Smrt milovaného manžela

Náhodou jsem objevila tyto stránky a chtěla bych vyjádřit svou účast všem, kteří se ocitli ve stejné situaci jako já. Je to půl roku, kdy mi doma v náručí zemřel můj milovaný manžel. Moje životní láska a opora mi zmizela tam, odkud není návratu, po 38 letech manželství. Byl to nejhodnější, nejpracovitější, nejochotnější a milující chlap na světě. Byl tak plný života, že by mu to mohli závidět mnozí čtyřicátníci. Zemřel v 61 letech. Prohrál boj s rakoinou. Chtěl tak moc žít! Ale plným životem. Ne v ukrutných bolestech a závislý na pomoci druhých. Dva měsíce jsme spolu trávili 24 hodin denně. Neměli jsme ale šanci rakovinu porazit. Vychovali jsme dvě báječné dcery a za odměnu dostali vnuka a vnučku. Splnili jsme si spoustu přání, zažili ohromné množství zážitků. Nejsem vůbec osamělá, ale jsem sama. Všichni, kdo truchlíte, vězte, že zármutek nikdy nepomine, ale vždy je proč žít. Pláču, zoufám si, ale vždy mne postaví na nohy poslední slova mého milovaného manžela - miluji tě, miluji tě, miluji tě, měj se tu krásně. A to je přesně to, co mne vždy vrátí zpět- chtěl by můj miláček abych plakala? NE! Chtěl by, abych byla šťastná, žila a dívala se na svě i jeho očima? ANO! Tak žijme, i když je to strašně těžké!