Před 3měsíci mi zemřel po 56letém manželství

Dobrý den paní Světlano, ale dobrý pro nás není žádný a myslím , že pro nás nebude. Zítra 31.7. jsou to 4měsíce, co mi manžel zemřel. Bolest, žal, stesk je snad stále větší, těch slzí, co jsme naplakaly snad trošku přinesou úlevu, ale jenom na chvilku. Zítra jede moje starší dcera na návštěvu se svým manželem k jeho rodičům. Tchán je stejný ročník jako můj manžel a i my s tchyní jsme stejně staré. Nechci být zlá ženská, ale jak já závidím, že jejich manželství trvá, i když mají také vážné zdravotní potíže /kdo je v těch našich letech nemá/, ale jsou spolu. Včera jsem byla u lékařky pro další antidepresiva, ale moc to nepomáhá. Ta lékařka je starší než já a také přišla před 2lety o manžela. Když jsem nanesla moje starosti, říkala, že 4měsíce jsou příliš krátká doba, ale časem, že bude líp. Nej horší je, že já sice díky práškům usnu, ale budím se celou tu zlou dobu ráno kolem 4hodiny. Nejhorší je, že trpím nejistou chůzí, skoro závratí, ale to už jsem měla dříve, mám obavu vyjít sama, ale dcery nemohu pořád obtěžovat. Obě mi říkají, že jsem se neměla nechat vozit manželem, ale on to dělal rád, protože pak už moc ven nechodil, vadily mu schody do 1.patra. Je to hrozné, když dnes celý den myslím na to, že před 4měsíci byl ještě živý, znova jsem oslovila lékařku, která jej ošetřovala, i když je to zbytečné. Ona nám nedala vůbec zprávu, jaká byla příčina smrti, prý byla také překvapena. Já se tím pořád trápím, ale dcery říkají, abych už to nechala, k čemu to je, jen se trápím víc a víc. A to jsme zjistily, že možná počátek té hrůzy byl ve špatné medikaci od ambulantní lékařky, proto musel manžel do nemocnice. Když jsem se zeptala i této lékařky, zda nedošlo ke kontraindikaci 2léků a proto následovala hospitalizace, odpověděla, že vůbec neví, že ten lék byl užíván, přesto je ve zprávě uveden.Ale to vše jsem vyhledala na internetu, nemám zdravotnické vzdělání, tak se dlouho už zbytečně trápím, uvažovala jsem obrátit se na lékařskou komoru nebo ombudsmana, ale ještě víc se budu trápit a život to manželovi nevrátí. Ale je strašné pomyšlení, pokud jsem našla informace pravdivé, nemusel manžel do nemocnice a nebyl by se nakazil. Jsou to dlouhodobé úvahy nešťastné , utrápené manželky. Před několika dny jsem jako každý den seděla u počítače/je to moje záliba z dob, kdy jsme v kanceláři všichni museli zvládnout informační systémy/, také pro to jsem moc nerada odcházela do důchodu, ale koupila nás anglická firma a kdo měl léta na důchod, tak musel odejít. Proto jsme si hned počítač pořídili domů. A já jsem našla zajímavou informaci a jako dřív říkám : Stando, hele- úplně jsem se vyděsila, proboha to už z toho blázním? Říkala jsem to lékřce, ta ale říkala, to se stává, zvlášť u lidí ,kteří byli stále spolu. Když tak nemohu spát, přemýšlím o všem možném a zjišťuji, kolik našich kamarádů během ani ne jednoho roku odešlo, bohužel se musíme s tím smířit, ale jde moc těžko. Hrůza pomyslit, že ještě v únoru jsme spolu sledovali televizi, byli jsme nároční čtenáři. Je hrozné, jak kdejaká maličkost mi manžela připomíná a brečí, brečím. Ještě k tomu čtení, mnoho let jsme měli zavedený rituál, číst před spaním, někdy mi kniha vypadla, když jsem začala usínat nebo jsme dlouho neobracela stránku, Standa říkal, ty to čteš důkladně. A to se mi i nyní několikrát stalo, že jsem měla pocit, že leží vedle. Stejně dcera říkala, že byly na farmářských trzích, nakoupili a ona chtěla jít koupit něco pro dědu, jak to dělali vždycky. Jak je to v tom uloženo, to je hrozné. Vím, že dcery tou ztrátou moc také trpí, ale musí do práce, obě mají náročná zaměstnání, proto bych chtěla jim troch ulehčit, abych se "sebrala", al nejde ,nejde . Tak budu končit, omlouvám se, že píšu , co mne právě napadá, ale i to trochu pomáhá. Bohužel radu pro ta naše trápení neznám, snad přec jen ten čas trochu pomůže. Zdraví Hanka.

Paní Světlano, děkuji za vaši reakci na můj smutný příspěvek. Mám za sebou další uplakané ráno, jakých bylo mnoho a ještě bude. Včera se u mne sešly obě dcery, popovídaly jsme a já dokonce promluvila o manželovi bez pláče. Ale o to horší bylo večer a dnes ráno. Já nechci dcerám přidělávat starosti, ale mám pocit, jak plyne čas, je to stále horší. Také je mi líto vnoučka, který v prvních dnech po odchodu, přišel a ptá se: Jak se máte. /síla zvyku/. Já se samozřejmě rozbrečela a on chudák říká " babi promiň, mně se po dědovi také moc a moc stýská, vždyť už jsem měl jen jednoho. /druhý dědeček zemřel, když byl vnuk malý. To jsou všechno moc smutné věci a bude ještě mnoho. Kamarádky radí, nepoddávej se tomu tak, ale vůbec netuší , co říkají, zvlášť jedna, která má už manžela třetího. Já jsem takový úzkostný typ, snad od doby, kdy mi zemřel v mých osmnácti letech otec, jsem jedináček, bohužel, a tak jsme zůstaly s mamkou samy. Toho strachu, aby se jí nic nestalo, to bych zůstala sama. Za nějaký čas jsem začala chodit s mým budoucím manželem, který respektoval můj strach o moji mamku. Za dva roky se nám narodila první dcera a mami tak získala nový smysl života. Ale ja nemám vlastně cíl žádný, přežívám den po dni, nevěřím, že se to změní. Sama mám určité zdravotní problémy, už několik let mám problém sama někam dojet kvůli závratím a nejisté chůzi. A právě manžel mne všude dovezl, i když měl problémy s chůzí, ale auto směl řídit. Před dvěma roky se mu vrátila polyneuropatie, nemohl chodit ani o francouzských holích. Pobyl celé léto na neurologické klinice a rehabilitačním oddělení. Díky péči zdravotníků a své pevné vůli začal chodit o holích nebo s chodítkem, jezdit autem. Já jsem byla každý den v nemocnici, vyjeli jsme do blízkého parčíku.A právě teď jsou tomu 2 roky, proto je to pro mne tak citlivé období. Zvládl také lázeňskou léčbu v Třeboni ještě před první vlnou Covidu. Bohužel léčba spočívala v užívání kortikoidů, nic dobrého pro organismus, ale nic jiného nezabírá. Proto je mi tak strašně líto té námahy, pravidelného cvičení, jízdy na rotopedu, masáží, když skončil tak hrozným způsobem. Užívám již delší čas antidepresiva, nyní silnější, ale moc nepomáhají. Lékařka říká, že si mám vážit let společně prožitých, že ne každému páru se to podaří. To je pravda, ale snad o to je to bolestivější. Na odchod partnera ,pokud není nevyléčitelně nemocný se nedá připravit v žádném věku. Včera jsem viděla souseda, kterého jsme potkávali na procházkách, jde špatně, ale nevzdává to. A je mu 89roků. Zase slzy, proč tu můj manžel nemohl být ještě nějaký čas. Tak jsem rozepsala trochu víc ,omlouvám se, ale mně to psaní i do deníků trochu pomáhá. Zdravím všechny, kteří píší, nebo jen čtou tyto příspěvky a přeji všem zvládat toto těžké a moc smutné období, které asi potrvá dlouho. Hanka.

Haničko, děkuju, i ty jsi pro mě strašně důležitá, bez tebe bych tohle fakt nezvládla.