutek je vetsi a vetsi....