Odsouzení
Sdílení a psychická podporaPavlína
Mám úspěšnou práci. Mám podporu rodiny. Zvenku to vypadá, že je všechno v pořádku. A přesto... se řežu.
Ne proto, že bych chtěla umřít. Ale protože někdy je ta bolest uvnitř tak silná, že ji nedokážu jinak ventilovat. Někdy je ve mně takový tlak, takový zmatek, otupělost nebo prázdno, že jediný okamžik, kdy něco skutečně cítím, je, když se zraním.
Není to o pozornosti. Nechci, aby si toho někdo všiml. Ve skutečnosti doufám, že si toho nikdo nevšimne. Ale zároveň si zoufale přeju, aby mě někdo pochopil.
Lidé by řekli, že mám všechno, co potřebuju. A možná mají pravdu. Ale uvnitř mě je něco, co nefunguje. Něco, co mě tlačí ke dnu. A já už dál nedokážu předstírat, že to zvládám sama.
Nepíšu to proto, abych si stěžovala. Píšu to, protože to potřebuju říct. Protože i když se usmívám, v noci někdy brečím tiše do polštáře. Protože se bojím, že jestli to takhle půjde dál, přestanu úplně cítit cokoliv. A protože si vlastně pořád někde v sobě přeju, aby to šlo změnit.
Hana
Děkuji vám za odvahu sdílet svoje pocity – je moc důležité vědět, že i když zvenku vypadá vše dobře, bolest uvnitř může být nesmírně těžká. Vaše trápení má hodnotu, není to slabost, a sebepoškozováním se snažíte vyrovnat s bolestí, kterou je těžké jinak zvládnout. Nezasloužíte si odsouzení, ale pochopení a podporu – ať už od blízkého člověka, nebo odborníka. Nejste v tom sama a změna je možná, i když teď vypadá daleko; říct si o pomoc je statečný krok. Vaše pocity jsou opravdové a zaslouží si pozornost. Jestli, jak píšete, o tom rodina ví, jen jste o tom ještě nemluvili, zkuste se jim svěřit. Vyhledejte odbornou pomoc. Tím, že to otevřete, uděláte první krok na cestě ke zlepšení.
Mourinka
Potřebujete psychoterapii 😉 Psát to na net, ani to někomu říct vám nijak nepomůže. A všechno jistě v pořádku není... To nedělají lidé, co mají vše v pořádku a nic je netrápí. Žádná věda.
Vendy
Vím, co cítíš, procházela jsem si tím také, až hrozivá diagnoza mého milovaného muže, v kterém jsem měla vždy obrovskou podporu, mohla jsem s ním mluvit o všem, nikdy mě neodbyl, i když jsem brečela pro nic za níc, mně přinutila, abych poprosila onkologa, který manžela ošetřoval, a ten mi předepsal CIPRALEX, Zaplať PanuBohu. Ze začátku jsem se bála lek brát, ale teď po půl roce se cítím uvolněně, i když muj milovaný muž UMÍRA. Není to lehké, a ještě to těžké bude, ale bez CIPRALEXU bych už byla v blázinci ASI. Nebuj se a požádej jakéhokoliv lékaře, kterému důvěřuješ.
Melichar
Dobrý den, Pavlíno,
ne všichni lidé by řekli, že máte všechno, ne pro každého venku to musí vypadat, že je všechno v pořádku. Lidí, kteří splňují kulturní normy a štěstí jim to nepřináší, je hodně, věřte mi. Dokonce mám pocit, že se někdy vzájemně dokáží šestým smyslem rozpoznat. Schválně, zkuste pozorovat lidi kolem sebe, možná letmo zavnímáte okamžik, který Vám u druhých něco připomene, bude něčím známý... A třeba ne, nevím. Každopádně tohle "vězení zdánlivé bezproblémovosti", myslím, velice ubližuje. Mluvte o tom. I když si možná říkáte něco jako "nikoho to nezajímá", "nechci obtěžovat", "nechci ze sebe dělat chudinku", "nepotřebuju, aby mě litovali", a podobné kulturní repliky, na chvíli na ně zapomeňte. Vyhoďte je úplně z hlavy a dejte si tam jenom rozvažování: "S kým o tom můžu a chci mluvit?". Řezání mi nepřipadá jako potíž, to prázdno Vám ale velice nepřeju. Naopak, přál bych Vám úplně jiné, citově pestřejší prožívání. Opatrujte se
Pavlína
Celá rodina to vlastně vidí. Vědí, že se něco děje. Mluví o tom mezi sebou, ale přede mnou je ticho. Nikdo se nezeptá.
