Smutek se léčí tabletkami?
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíBožena
Dobrý den, po smrti muže jsem hodně byla z toho špatná, nemohla jsem pořád to pochopit, že nejsme už spolu. Nechtěla jsem ani, aby ke mně chodily vnoučata na návštěvu, protože do mě nic nebylo a byly by ještě z toho špatné. Dcera mě nakonec přesvědčila a šla jsem k doktorce, a ona řekla, že na smutek a že nespím mi dá prášky, že mi pomůžou. Dostala jsem Deprex tabletky, ale bojím se ho jíst, copak smutek se léčí tabletkami? Můj muž by to nechtěl, abych na něj chtěla a na to prázdno po něm zapomínat pomocí nějakých prášků. Má někdo nějakou radu, že to pomůže a neuškodí mi? Božena
Václav
Dobrý den, Boženko, smutek se opravdu neléčí tabletkami. Je to normální přirozená reakce duše, samozřejmě pokud člověk potřebuje pracovat a ty emoce jsou silné tak , že ho vyřazují s provozu, tak jen lehčí možná ano. Víte staří indiáni, dotyčného který je postižen takovým odchodem blízkého. Dávali mu k tomu prostor a bedlivě ho sledovali, bývá to pro někoho krátké, u dalšího dlouhé období. Většinou pomáhali při vaření a byli mezi ostatními. Ale nepouštěli ho třeba do dalších životních kroků než tím prošel. O konci většinou rozhodoval náčelník nebo šaman. Ale jsme v západní civil. nejlépe vhodný terap. doprovod. Někdo kdo má třeba osobní zkušenost a dělá terapeuta. Přeju Vám pokud možno kratší dobu. Hezké dny Václav
Lena
Hezký den, mě zemřel manžel loni o Vánocích, jak zde píšete, kdo nezažil nepochopí co je to za hrůzu. Hledám způsob, jak tento smutek zmírnit, ale na to není univerzální recept. Se spaním mám problémy, osvědčily se mi přírodní tablety z Kozlíku lékařského a čaje z bylinek,medunka a levandule pod polštář. Když jsem hodně rozhozená, tak mi lékař předepsal Sanval. Ze smutku se dostávám prací na zahrádce a stále vymýšlím nějaké aktivity, ale jsem stále unavená, tak musí pomalu. Klidně si o všem popovídám, kdo má stejné trápení. Lenka
Maruška
Na jaře mi zemřel manžel a nemohu se s tím vyrovnat a ani se nikdy nevyrovnám.Je mi velmi smutno,nic mě nebaví,děti mají svoji rodinu a lehčeji se vyrovnaly se ststrátou tatínka.Žily jsme s manželem jeden pro druhého a byly si velkou oporou,nyní pro mě život skončil a i když jsem překročila šedesátku nemám už sílu žít dál.V noci nemohu spát,užívám léky na deprese ale nic nepomáhá.Ta ztráta tolik.tolik bolí.
Kateřina
Před osmi lety mi zemřel manžel po rakovině. Tehdy mi bylo 33 let. Máme spolu dva syny. Před třemi lety jsem se znovu vdala a mám ještě dalšího, dvouletého, syna. Teď jsem na mateřské dovolené a minulost na mě tak nějak víc doléhá, někdy se cítím v pořádku, ale někdy jsou vzpomínky na mého prvního manžela velmi bolestivé. Musím ještě také říci, že v mých osmnácti letech mi zemřel můj tatínek, měl mě velmi rád a rozuměli jsme si. Nedávno jsem také zjistila, že jsem adoptovaná, to se mnou také docela dost pohnulo. Máte-li někdo podobný osud jako já, tak mi prosím napište, jak jste toto zvládli, já už kolikrát nevím, kudy kam.
Jana
Po smrti maminky a tatínka před 13 lety se léčím antidepresivy,ale brala jsem je jen sporadicky na jaře a na podzim,byl to Lexaurin.Loni v září mi zemřel manžel,se kterým jsem žila a milovala ho 43 let.To byl poslední hřebíd do mé rakve.Byla jsem hospitalizována v psych léčebně,kde mně přes vánoční svátky dávalůi dohromady.Teď jsem již rok v novém bytě,musela jsem se odst hěhovat,všude jsem ho viděla,ale on mně stále drží za ruku a chce mně k sobě.Pokouším se najít nějakého kamaráda,ale vždy to skončít tím,že není takový jako byl můj manžel.Potřebovala bych jako Vy poradit,ale už jsem se radila s tolika odborníky a stále jen brečíma brečím.V současné době beru TRITICO po kterém alespoň spím,potom nadále beru Lexaurin 1,5 mg.JinaK odmítám jíné léky,bojím se jich.Je to opravdu moc těžké a asi to musí člověk zvládnout sám,nebo najít přítele,který Vás vezme v tísni za ruku a řekne bude dobře holka moje. . .Napište mi něco k mé odpovědi na emailovou adresu.děkuji Jana
Anna
Taky si nevím rady,mně zemřel manžel před půl rokem,ale neumím si představit,že bych si našla kamaráda.Spíše hledím kamarádku,která je na tom jako já,že bychom si psaly nebo se i navzájem navštívily.Anna
radka
pred mesicem mi zemrel milovany manzel byli jsme spolu 33let i kdyz byl nemocny nepripoustela jsem si ze tu nekdy nebude bohuzel ta nejstrasnejsi vec se stala nedovedu si zivot bez nej predstavit je to prezivani zoufalstvi beru antidepresiva zatim tyden ale ucinnost jeste nemaji vsechny chapu a soucitim a pry to cas zahoji ale nevim taky si nevim rady jak se mam chovat k sobe jestli je dobre si prohlizet fotky divat na videa ale me je po nem hrozne smutno .k psycholozce se chystam ale ted jsou vanoce tak se to asi neuskutecni tak si nevim rady .i kvuli synum a vnucce bych chtela trochu fungovat. nejhorsi jsou krasne vzpominky co jsme prozili to me doslova muci ale porad me to naskakuje a nejhorsi jsou rana to je k zblazneni byl muj velky ochrance vse mi udelal co mi na ocich videl a to si ho neidealizuji takovy skutecne byl kdo mi poradi
Milada
Když je bolest opravdu veliká a smutek nekonečný, měl by si každý najít způsob, jak to všechno zmírnit. Brát uklidňující tabletky proti depresím, zajít za psychologem (není to žádná ostuda a leckdy pomůže i to, že vás někdo poslouchá), najít si čas a prostor k pořádnému vybrečení se, přečíst si knihy, které nám pomůžou tišit bolest, najít si manuální činnost, která nám bude činit radost a nebo cokoliv dalšího. Nikdy by na to člověk neměl být sám a nikdy by neměl léčení ze smutku odkládat "na potom".
Já sama jsem si hrála na hrdinku a říkala si: "Zvládám to, nepotřebuji psychologa, nepotřebuji prášky, nepotřebuji volno v práci". Nebyla to pravda a za půl roku se začaly problémy nabalovat. Půl rok od smrti tatínka, mi vážně onemocněla maminka. A zase to známé: "Nepotřebuji pomoc, zvládnu to sama", a tak to jelo dál a dál - další dva pohřby v rodině... Operace mamky, léčení, další operace, znovu léčení... Brala jsem si toho na sebe moc a ničím jsem to nekompenzovala. A pak se stalo, že i já jsem musela na operaci a doléčení.
Ráda bych, kdyby právě tohle byl ten špatný příklad pro všechny truchlící. Chtěla bych, aby se poučili z chyb lidí, jako jsem já. Aby si sami sebe víc všímali, aby se opatrovali, aby našli způsob, jak s tím bojovat. Dělají to nejen pro sebe a hlavně své zdraví, ale i pro ostatní své blízké. Přeji všem hlavně zdraví a mnoho sil!
Jana
Myslím si, že každému pomáhá něco jiného. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že jsem se ještě nevyrovnala s tím, že po smrti mé babičky jsem se dostala do stavu určité bezmoci a pravděpodobně z této bezmoci a možná i ze vzteku, že mě chtěli pomoci tím, že zavolali psychiatrovi, který doporučil odvoz do nemocnice, že prý mi tam něco dají, se hodně těžko vzpamatovávám. Nebyla jsem schopna se dost dlouho z této zkušenosti vzpamatovat, neboť mě dostala do ještě větších potíží. Po návratu z nemocnice jsem přemýšlela o sebevraždě, neboť v nemocnici konstatovali, že mám těžkou depresi, kterou jsem vůbec necítila. Na pohřbu mé babičky jsem ani nebyla, takže o to to pak bylo ještě horší. Myslím si, že v některých případech je takovéto řešení situace zcela nevhodné, ale pokud člověk nedokáže smrt přijmout a ani vlastní pocity s tím spojené včetně smutku a jiných dalších a snaží se to popírat může dojít k mnohem závažnějším následkům, které mohou hluboce ovlivnit jeho další život.
MUDr. Petr Vašíček
Myslím si, že odpověď na Váš dotaz by měla znít asi přesně tak, jako by se měla medicína starat o nevyléčitelně nemocné - dát vybrat, co kdo preferuje, aby se cítil dobře. V tomto konkrétním případě se s tím může zkusit člověk popasovat sám,
může zkusit antidepresiva, psychologa, myslím, že i existují skupiny, kde se setkávají lidé se stejně obtížným prožíváním ztráty blízké osoby.
Jen poznámka: Deprex patří mezi poměrně dobrá antidepresiva
jana
zni to téměř neuvěřitelně, ale já jsem taky jana, taky jsem přišla o tatínka, taky zemřel na rakovinu... letos to bude už 10 let, tehdy mi bylo 23 a v té době už jsme byli sami bez maminky. bylo to nepopsatelně těžké a pomohl jen čas. a - ano, svatba bez rodičů nebyla tak radostnou událostí, jak by správně měla být. bylo to smutné, ale s člověkem, který vás podrží se žije líp. a když se narodily děti, znovu to moc bolelo, že nebudou mít hodného dědu a babičku. to mě bolí dodnes. ale už jim dokážu vysvětlit, že dědeček i babička byli moc nemocní a proto tady už nejsou. rozhodně jsem na ně nezapoměla, ale už netrávím většinu času přemýšlením o nich. děti babičce a dědovi občas na hřbitově zapálí svíčku a i když je to velice slabá útěcha, doufám, že to někde vidí. všem, kteří přišli o někoho blízkého přeji hodně sil, protože alespoň pro mě to bylo to nejtěžší čím jsem kdy v životě musela projít.
Kateřina
Gábino, poslala jsi sem trochu slunce, to je dobře... Těžko se prodírá mlhou smutku, ale je tu. Podobně jako ti, kteří nám zemřeli. Představuji si, že tu za clonou naší mlhy čekají, až uslyšíme jejich slova: jsem s tebou, je mi dobře, proč se tedy trápíš? Myslím, že moji milí zemřelí tohle říkají. Snažím se být s nimi, být jako oni, trochu tady a trochu tam. Až umřu (a budu moci objevovat všechna ta tajemství, na která teď nedosáhnu), moc bych si přála, aby mí blízcí věděli, že se mám dobře a nesoužili se. Slzy je třeba vyplakat, někdy je dobré mít na čas i léky na posilu. K tomu ale je určitě dobře vědět, že i když my pro mlhu nevidíme, slunce za ní čeká a snaží se jí i rozehnat. Myslím, že mu trochu můžeme z druhé strany pomáhat...
Gábina
Jmenuji se Gábina, je mi 29 let a tatínek mi zemřel před 11-ti lety na rakovinu. Bylo to v období, kdy jsem ho strašně moc potřebovala. Mamka užívala léky na zklidnění, ale já se musela vyrovnávat se vším sama. Dodělat školu, vybrat si zaměstnání. V té době jsem si řekla, že mě taťka vidí a že by byl rád a hrdý, kdybych vše zvládla. Často se mi o něm zdá a já jsem šťastná, že si můžeme povídat. Chtěla bych Vám všem popřát optimismus, protože ti, kteří Vás takhle opustili by si určitě přáli, aby jejich děti, manželky prostě Vy šli dál svoji cestou. Noste je v srdíčku, dívejte se na jejich fotografie, mluvte o nich. Kdo v srdcích žije, neumírá. Moc Vám všem fandím. Život jde dál, budoucnost přináší i krásné věci a prožitky. Jen se jim člověk nesmí stranit. Mějte se krásně a hlavu vzhůru!
G.
Markéta
I já mám problém zvládnout smutek. Jsou to dva roky, co můj tatínek naposledy promluvil. Zemřel na rakovinu a od té doby se slova rakovina bojím. Nespím, dost často brečím a mám pocit, že vlastně žiju zbytečně. Hrozně moc mi prostě chybí. Závidím všem, kteří tímhle vůbec neprošli. Čím je to déle tím je to se mnou horší. Takže věta, že čas všechno zahojí nějak nepomáhá. Přitom mám hodného manžela, báječného dvouletého syna a moje maminka je nejbáječnější maminka na světě. Moc dobře Vás všechny s podobným problémem chápu. Ahoj Markéta
Hedvika
Se zájmem jsem si o tématu léků proti depresi přečetla odpověď MUDr. Kabelky na otázku o antidepresivech v oddíle Poradna na tomto webu. Každému to doporučuji: je moudrý a lidský, ctí právo každého člověka být smutný svým způsobem, ale také pojmenovává projevy přílišného smutku, kde už je namístě nebát se začít užívat léky.
Libuše
Před rokem a půl mi zemřel manžel. Měli jsme moc krásné manželství: po jeho smrti jsem na tom byla psychicky moc špatně, manžel zemřel na rakovinu, měla jsem ho celou dobu doma a starala jsem se o neho. Jela jsem na určitou rezervu, abych to všechno zvladla. A najednou ticho, žádná starost, bylo to doopravdy na zbláznění. Musela jsem užívat antidepresiva. Moje zkušenost je taká, prášky určitě pomůžou, ale každý si musí uvědomit, že to není všelék. Nejlepší lékař na takové bolístko je čas. A stejně to pořád moc bolí. Dnes jsem se na tyto stránky dostala tak, že jsem si řekla, že napíši manželovi do nebíčka. Pořad jsem hledala, kde to asi je, až jsem se dostala až sem.
Janina
Ahoj Jani, je mi 25, je to skoro 3měsíce, co mi zemřel táta a jmenuju se taky Jana. Na začátek dost společného... Nebrečím každý den, ale mám v sobě nějaký blok...asi to znáš.. a pak najedou přijde podnět, který spustí vlnu smutku a já se prostě musím vybrečet..a pak zase 3-4dny funguju v pohodě. Stejně jako ty mám pocit, že odcestoval a musí se prostě vrátit. Chybí mi jeho hlas v telefonu, stejně jako samotná možnost mu zavolat. Stejně jako Tebe i mě trápí myšlenky ohledně dětí a svatby. Rozhodla jsem se, že se nevdám, nebo pouze budu mít malý obřad pouze se svědky, protože si nedovedu představit, že mě někdo jiný něž on vede k oltáři.
Oběma nám nezbývá, než být silné. Proto Tobě, ale i sobě a všem s podobným osudem přeju, abysme to zvládly. Hezký den....Janina
Jana
Přiznám se, že já osobně jsem na nějaké tabletky po smrti táty nepomyslela, je to 5 měsíců, ještě před měsícem jsem měla strašné stavy, skoro každý den jsem brečela a myslela na poslední návštěvu u něj doma, nikdo nečekal že umře, odmítal doktory a skončilo to ze dne na den, den po mé poslední návštěvě šel večer spát a už se neprobudil, byla to zbytečná smrt, možná jsme se málo snažili, ale doktory on prostě nechtěl.Je mi 24 let a je mi strašně líto, že můj hodnej táta nebude na mé svatbě, že nepozná mého přítele, že nebude ten nejsprávnější dědeček pro mé děti. Nikdy bych nevěřila, že mě tohle může potkat. Řikám si, že jen odcestoval na dlouhou dobu a že jednou ho určitě zase uvidim. Tohle je to, co mě utěšuje. Cítím se všemi, které potkalo podobné neštěstí.
Eva
Dobrý večer , i já jsem se dostala do podobné situace. Je to hrozně krátká doba -manžel zemřel náhle 30.7.2009.
I já s celou rodinou -syn ,dcera ,vnoučata prožíváme asi to samé ,když příjdete o hodného manžela se kterým žijete 35let , vychováte děti , těšíte se z vnoučat a pak přijde rána, kterou nečekáte. A hlavně to nečekáte, nepřemýšlíte o tom ,že by se to mohlo stát.
A najednou jste postaveni před hotovou věc . Je to kruté, nezvratné a hrozně to bolí.Začne kolotoč -vyřizování ,zařizování -uřady apod.
Celý měsíc jsem si říkala, přijde. Teď si, ale uvědomuju ,že vše je jinak . Probudila se ze zlého snu a musím dál. a musím SAMA - to je to hrozné slovo . Když vidím pár lidí ,kteří se vedou za ruce , tak si říkám , tak takhle jsem chodila ještě nedávno.
Byli jsme s manželem sehraná dvojka , věděli jsme co chceme - měli jsme stejný koníček ,cestování.
Máme hodné děti ,snaží se mne podpořit ,jak se dá. Mají ,ale svoje rodiny ,povinosti a samozřejmě hrozný smutek, nad ztátou tatínka.
Každý asi prožívá toto období jinak ,ale vesměs je to podobné. Beznaděj ,vztek , lítost se vám mísí dohromady. Chvíli si myslíte je dobře ,cítíte se o trochu lépe a pak padnete na samé dno a musíte nahoru ,jinak by se člověk zbláznil.
Sednu do auta je mi dobře , jedu nakoupit. Vylezu z auta, popojdu pár kroků a je mi hrozně - ujíždí mi zem pod nohama ,točí se mi hlava je mi nazvracení , cítím mravenčení po celém těle ......
Užívám neurol ,abych mohla fungovat - a pomáhá. Snažím se ho brát co nejmíň - jsou to léky návykové a jak se jich pak zbavit.
Jestli se někdo cítí a to určitě ,jako já . Napište prosím ,jak dlouho to může trvat ? Hezký večer přeje Eva
Hana
Upřímně řečeno, nevím. Od maminčina odchodu už uplývá druhý rok, byla jsem bez léků - ale nedá se to formulovat "zvládla jsem to bez léků", pouze "byla jsem bez léků". Když se ohlédnu nazpět, nejsem si jistá, že to tak bylo nejlépe a nevím, co bych měla doporučit. Měla jsem k antidepresivům určitou nechuť, asi z toho důvodu, že mi je moje okolí už předem vnucovalo, nelíbil se mi takový ten přístup, že na smutek jsou prášky, zrovna tak jako na bolest hlavy nebo na horečku. Prošla jsem psychoterapií u klinického psychologa, určitě to nebylo bez významu, ale je ve mně dost skepse: jsou situace, kdy slova mnoho nezmůžou. I při dobré vůli, odborných znalostech a velké schopnosti empatie je prakticky nemožné, aby někdo druhý procítil náš žal, co mi může kdo poradit, když neprožil to, co já. A proto se po svých zkušenostech skoro přikláním k antidepresivům a/nebo anxiolytikům.
Hanka
Zuzka
Maminka mi chybí už 10 let a vyrovnala jsem se s tím až v mých 25 letech. Nejdříve jsem si to nepřiznávala,že už jí neuvidím.Viděla jsem ji všude a nikomu nevěřila. Pak jsem hystericky brečela sama a nikomu se nesvěřovala - nikdo vevěděl jak reagovat.
Teď už mam jen skreslené vzpomínky. Pořád o ní mluvim jako by tu byla semnou. Byla jem u psychiatričky a ta my moc pomohla se situací konečně vyrovnat.Psala jsem jí dopisy co by jsem jí ještě řekla a udělala.Chybí mi. Ta skvělá doktorka mi dala i léky..Jsem proti medikaci,ale nyní jsou moderní léky .Kromě toho mi je dávala nezbytně dlouhou dobu.Záleží na doktorovi.Když někomu věřím, tak ho poslouchám.Moc mi pomohla...
Olga
Umřel mě otec a já jsem šla do sebe, děti mě z toho zčásti dostaly.
Léčím se a teď už je to lepší.
Ale nikdy nezapomenu.A už to tolik nebolí.
Snažím se to zvládat už sama.Snad to pujde musíme si věřit, né nadarmo se říká věř a víra tvá tě uzdraví, tak věřím a snažím se.
Držim ti všechni palečky aby to bylo lepší.
Olga
