Pohřbil jsem svého syna

Dobrý den před 2 měsíci jdeme přišli o našeho synka , kterému bylo pouhých 13 let , je to pro nás moc těžké se s tim smířit, ale využila jsem medium Libu a Mišu aby se s ním spojili a raky nás naučili jak s nimi komunikovat , je to super věc.

Dobrý den,je to už deset let,jak jste na tom nyní?prosím?stalo se mi něco podobného,dekuji

Taky mi umřel syn 17.11.2017. Mému milovanému Míšovi bylo 23 let. Byl nalezen oběšený v nedalekém lesíku blízko bydliště. Policie to uzavřela jako sebevraždu, ale nikdo tomu nechce věřit. Měl tolik plánů do budoucna, dobrou práci, hodně kamarádů, několik měsíců nepil, nikdy nefetoval. Prostě normální veselý skvělý kluk. Ráno byl v práci, večer se domlouval s kamarádem na kinu, ale už tam nedošel. Pro všechny to byl ŠOK. Mně se zhroutil svět. Tři měsíce jsem byla na neschopence. Odneslo to jak duševní tak i tělesné zdraví. Doslova jsem prošla peklem. Není dne, kdy nebrečím. Strašně se mi po něm stýská. Kdybych neměla další dvě děti, už bych tu nebyla, ale to jim nemůžu udělat. Už tu ztrátu bratra nesly velmi těžko. Nedávno mi kolegyně v práci vyprávěla, jak se jí narodila vnučka. Já si vzpomněla, jak se mi narodil Míša. Jako by to bylo včera a už tu není. Opět jsem se zhroutila. Ten čas tak strašně letí ale bolest nepřestává.

Taky mi umřel syn 17.11.2017. Mému milovanému Míšovi bylo 23 let. Byl nalezen oběšený v nedalekém lesíku blízko bydliště. Policie to uzavřela jako sebevraždu, ale nikdo tomu nechce věřit. Měl tolik plánů do budoucna, dobrou práci, hodně kamarádů, několik měsíců nepil, nikdy nefetoval. Prostě normální veselý skvělý kluk. Ráno byl v práci, večer se domlouval s kamarádem na kinu, ale už tam nedošel. Pro všechny to byl ŠOK. Mně se zhroutil svět. Tři měsíce jsem byla na neschopence. Odneslo to jak duševní tak i tělesné zdraví. Doslova jsem prošla peklem. Není dne, kdy nebrečím. Strašně se mi po něm stýská. Kdybych neměla další dvě děti, už bych tu nebyla, ale to jim nemůžu udělat. Už tu ztrátu bratra nesly velmi těžko. Nedávno mi kolegyně v práci vyprávěla, jak se jí narodila vnučka. Já si vzpomněla, jak se mi narodil Míša. Jako by to bylo včera a už tu není. Opět jsem se zhroutila. Ten čas tak strašně letí ale bolest nepřestává.

Vim jak se citite ,protoze pred 2 mesicema mi umrel syn.Meli jsme slavit jeho 30 narozenimy pted vanocema.Je mi stejne jak Vam a taky mam myslenky setkat se s nim co nejdriv.Mam jeste jednoho syna a manzelku a rikam si mam pravo ublizit jim jrste vice?Je to tezke a ziju ze dne na den ale verim ze se s nim jednou potkam tak jako i vy.Drzte se verte nejste v tom sam je nas plno nestastnych rodicu kteri si tohle prozili a snazi se zit dal pro ty co nas jeste potrebuji. :-(

dobry vecer.cetla jsem vas pribeh o tragedii ktera vas potkala.me se stala taky tragedie.22.10.mi nejaka zruda zastrelila v praze 5na kavalirce syna.2.11.jsme ho pochovali .je mi strasne moc smutno .mam jeste 3deti a 2vnucky ale stale ten 4mi bude do smrti chybet.napiste mi jak jste vy svou situaci zvladl.diky.kveta

Setkáte ,,se synem,,,možná bude ten,,kdo vás bude delat doprovod po smrti ,,do života po živote
Anebo ,,vás bude vítat v živote po živote.Ale ,určitě se setkáte,čeká ta na vás

soucítím velmi se všemi,kdo přišli o milovanou bytost a chápu to strašné utrpení, které člvěk prožívá , já jsem přišla o svého milovaného manžela už před 2 a čtvrt roky, neustále to bolí a nemohu se s tím smířit a uvěřit tomu,že odešel,proto mne zajímá, setkáme-li se po smrti, cítím jeho přítomnost, jako by byl se mnou,můj život ztratil smysl, jsem uplně sama, žili jsme spolu štastně 41 let, co dál, majka

Chtěla bych vám všem tady vyjádřit upřímnou soustrast a velký zármutek nad vaší ztrátou. Já sama jsem na tuto diskuzi psala už v roce 2005 a pak několik let občas něco připsala a průběžně četla všechny ty smutné příběhy ostatních, protože mi lépe pomohly snášet moji bolest. A nebo jsem si to jen namlouvala? Kdo ví... Kolikrát jsem nad všemi těmi příběhy plakala, protože jsem se v nich poznávala. Všechny ty pocity zoufalství a bezmoci. Věřte, že já zažila také obrovskou ztrátu v rodině a bohužel nezůstalo jen u jedné. Pokaždé jsem si říkala: "už nemůže být hůř" a jak hloupá jsem byla, neb jsem se tak moc mýlila. A nyní? Naučila jsem se s tím žít, i když jsem samozřejmě nezapomněla a pláču pro ně dodnes. Ale můžu už alespoň normálně fungovat. Když jsem otěhotněla, zakázala jsem si sem na diskuzi chodit, abych miminku neublížila a až po 2 letech jsem se sem opět odvážila podívat. Snad že je ten smutný předvánoční čas, kdy by si tady každý z nás přál jen tu jednu jedinou věc změnit. Ale víte, přečetla jsem si nějaké knihy např. od R.A.Moodyho (Život po ztrátě, Život po životě, aj.) a věřím, že ta energie z našich nejbližších jentak někam do prázdna nemizí. Nemůže zmizet, může se jen přeměnit. Díky podobným knihám na to myslím už jen když se pohne plamínek svíčky. Nejsou tu fyzicky, nevidíme je, neslyšíme je, nepohladíme je, ale můžeme je cítit. Třebaže odešli, neopustili nás! Plačte a křičte... ale neničte si svůj život léky, alkoholem nebo dokonce nedej bože myšlenkami na sebevraždu. Nemyslete si, i já tyhle pocity důvěrně znám. S odstupem času ale věřím, že každý z nás si může najít něco, co nám dá zase v životě nějaký smysl. Ať už je to někdo jiný blízký, ať už je to založení nové rodiny, ať už je to pořízení si štěněte nebo cokoliv jiného. Je to jen na nás. Dobře víte, že vždycky nějaká cesta, jak najít novou sílu, existuje a uvěřit v to znamená už její začátek. Vždycky si říkám, že jejich odchod (z nějakého pro mě zatím nepochopitelného důvodu) zřejmě nebyl zbytečný nebo bezvýznamný, chcete-li. Už vám třeba nikdy nebude úplně dobře, ale bude vám rozhodně líp, tak jako mně... Ujít budete muset možná ještě lán cesty, ale jednou... jednou se sem třeba vrátíte a pak to budete právě Vy, co budete chtít napsat něco povzbudivého pro ostatní (pro všechny, co znají opravdovou hloubku smutku) a do té doby já vám přeji hodně sil a hodně světla.

Dobrý den. Jen náhodou jsem našla tyto stránky i když je pravda, že jsem něco podobného zkoušela najít už dříve. Je to něco přes 4 roky co jsem pohřbila svého druhorozeného sina. Bylo mu pouhých14 dní. Ten den byl nejhorším v mém životě. Jako kdyby mi někdo vyrval kus mého srdce. A pohřeb to samé. Malá bílá rakev, kterou mohl unést jen jeden člověk. Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát zrovna mě. Následující dny byly hrozný. Kouřila jse dvě krabičky denně. Seděla v pokoji u jeho postýlky a nedala jsem nikomu na ni ani sáhnout. Voněla jsem k věcem, které měl naposledy na sobě. Ještě teď je mam schované. A pár následujících měsíců jsem nesnášela pohled na mimina. Proč ostatní drží své dítě v náručí a já nemohu!!! A kdyby nebylo mého prvního sina, který měl 3 a půl roku, nevím jak by to se mnou dopadlo. Chtěla jsem umřít a být se svojim miminkem. Ale díky bohu jsem se vzpamatovala. Můj první sin mě zachránil. Diky nemu jsem uspěla. Určitě ne zapomenout, to nikdy. Ale bolest.je menší a menší.

11.6.2014 to byli dva měsíce co mi někdo zavraždil mého milovaného syna Daniela.Bylo mu 25 let,byl slušný,hodný,starostlivý,pracovitý prostě anděl,měl dcerku necelé 3 roky.Byl pro mě i přítel co jsem mu vše říkala,celý život jsem ho hlídala a chránila a nakonec jsem mu nepomohla,nic jsem netušila,že vyhasl jeho život,bylo to v noci.Měsíc jezdil od 11.3.2014 Taxi u společnosti AAA.11.4.2014 mi volala po 8 ráno družka mého syna,že se Dáda nevrátil domů z práce a má vypnutý mobil,jen když jsem na displei viděla její jméno začala jsem se klepat,věděla jsem v tu chvíli,že se něco synovi stalo.Okamžitě jsem si sedla k pc a hledala číslo do AAA a říkal jsem co a jak a zjištovala jeho poslední rito atd.Volala 155 tam mi zjistili,že není v žádné nemocnici,volala jsem všude možně na operátory at ho hledají podle mobilu.Šla jsem se oblíkat a brečela jsem a řvala Dáda už není,stále dokola.Dcera co to mluvím za nesmysli,manžel byl jen ticho.Zavolala jsem taxika a a jeli s manželem na policii kolem půl 10 jsem tam byli,tam jsem dala pátrání po synovi,vše co jsem věděla jsem řekla.Čekali jsme venku před policií,kouřila jsem jednu od druhé.Brečela jsem a říkala stále Dáda už není už nežije,dokonce jsem řekla policajtovi,že mi syna zabili,policajt jak to vím a já že by byl doma,policajt se mě ptal 2krát jestli chci zavolat sanitku.Já odmítla.Asi ve 13 hodin přišel policajt za námi ven at neodcházíme,že jede za námi kriminálka.Pořád jsem brečela a měla špatný tušení.Přijeli asi kolem třetí zas jsem vypovídala vše znovu,já jim vše řekla a dala jak ho můžou najít,že podle mobilu a podle mobilu z AAA.Ptali se mě co měl syn na sobě.Asi za půl hodiny si mě a manžela vzali do kanceláře.Dcera šla naproti Synovo družce.Když jsem vešla do kanceláže byli tam 2 kriminalisti a jedna paní a na stole 3 kelímky s vodou,mě oči šli jen na ty kelímky proč tam jsou.Sedli jsme si a byl to konec mého života,když mi sdělili,že se syn stal obětí trestné činnosti a já na ně,ale žije a oni né.chtěla jsem utíkat nevím kam,ale manžel mě pevně držel a já řvala at mě pustí.Měla jsem nervy a chtěla jen řvát a běžet někam.Ta paní byla policejní psycholožka,vslíkala mi bundu,uklidnovala mě ani si už nepamatuji,manžel jen koukal do blba.Nejhorší den v mém životě,jak jsem celou dobu brečela tak v té chvíli mi nešli slzy asi jsem byla v šoku a nevěřila jsem a říkám tak mě za Dádou dovezte a oni že to nejde.Já řvala ,že at mi přivedou dceru tak mi jí přivedli,dcera sedla na zem a brečela.Klepala jsem se asi měsíc,stále mi byla zima. Nedá se ani ten pocit popsat.Nemohu na syna přestat myslet minutu,Zavraždil ho někdo pro nic za nic,zabil 3 taxikáře.Stále si prohlížím jeho fotky,čtu smsky,fcb,skype co mi psal.Dávám na fcb jeho fotky i z dětství.Čekám až se vrátí.Stále brečím,mám nervy na celý svět.Nedovedu si představit život bez něj,nevím co dál.Spím v jeho tričkách.Věci co nám policie vrátila po synovi co měl v autě mám vystavené.Brýle mi vrátili od krve.Stále si opakuji otázku PROČ???Chci Dádu zpět

Dobrý den,
je mi 20 let a jsem z Krnova. Před 5 lety mi zemřela maminka. Měla autonehodu a na místě zemřela. Ten den se mi zastavil svět a mému otci ještě víc. Dodnes se s tím nejsem schopný smířit. Měl jsem velké psychické problémy, v noci jsem nespal, byl náměsíčný apod. Odstěhoval jsem se z Krnova s pocitem že vše změní, ale nic se moc nezměnilo. Byl jsem měsíc na léčení. Potom jsem se začal dávat trochu do normálního stavu. Píšu stále takový "deník", kde jakoby sděluju co chci matce, to mi trochu pomáhá. Celých 5 let jsem zde studoval gymnázium a žal utápěl v alkoholu a vylíval si zlost na holkách na 1 noc, ačkoliv to není vůbec můj styl, v tu chvíli mi to pomáhalo. Bral jsem v tu dobu i nějaké léky apod. Poslední rok se ale vše zlepšilo, měl jsem pocit, že mám pravé přátele a přítelkyni. Táta si našel novou ženu, s kterou měl svého třetího syna Jiříčka. Jeho nová žena mě teda nesnášela, ale to mi nevadilo, protože byl šťastný. Byl jsem i tak doma jednou za rok pomalu.
Vše se změnilo 25.12.2013 . Auto srazilo mého mladšího bratra Mikyho. Po dnu v nemocnici zemřel. Nedokážu popsat své pocity, uvažoval jsem už hodněkrát o sebevraždě. Táta se absolutně zbláznil, je na nějakém léčení, on je silný člověk. Nedokážu vyjádřit svůj žal. Vím, že sebevraždou nic nevyřeším, akorát bych tím víc ublížil tátovi, ale prostě už nevim co mám dělat. Před týdnem mě ještě vyhodili z vysoké a jsem totálně na dně.
Ani největšímu nepříteli bych toto nepřál. Denně brečím a vyčítam si to. Kdybych to udělal jinak. Kdybych tehdy s Mikym šel někam jinak.
Jinak všem upřímnou soustrast

Umřel mi tragicky můj jediný syn v pouhých 22 letech. Tím dnem se mi zhroutil svět. Nevím co dál. Jsem na úplném dně. Denně mu píšu a volám, je to 14 dní, bolí to, nemůžu se s tím smířít, nechápu to. Nevím co budu dělat

Jsou to necelé dva měsíce,co mi tragicky zemřela moje milovaná dceruška,moje holčička a nejlepší přítelkyně. Bylo jí 34 let,byla vdaná a žila v USA. Díky bohu,že neměla děti. Byla to autonehoda,kterou zavinil řidič, ten nehodu přežil,jako další dva pasažéři. Nevím jak dál,vubec nevím,jak budu bez mojí Janičky žít. Byla ještě tak mladá,plná života. CHtěla studovat angličtinu. Tak moc jsem jí milovala,i já bych jí chtěla aspon jednou,na pár minut spatřit a pak odejít za ní. Nemohla jsem ani na její pohřeb,nemohla jsem jí ani naposled vidět. Je to tak velká bolest. CHtěla bych vědět PROČ ? Proč moje holčička musela umřít. Zhroutila jsem se a ted jsem v péči psichiatra a přežívám jen díky sedativum.

Dobrý den, jmenuji se Honza (44 let) a píši sem jako otec i jako matka, své dva syny (dvojčata) jsem vychovával od jejich dvou let zcela sám, protože jejich máma od nás odešla, a oni dva byli středem mého života. Martin se Štěpánem byli kluci velice šikovní,hodní a pěkní, se vším si věděli rady, měli plno koníčků, o velké prázdniny byli neustále někde pryč, ve třídě byli oba premianti a velice oblíbení, občas přinesli domů nějakou poznámku ale jinak vzorní. Vše se ale změnilo v pátek 25.6.2010. Tento den se jako každý jiný vypravili do školy. Chodili na gymnázium a končili druhák a za dva měsíce (24.8.) jim mělo být 17 let. Při normální chůzi po chodníku 120 metrů od mého bytu je zcela smetlo auto, které řídil napůl opilý a zfetovaný feťák, který po ulici ve městě jel 110 km/h. Štěpán zemřel na místě, protože auto ho zcela stáhlo pod sebe, a Martin utrpěl velice těžká poranění hlavy a zemřel v půl druhé odpoledne. Když jsem se tuto zprávu dozvěděl tak mi úplně vypnul mozek, nic si nepamatuji, jediné co si pamatuji je to jak dopadla operace Martina, když mi můj nejlepší kamarád z gymplu se slzami v očích oznámil že i Martin je mrtvý, tak se mi zbortil doslova celý svět. Během pár minut jsem se zhroutil a nemohl jsem tomu za každou cenu uvěřit. Takové životní selhání, jaké jako lékař cítím je i po dvou letech příšerné, nejhorší je, že já jsem jim nepomohl, zachránil jsem spoustu jiných životů ale ten svých kluků jsem nechal zhasnout. Dva měsíce jsem byl na léčení v Praze a když jsem se 6.9.2010 po dvou měsících vrátil domu, tak jsem se zbláznil ještě více. Své mámě jsem zakázal cokoliv vyhazovat a uklízet, a když jsem vešel do jejich pokoje tak mě to velice odrovnalo. Celou noc jsem proležel v jejich oblečení, které měli den před tím na sobě, prohlížel jsem si jejich fotky, četl jsem si jejich sešity ze školy a neustále na ně myslel. Tento dvaceti hodinový zásek vystřídaly návaly deprese a beznaděje, neustálé chození po bytě, a neustálé vyčkávání jestli třeba nepříjdou domů. A takhle to trvalo celých 6 měsíců, než jsem od 1.4.2011 nastoupil znovu do práce. Dodnes mi strašně chybí, mám jen přátele z nemocnice, rodinou pohrdám nemám odvahu se s nikým z mé rodiny kromě taťky a mamky bavit. Nevím proč ale prostě k nikomu z nich nic necítím. Denně listuju jejich Facebookem a stále dokola si čtu jejich vzkazy od jejich přátel, od jejich přítelkyní, a také jejich konverzace v chatu. Mám schované jejich šampony, fotky, videa, trička, fixy, a nechci v žádném případě zapomenout. Ani náhodou nesmím slyšet jména Štěpán a Martin neboť mě to přímo vyžírá, a trápí, stále na ně myslím, třeba dnes jsem si řekl že by asi maturovali touhle dobou, já bych s nimi vyplňoval přijímačky na VŠ ale nic se neděje jsem doma sám, sám, sám. Strašně mi chybějí jejich hlasy, jejich smích, jejich vůně. Mou jedinou útěchou je, že pomáhám jiným lidem v mém okolí. Vyčítám si proč jsem si nevzal v ten den dovolenou a nešli jsme třeba do parku si sednout, nebo jen tak pokecat o čemkoliv, hrozně mě to zžírá, ale toto nepochopí jen tak někdo, byli to opravdu mí jediní kluci, můj svět se točil kolem jejich problémů, úkolů, školy, skautu.Snažím se, opravdu se snažím už u těch vzpomínek na ně tolik nebrečet, maličko se moje deprese lepší, ale myslím že ani po dvaceti letech nebudu žít normální život jako před 25.6.2010