Pocity viny - smazano na prani autorky

Chápu Vás, že cítíte vinu, ale vaše rodina - rodiče i prarodiče, mají respektovat svobodu svých potomků. A pokud se oni trápili tím, že mladá holka chce mít svůj život - anebo alespoň prozatím, tak to není Vaše chyba. Odpoutání se od (pra)rodičů někdy bývá těžké, stejně tak bývá těžké pro tu druhou stranu přijmout Vaši novou roli dospělého člověka. A nevím, jak jste to plánovala, ale já bych v tuto dobu také nechtěla bydlet s nimi, prostě protože člověk si má najít svou cestu, ale zároveň bych pak s rodinou a dětmi se ráda nastěhovala. Dům trvá, dům vydrží... a v tom domě je láska Vašeho dědečka, který to pro Vás postavil. A pokud v tom domě nebudete pár let bydlet, tak ten dům to nezboří. Naopak třeba ho pak budete mít radši. Je těžké, že jste v tom sporu zůstala sama, ale to není Vaše chyba. Jen to máte těžší, ale je potřeba, aby Vás maminka pochopila. Zkuste s ní o tom mluvit, snažit se nehádat - nebo napište dopis... Držím palce.

Neustále jsem měla s mamou hádky, hádaly jsme se kvůli blbostem, ted však vím, že to bylo kvůli tomu domu. Chápu to, nadřela se tam a nechala tam kus svého života. Ale já se ve 24 rozešla po 5 letech s přítelem, pokračovala ve studiu, našla si nového, se kterým jsme nejdřív chtěli zkusit bydlet sami zvlášť, teprve jsme hledali práci, a tak jsme odešli do pronájmu. Tam jsme ted asi 2 roky. Ale děda si strašně přál, abych se tam vrátila. Po Vánocích jsem se s mamou opět strašně pohádala a ona mě vyhodila, at si jdu do toho svého bytu, když jsem se tak rozhodla. A děda se trápil... Po 9 dnech mi umřel... Bojím se, že to bylo kvůli tomu. Měla jsem udělat věci jinak. Ted si to vyčítáme obě a nemůžeme se s tím smířit... Paradoxem je, že jsem se tam rozhodla se vrátit, ale nestihla jsem mu to říct... Trápí mě strašné výčitky, že se kvůli mně utrápil a že jsem se už nerozhodla dřív a pořád jsme se hádaly...