Lenka
16. srpna 2021
Truchlení

Sdílení pomáhá

Dobrý den, je moc dobře, že existuje možnost sdílet svou situaci s těmi, kteří rozumějí nejlépe – s lidmi, kteří přišli o nejbližšího člověka, s nímž navíc žili ve šťastném a láskyplném svazku. Našla jsem tady tolik pocitů a otázek bez odpovědí, jimiž se zabývám i já, snad každý příběh je mi něčím blízký. Hlavně sdělením, že bolest časem neustupuje, jak mnozí neznalí věci tvrdí, naopak roste stejně tak, jak roste prázdno pohlcující vše kolem. Manžel (56 let) zemřel před měsícem a čtyřmi dny. Přestože zemřel doma, naší dceři v náruči, stále jsem, i po pohřbu, měla pocit, že se vrátí z nemocnice, kam jsme ho s dcerou vozily na chemoterapie, že se prostě jednoho dne objeví. Že se z toho hrozného a hloupého snu probudím. Teď už mi dochází, že neprobudím, a to uvědomění strašně bolí!!! Fyzicky bolí. Pláču, řvu (hlavně při jízdě autem), ječím, mlátím rukama do polštáře, snažím se zaplnit volný čas, setkávám se s přáteli, nic nepomáhá. Někdy mám pocit, že je to spíš naopak... Jsem v pasti, ze které není úniku, protože manžel už se nevrátí, ocitla jsem se v šedé, studené, plechové krabici s pevně přišroubovaným víkem. Škrábu na její zdi, nemůžu ven. Protože ten, kdo by ji mohl otevřít, už není. Někdo tady psal, že je to jako po amputaci končetiny. Je to tak výstižné! Odešla půlka mého já. Pořád ji vnímám, pořád je tady, jen se o ni nemůžu opřít, políbit ji, pohladit, přitulit se. A nemůžu ten pocit ani dost dobře sdílet s někým, kdo ho nezažil. Ať se okolí snaží, jak chce, to prázdno a beznaděj pochopit nemůže! A tak ještě jednou moc děkuji! Za možnost sdílet své pocity i za příběhy, které mi mluví z duše, a popisují pocity, které v tom prožívám. Nejsem v tom sama. Je to útěcha. Jen bohužel pramení z toho, že i jiné ženy přišly o svou životní lásku. To mě moc mrzí! Lenka
Vyjádřit účast
36 lidí vyjádřilo účast.