Sdílení pomáhá
Truchlení a vyrovnávání se se smrtíLenka
Dobrý den,
je moc dobře, že existuje možnost sdílet svou situaci s těmi, kteří rozumějí nejlépe – s lidmi, kteří přišli o nejbližšího člověka, s nímž navíc žili ve šťastném a láskyplném svazku. Našla jsem tady tolik pocitů a otázek bez odpovědí, jimiž se zabývám i já, snad každý příběh je mi něčím blízký. Hlavně sdělením, že bolest časem neustupuje, jak mnozí neznalí věci tvrdí, naopak roste stejně tak, jak roste prázdno pohlcující vše kolem. Manžel (56 let) zemřel před měsícem a čtyřmi dny. Přestože zemřel doma, naší dceři v náruči, stále jsem, i po pohřbu, měla pocit, že se vrátí z nemocnice, kam jsme ho s dcerou vozily na chemoterapie, že se prostě jednoho dne objeví. Že se z toho hrozného a hloupého snu probudím. Teď už mi dochází, že neprobudím, a to uvědomění strašně bolí!!! Fyzicky bolí. Pláču, řvu (hlavně při jízdě autem), ječím, mlátím rukama do polštáře, snažím se zaplnit volný čas, setkávám se s přáteli, nic nepomáhá. Někdy mám pocit, že je to spíš naopak... Jsem v pasti, ze které není úniku, protože manžel už se nevrátí, ocitla jsem se v šedé, studené, plechové krabici s pevně přišroubovaným víkem. Škrábu na její zdi, nemůžu ven. Protože ten, kdo by ji mohl otevřít, už není.
Někdo tady psal, že je to jako po amputaci končetiny. Je to tak výstižné! Odešla půlka mého já. Pořád ji vnímám, pořád je tady, jen se o ni nemůžu opřít, políbit ji, pohladit, přitulit se. A nemůžu ten pocit ani dost dobře sdílet s někým, kdo ho nezažil. Ať se okolí snaží, jak chce, to prázdno a beznaděj pochopit nemůže!
A tak ještě jednou moc děkuji! Za možnost sdílet své pocity i za příběhy, které mi mluví z duše, a popisují pocity, které v tom prožívám. Nejsem v tom sama. Je to útěcha. Jen bohužel pramení z toho, že i jiné ženy přišly o svou životní lásku. To mě moc mrzí!
Lenka
Jiřina H.
Dnes je to přesně 3 roky, kdy zemřel můj manžel. Šest týdnů předtím začal mít zdravotní potíže a diagnóza rakovina. Bylo mu nedožitých 42, spolu jsme byli 18 let. Nejmladšímu ze tří dětí nebyly ještě 2 roky. Jen díky dětem, rodičům a přátelům jsem dokázala fungovat. Prvních pár týdnů bychom bez mojí mamky asi umřeli ve špíně a hlady. Plakala jsem v koupelně a večer do polštáře, aby mě děti neviděly. Ta prázdnota po něm nikdy nezmizí. Moc mě mrzí, že svoje děti nevidí vyrůstat.
I když to musíte slyšet ze všech stran... držte se a vzpomínejte, jen tak bude navždy s vámi. A nestyďte se za to, když vám lékař předepíše nějaká antidepresiva. Já s nimi překonala to počáteční období.
Lenka
Souhlasím. Vyzkoušet antidepresiva, vyhledat pomoc terapeuta, zkusit cokoliv, co člověku pomůže přežít a neutopit se ve všudypřítomném žalu. Hrozně to bolí, ale to, že se budeme snažit jít dál, neznamená, že jsme své manžely milovaly méně. Jak píšete, prázdnota nikdy nezmizí. Souhlasím. Vždycky tu bude. Jen jí nechci dovolit, aby mě pohltila. Teď právě jsem na jejím dně. Ale věřím, že je to příležitost k tomu, abych se ode dna odrazila a začala zkoušet se alespoň trochu znovu nadechnout.
Sabina
Dobrý večer, prožívám něco podobného, jen jsem nepřišla o manžela, ale o milovanou maminku a jedinou a nejlepší kamarádku. Měla 64 let a také bojovala s nevyléčitelným typem rakoviny. Byla jsem s ní do poslední chvíle, ale to mi stejně nepomáhá a pořád dokola si říkám proč zrovna ona, byla ten nejhodnější člověk, každý ji měl rád, vždyť tady mohla aspoň pár let být, měli jsme tolik plánů. Chybí mi čím dál tím víc a není jediný den, kdy bych nebrečela. Když o ní začnu s někým mluvit tak hned vidím jak je mu to nepříjemné a snaží se hned přejít na jiné téma ( a určitě si říkají co jsem čekala, ale já jsem pořád doufala, že to ještě zvládne a ještě tady aspoň chvíli bude), takže i já jsem hrozně ráda za tento portál, kam chodím denně od března a kde jsou lidé, kteří pořád dokola neříkají to chce čas nebo bude dobře uvidíš, protože ví, že to tak nefunguje.
Henrieta
dobrý večer, tiež som prišla pred 8 rokmi o milovanú mamu, keď si na to spomeniem, tak mi je z toho zle, radšej na to nemyslím, prvý rok som poriadne ani nevládala ísť na cintorín, teraz zapaľujem sviečky a na jej hrobe som jej sľúbila, že raz prídem za ňou, ale strašne dlho to trvá, neviem, čo by som dala za to, keby som mohla byť s mamou. Ešte tu môžem byť aj 20 rokov, pretože mama mala 63 rokov keď zomrela a ja 38 rokov. Po jej smrti som musela užívať lieky, pretože by som sa asi zosypala a v tom čase som mala 2 malé deti, s ktorými mi mama pomáhala. Strašne mi chýba, viem vás tu všetkých pochopiť, je to už 8 rokov čo tu mama nie je a môžem povedať, že som sa musela naučiť žiť bez nej, zvyknúť si na to, že tu už nie je. Išlo to ale veľmi ťažko. Držte sa všetci, ktorí ste stratili milovaných blízkych ľudí. Myslím na vás a prajem kopu sily, aby ste to nejako prežili. Henrieta
Paja
Paní Lenko, vypsala jste úplně přesně to, co jsem před 3,5 roky prožívala já a chovala jsem se přesně tak a i po těch letech to bolí, nejsem celá, ale naučila jsem se s tím žít. Někdy to jde lépe, jindy je zle, jako na houpačce. Ulevím si pláčem, povídám si s manželem, jako by tu byl se mnou a někdy vzteky řvu, proč zrovna já, proč my. Pája
Lenka
Tuhle otázku, proč, si kladu stále dokola. Proč zrovna on nedostal od osudu šanci, tolik typů rakoviny lze léčit? Proč onemocněl laskavý mužský, kterého měl každý rád pro jeho pohodovou povahu a neskutečný smysl pro humor? Proč tu zůstávají zlí a arogantní lidé, chlapi, kteří mlátí děti a manželky, a odejde člověk, který nikdy nikomu v životě neublížil, naopak pomáhal, kde mohl? Co jsme udělali, že jsme nedostali víc času, přitom vedle sebe žije tolik lidí, kteří se nesnášejí a potají si přejí, aby se tomu druhému něco přihodilo? A vím, že to jsou otázky, na které nikdy nedostanu odpověď, protože ta prostě není. Děkuju za reakci. Každý řádek, který si přečtu, i každý, který pak napíšu, je terapií. Jsem ráda, že jsem tenhle portál našla. Ještě raději bych byla, kdybych ho ještě třicet let nepotřebovala. Lenka
Hanny
Dobry den pani Lenko dovolte mi prosim napsat ze sdilim vasi neskutecnou bolest a beznadej....a ano mate pravdu i ja jsem prisla pred tremi mesici a sesti dny o manzela a o me vsechno o moji zivotni lasku a ano mate naprostou pravdu je to horsi a horsi,zoufale mi chybi porad bolest je stale stejna a s prichodem dalsich dnu, tydnu a mesicu vim, ze tahle priserna beznadej z jeho ztraty je hlubsi a hlubsi , trvala a definitivni.A ano mate pravdu nepomahaji zadna setkani s prateli s rodinou,kdo neprozil nepochopi a nerozumi,jediny kdo mi rozumi a je tu pro me je Svetlanka ktera uz vam take vyjadrila podporu a sdili vas smutek,moc mi pomaha v nejtezsich chvilich protoze vi o cem ta bolest je prisla o zivotni lasku mesic prede mnou a verte mi pani Lenko ze kazde pondeli vecer kazdeho desateho je pro me traumatizujici ale to jsou vlastne vsechny dny,hrozna jsou rana navraty z prace vecery, noci,nejhorsi vikendy.....neskutecne dlouhe vikendy plne samoty,bolesti,vzpominek,smutku a prazdnoty....nebudu vam psat ze to chce cas neni to pravda alespon v mem pripade to tak neni, porad placu, porad jsem zoufala,porad mi strasne chybi a nikdy neprestane ........chci vam jen napsat ze pokud budete chtit muzete psat kdykoliv na hansmrk@gmail.com....hodne sil do nasledujicich dnu a mesicu Hanny
Lenka
Moc děkuji za podporu, vážím si jí! Lenka
Světlana
Dobrý den, paní Lenko, dovolte mi nejprve vyjádřit hlubokou účast s Vaším trápením. Já v tom hrozném a hloupém snu žiju už 4 měsíce a 5 dní, a popravdě řečeno, není to o moc lepší, je to jen jiné než na začátku. I mě manžel zemřel na rakovinu, doma, očekávali jsme to. Nicméně přišel šok, pak neuvěřitelná únava, zoufalství a pocit beznaděje. Pak přišel den, kdy mi ta hrůza došla v plné síle. Ten pocit, že se nemůžete nadechnout, vztek na všechno a všechny kolem, chuť to všechno zabalit a vykašlat se na celej pitomej svět se pomalu ale jistě přetavuje ve všudypřítomný smutek. Smutek se stává součástí mého života, stejně tak jako třeba dýchání, je všude kam se podívám, všude kam se hnu, při probouzení se i při usínání, prostě tu je a pravděpodobně se mnou už zůstane. Začínám si na něj zvykat, ale mluvit o něm moc nemůžu. Snad jen tady, kde se schází ti, kteří chápou. Není třeba nic moc vysvětlovat, tady víme o čem je řeč.
Máte pravdu, okolí se snaží, jenže o smrti nikdo nechce moc slyšet, natož pak mluvit. Ani se nedivím, nebyla jsem jiná - a teď mě to zpětně mrzí. Po pár měsících najednou zjistíte, že si sice můžete postěžovat, popsat svoje pocity, ale řeč se dřív nebo později stejně stočí jinam. Chtějí chápat, chtějí pomoci, jenže nevědí jak na to, bojí se, aby neřekli něco nevhodného, bojí se zasmát, aby se nás to nedotklo. A tak jsme v bludném kruhu a cesta ven je složitá. Každý to řeší jinak, po svém, tak jak se zrovna cítí. Chvíli je líp, člověk si myslí, že je z nejhoršího venku, a pak přijde chvíle, kdy jsme zase úplně na dně. Možná je to vyčerpáním, tělo si asi samo řekne, aby mozek trochu "vypnul", jenže pak se to vrátí a můžete začít zase znova, od začátku. Všichni říkají, že to chce čas, kolik času už ale nikdo neřekne. Asi je to individuální, pokud jde o mě, už nemám stavy kdy se nemohu nadechnout, jen sem tam občas a ne tak intenzivní. Mám manžela doma, a tak s ním mluvím, píšu mu, dřív každý den, teď už každý den ne. Podívala jsem se nedávno na první stránky prvního sešitu a zjistila jsem, že píšu už 4 měsíce jedno a to samé - jak je mi smutno, jak moc mi chybí, jak nejsem schopná tuhle situaci zvládnout, prosím, ať mi pomůže.... nebýt tohoto portálu, řekla bych, že jsem zralá na psychiatra. Našla jsem si tu kamarádku, má stejný osud. Jsem jí strašně vděčná, píšeme si, teď už o všem možném, ale nejvíc o tom co nás potkalo. Ve dne i v noci, když je nejhůř, podržíme jedna druhou. Ještě jsme se osobně nepotkaly, ale je pro mě teď tím nejdůležitějším člověkem, protože mi rozumí, ničemu se nediví, zachraňuje mě jak může.
Chci tím vším říct, paní Lenko, že skutečně v té hrůze nejste sama. Musíme se poprat s tím nejtěžším, co nás v životě potkalo, bude to dlouhá cesta, už nikdy nebude nic jak bývalo, ale snad zvládneme, protože ono nám nic jiného vlastně ani nezbývá.
Přeju Vám hodně síly a odvahy, protože to jediné nás snad může posunout alespoň o kousek blíž ne normálnímu, ale aspoň trochu snesitelnému životu. Světlana
Lenka
Dobrý den, paní Světlano, taky jsem moc vděčná za to, že tenhle portál existuje. Našla jsem ho, když jsem se snažila zjistit, co dělat, až TEN okamžik nastane. Odpověď jsem tu našla a jsem za to vděčná. A dnes jsem se sem vrátila, protože nevím, kudy kam. Máte pravdu, všude se cítím jako bílá vrána. Naši kamarádi se tématu smrti mého muže vyhýbají, a když už se k němu dostaneme, tak proto, že ho načnu já (nevím, proč dělat, jako by můj muž nikdy neexistoval). Ale během chvilky už se mluví o něčem jiném. Asi mě tím chtějí chránit, asi nevědí, co si s tím vším počít. A naopak. Bojím se o manželovi začínat, abych nepůsobila divně. Tady divně nepůsobím. A moc se mi ulevilo. DĚKUJU! Lenka
