Smrt muze byt i krasna

V lednu to bude rok co umrela moje mamka na ALS. Rada bych se podelila o mne zkusenosti se umiranim mamky, podporila ty, kteri se teto zkusenosti prirozene obavaji a obavaji se, zda ji zvladnou. Mamka zila s touto diagnozou 1,5 roku a odesla od nas v rodinem kruhu. I kdyz to bude znit zvlastne, tak svym zpusobem jeji umirani (i kdyz to bylo bolestive) byl pro mne ve sve hloubi nadherny zazitek. Byla to symfonie vsech moznych emoci a zaroven obrovske pokory, hlubokeho miru a klidu. Jsem mamce vdecna za jeji odvahu, ze nechtela odjet do nemocnice (i kdyz prijela sanitka) a aniz by jsme to tusili, diky tomu nam umrela doma v naruci. Cely ten den jsem zazivala pocity jako u porodu, od bolestivych kontrakci psychickych i fyzickych, ktere se stupnovaly az po obrovskou ulevu a nadherny pocit bezhranicne lasky na zaver. "Jen" ten porod probihal na opacnou stranu. Byt u mamky kdyz odchazela byl pro mne velky dar. I to, ze jsem se s ni mohla loucit, opatrit ji nez nam ji odvezli. To byl i duvod, proc pro mne pohreb, kar nebyly stresujici zazitky, ale pro mne to byla oslava zivota i smrti. Urcite mi v tom pomohli i "zvlastni" zazitky, ktere jsem mela s umirajici babickou (byla to mamkina mamka a odesla pul roku pred mamkou) a take zazitky se smrti z detstvi. Ten hluboky pokoj a mir, kdy citim ze je vsechno naporadku je nadherny a dodava mi silu. Nic to ale nemeni na tom, ze kdyz prijdu domu, citim mamkinu vuni, tak mne velmi fyzicky chybi, jeji pohled a objeti... Paradoxne, nejvice smutku jsem zazila az 3 mesice po jeji smrti, a ted, kdyz se blizi prvni vanoce bez ni..., ale to je prirozeny lidsky proces, jsem dcera z masa a kosti a mam emoce i slzy. Moje vnitrni duse a neco mimo mne mi ale casto dava silne vedomi, ze nase rozlouceni neni vecne, ze je pritomna i ve mne, v mych genech, a taky ji kolem sebe citim a vim, ze drzi nad nama otevrene ochranne kridla.