Honza
26. ledna 2020
Truchlení

Pocit viny

Dobrý den, na začátku prosince jsme měli s přítelkyní autonehodu. Já řídil, moje přítelkyně byla spolujezdec. Když jsme jeli po normálním přehledném úseku, tak auto co jelo v protisměru začalo předjíždět a vjelo nám přímo do cesty. Moje přítelkyně zemřela, já byl zraněný. Mám silný pocit viny, že jsem třeba neztrhnul auto ze silnice nebo že jsem vůbec nestačil dobře zareagovat. Bylo to velmi rychlé a vlastně si na to ani moc nepamatuju. Cestou jsme tankovali a při placení jsem jsem si psal a kamarádem, zbytečně jsem se kvůli tomu přibližně půl minuty zdržel. Kdybych to neudělal tak by se to vůbec nestalo a moje přítelkyně by tu teď byla se mnou. Moc na to myslím a nemůžu přestat s myšlenkami že je to moje vina. Zemřel mi člověk, který pro mě byl všechno. Moji blízcí mi říkají, že se na kdyby nehraje, ale kdo nezažil asi nepochopí... Je to prostě fakt. Stačilo třeba zpomalit, nebo naopak trošku přidat na plynu, neodepisovat kamarádovi nebo nevyjet vůbec a nestalo by se to. Nedokážu si ty výčitky vůči sobě odpustit. Hodně jsem se uzavřel do sebe a uvědomil jsem si že jsem od sebe odehnal ve vzteku spoustu lidí co mě mají rádi a co my chtěli pomoci. Mám problémy se spaním a připadá mi že na přítelkyni pořád čekám. Jednou jsem usnul a probudil se uprostřed noci, trochu jsem zazmatkoval že je postel prázdná. Asi za dvě vteřiny mi to všechno došlo. Nesnesu pomyšlení že bych třeba šel někam do společnosti, jsem vždy hrozně rád že už jsem doma. Uvědomil jsem si, že nejdůležitější na světě jsou nase blízké osoby na kterých nám záleží. Bral jsem to asi jako samozřejmost a nevážil si toho. Spousta lidí mi už stihlo naznacit že si určitě někoho najdu. Jenže já si tím nejsem tolik jistý. Svou přítelkyni jsem miloval a nikdy jsem si s žádnou jinou nerozuměl tak jako s ní. To ticho hodně bolí, vzpomínky ještě více. Mám pocit že jsem sám a že jsem selhal. Mám strašnou chuť se na všechny vykašlat. nestojím o prázdné řeči těch co to nezažili.
Vyjádřit účast
45 lidí vyjádřilo účast.