Odešla mi maminka

Mne odešla moje maminka před sedmi lety. Začala jsem se nenávidět, proklinam, že jsem se narodila, nenávidím vše, co se týče kolem mne. Cítím se mezi lidmi osamělá. Jak zákon schválnosti, slyšela jsem o sobě pomluvy, ona je divná, zemřela ji matka, žije sama v přízemí , je trochu na hlavu, ale chodí do práce, ale je neškodná. Tak se nenávidím, že uvažuji o odchodu do hor, odejít z práce i že společnosti úplně. Před očima mám často umírání mě maminky, chlad doktorů že Žlutého kopce, vuci mě bolesti, že maminka byla nevykecitelne nemocná. Kdybych v budoucnu aspoň potkala kamarádku, ve které by se povahové trochu zrcadila moje maminka a měla mne ráda, skoro jako moje maminka? Často si říkám, až umřu, budu mít klid navěky, ale jaký, jdyz přestanu existovat? Deti a může nemám. Každému, kdo přišel o blízkou osobu. Přeji, až se mu splní jeho přání, v dobrém.

Uprímna soustrast

Moje úžasná maminka odešla 21.11.2022.. byla nemocná. Hlavně neskutečně statečně bojovala s rakovinou.. jsou dny, kdy to v sobě zasunu..a pak přijdou dny,kdy nemůžu dýchat bolestí, že je pryč.. byla součást mé duše..

Mela jste stesti na maminku - moje matke mne opustila po narozeni…chtela se pred svoji smrti se mnou usmirit, ale ja nemela tu silu….

Mela jste stesti na maminku - moje matke mne opustila po narozeni…chtela se pred svoji smrti se mnou usmirit, ale ja nemela tu silu….

Je mi 24 let a přišel jsem o nejdůležitějšího člověka v mém životě. Moje maminka na konci března podlehla post-covidovému zápalu plic. Každý večer se trápím a pláču, protože jsem zůstal na světě úplně sám, otec je Ital a neviděl jsem ho spousty let, je to velmi těžké bez maminky, mrzí mě, že mě nikdy nepovede k oltáři nebo, že nebude mít možnost poznat moje děti…Čím déle bez ní jsem, tím více si připadám bezradný.

Taky mi nedavno umřela maminka 24.5.Nemuzu se stim vyrovnat, takze Vad chápu co tet prožíváte.. Denne pláču, vim ze mi ji to nevrátí a ze konecne se netrapi bolestma. Bylo ji jen 69. Umrela dva mesice po narozeninach..

Zdravím, už uběhlo pár dní ode dne, kdy mi zemřela maminka. Rodiče byli rozvedení už rok a já s mojí sestrpu jsme byli ve střídavé péči. Jenou si nás maminka měla vyzvednout, ale nepřijala. Táta se za ní jel podívat a jelikož je často unavená a hodně spí,mysleli jsme si, že opět jen usnula. Když se ale tatínek vrátil, oznámil nám, že maminka vypadla z okna a umřela. Všichni jsme probrečeli celou noc. Vůbec netuším, jak se s tím mám vypořádat, každý den a každou noc jen brečím a už dlouho jsem se nezasmála. Je mi 14 a maminka pro mě znamenala VŠECHNO!! ÚPLNĚ VŠECHNO. Byla to ta nejhodnější osoba v mým životě, pomáhala mi úplně se vším, svěřovala jsem jí vše... a ty večery, kdy jsme společně koukali na filmy a jedli zmrzlinu, to byly ty nejhezčí dny mého života. Bohužel s mým taťkou takový vztah nemáme, vlastně jsme každý úplně jiný a do teď se o mě téměř nezajímal...i když vím, jak moc mě má rád,maminku mi nenahradí. Navíc mě trápí věčné výčitky svědomí,že jsem si jí dost nevážila, že jsem měla být lepší dcerou a že jsem jí snad nikdy neřekla, jak moc ji miluju. Umřela náhle, sama, nikdo to nečekal, nikdo na to nebyl připravený... Ona byla vážně anděl a smrt si v žádném případě nezasloužila. Každý den když jsem byla u táty mi volala a říkala ať si užiju den, říkala že mě má ráda a ja to vše brala jako samozřejmost... Teď je to všechno pryč a teď vidím, jak moc toho pro mě dělala. Od teď všem budu připomínat, jak moc je mam rada...Kéž bych to mohla říct i mé mamince.

Je nový deň. Skutočne som sa dozvedel o veľkej lapola a od tej doby som nový tvor, mal som sen v mojom starom veku, že som bol napadnutý a vstreknutý do môjho sna a odvtedy som začal mať podivné pocity. a potom, keď som išiel na test a bol som diagnostikovaný HIV pozitívny. A toto žilo so mnou celé roky. len minulý týždeň ma priateľ predstavil s veľkým mocným kúzelníkom, ktorý žije niekde v Afrike, aby som mu pomohol. Povedal mi, že sa nikdy nevrátim tak, ako som prišiel o pomoc, že ​​som nemal inú možnosť, než mu dôverovať a robiť presne to, čo mi bolo povedané. nasledujúci deň, keď som sa vrátil z práce, zmenil sa systém môjho tela. Neskôr som šiel na testy V dvoch rôznych nemocniciach a môj HIV pozitívny stav sa zmenil na negatívny. Prišiel som poďakovať a všetku slávu za Božie uzdravenie. a uistím sa, že svet vie, aké silné a rýchle vaše kúzlo funguje. môžete ho kontaktovať nasledovne: (Greatlapola67@gmail.com) alebo čo ho zapnete (+2349034970099)

Dobrý den. Dnes je to týden co mi zemřela maminka. Šlo to strašně rychle 10. prosince ji našli nález a 15. ledna večer zemřela. Měsíc jsme chodili po vyšetřeních, dá se říct, že se nic neprokázalo. Prý pokud tam něco je tak je to mimo zobrazovací techniku. Maminka byla celou dobu celkem v pohodě až po posledním vyšetření 4.ledna se necítila dobře. Pořád doufala, že se jí zas uleví. Jenže já se nemohla dívat na to jak trpí tak jsem jí další den zavolala záchranku. V nemocnici pak zjistili neprůchodnost střev. Následovala víc já čtyřhodinová operace. Tu ještě maminka zvládla. Ležela pak na ARU. Jenže něco bylo pořád špatně. Když ji začali dávat tekutiny pořád zvracela. Po 6 dnech nová akutní operace... a to už srdíčko nevydrželo. Pořád si říkám, že jsem tu sanitku neměla volat, vždyť co to s ní v týdnu nemocnici udělali. Pořád ji vidím jak tam měla žízeň. Chodila jsem za ní každý den, jen ten poslední jsem se k ní nedostala. Byla zrovna na sále, prý mám přijít druhý den. Jenže večer mi volali, že zemřela. Pořád tomu nemůžu uvěřit, že už ji nikdy neuvidím, že nepřijde, že nemám komu zavolat. Byla mým jediným blízkým člověkem. Tatínek zemřel před 20lety také na rakovinu. Je to opravdu strašné. Nevím jak se s tou ztrátou vyrovnat.

Dobrý den, dnes je to přesně měsíc, co mi náhle odešla maminka.. v polovině května jsem s ní slavila 56 narozeniny. Bylo to strašně rychlé, nestihla jsem s ní ani v nemocnici mluvit, protože jí hned navodili umělý spánek. Dostala těžký infarkt, přelet vrtulníkem do FN Hradec Králové, který zvládla, kde podstoupila těžkou operaci srdce, zvládla i výměnu chlopně, kterou infarkt poškodil, ale srdíčko na sále už prostě nenastartovali... Nemůžu uvěřit tomu, že už tu není, že nebudu mít komu zavolat, když budu potřebovat, že jí už nikdy neuslyším, že tohle je vlastně finální. Když jsem zařizovala pohřeb, byla nějaká "naděje", že vlastně ještě "něco'" bude, že jí tam ještě uvidím, ale co teď.. Teď už nic není.. Zůstala jsem ve svých 21 letech sama. Pořád jí vidím v nemocnici na tom oddělení mimotělního oběhu.. Věřila jsem tomu, že s ní budu aspoň ještě mluvit, že jí řeknu vše, co jsem jí říct nestihla.. :-( Ale nic jsem nestihla...

Jsou to 4 dny od smrti me maminky. Nedokážu si představit že už nikdy neuslyším její hlas, že už ji nikdy nezavolam o radu ... že tu zůstaneme bez ni ... vím jak se cítíš

Dobrý den,ani nevím jak mám začít,29.3.2017 se mi zhroutil svět,odešla mi moje milovaná maminka. Byla dlouho nemocná,přestávala jíst,pak už nestála o nikoho,nechtěla do nemocnice nikam,věděli jsme že ten den přijde,ale tak rychle to nikdo nečekal. Byla to úžasná ženská,plná lásky,rozdala by se.Milá krásná žena.Pořád mi to nějak nedochází,že člověk co mě nadevše miloval a ja jeho tu najednou není,neměla jsem šanci se sní rozloučit,moc mě to trápí a bolí,dva dny jsem jen brečela,ale teď už nepláču porad na ní vzpomínám a myslím,ale děsí mě že nebrečím jsem tam se mi vženou slzy do očí. Říkám si jestli jsem normální,když vidím sestru nebo tatínka,jsou na dně,není to tím ze jsem jí neviděla,jak jí zkoušeli doktoři pomoc,nebo když jí dávali do rakve atd,nevím.Hrozně mě to bolí,nevím jak se s tím mám vyrovnat,myslím si pořád že až přijedu za tatínkem bude tam v křesle sedět a čekat na mě.Proč tu žijeme ten svůj život a najednou nic,prostě vůbec nic.

Je to 36 hodin co umrela. Nejkomplikovanejsi osoba kterou jsem znala. Ale taky jediná co me dokazala zvednout kdyz mi bylo nejhur. Umrela mi v náručí na jipce. Videla jsem na ni jak vse zle je jen slupka. Ze byla clovek ktery me miloval a byl na me hrdy. Milovala jsem jsi. Nemela rada velká gesta ale na konci me pustila tak blizko k sobě. Mohla jsem ji nakrmit a pomoct ji. A myslela jsem ze mam jeste cas. Aspon dny. A mela jsem uz jen par hodin. Musi to ze me ven ta bolest. Ale nic nepomaha. Trha me to na kusy. Musim se pres to prenest ale nevím jak. Jsem rada ze jsem se mohla vypsat

Je mi líto všech, kterým odešla vaše maminka.I mě je to velmi líto, protože mi odešla také a to 13.listopadu v neděli v roce 2016 v 8.30 hod., kdy jsem jí pomáhal po záchodu k její posteli.Řekla mi je mi nějak špatně a velmi zle a tak jsem jí řekl, že jí pomůžu do postele a vzal jí ze zadu a šli jsme spolu pomali a společně k její posteli do jejího pokoje a to jen pár kroků.Bohužel jsem si ihned neuvědomil, že to bylo naposled a že je to její poslední chůze jejího života k její posteli !!! Pomali jsme došli k její posteli a najednou se to nějak stalo ! Upadla mi do bezvědomí a já jí držel ze zadu a do obličeje jsem jí neviděl ! Podlomily se jí nohy a sjela mi k zemi, s tím, že jsem jí držel svou silou svých rukou.Ihned jsem si neuvědomil, že mi vlastně takto zemřela pravděpodobně zástavou srdce a tak jí říkám mami vstávej, vstávej, co se stalo ?! Mamku jsem držel a nevěděl jsem ihned co jí je.Držel jsem jí a volal o pomoc svou ženu, která byla vedle v pokoji ! Ihned nepřišla a tak jsem mamku položil na zem a letěl jsem volat 155.Tam mi řekli jestli či dýchá, či nikoliv a jesli ne, tak, at ihned zavolám ! Záchranka již, že jede ! Již nedýchala a já byl nervozní. Nevím jak dlouho to trvalo, položil jsem jí na postel s manželkou a vdechl jsem do ní ! Pak jsem začal asi jen menší masáž srdce a najednou přijela ta záchranka, ta se jí okamžitě věnovala, ale po určité době konstatovali její smrt.Velmi mě to nějak moc ranilo a velmi mě to stále nějak moc bolí, protože jsem maminku měl moc rád.Věděl jsem, že je starší, že užívá léky na srdce, že má problémy a podobně, ale přišlo to, tak nevhod................. Již je to 3 měsíce a stále si něco musím vyčítat, že jsem mohl udělat něco více pro svou maminku, milovanou osobu, kterou jsem měl ve své péči ! Byla to taková nevinná bytost a věčila mi a já jí takto zklamal ! Za všechno jí dnes však vděčím a myslím na ní s úctou ! Srdce se jí zastavilo - zástava srdce. Vím, že smrt je jedinná spravedlnost na světě a vím, že na každého jednou čeká, ale chtěl jsem se aspoň řádně rozloučit a říci jí některé věci, které jsem jí již nemohl říci - nestihl jsem to a to si moc vyčítám ! Mám špatné svědomí, že jsem té nevinné osobě, která mě měla nesmírně ráda a věčila mi, že jsem jí nemohl poskytnout slova útěchy a podobně.Jaroslav

máma zemřela doma soustas přimo doma rodina na školu zachranovat na nemocnice volala tatinek ubližila na rok na roce adelce na pokoje oblečena na to oblek ja sem byla na to uvidis vojta adelka eva milan marcel anička má porodu na rok 2014 smtrvi králu na jaws zabil práse na zabijačkou jaroslavem na rok na druhe soudenka na rok policie ja zatřelil adu na rok vánoce vánočni svatky na rok maminka videla na umřel a pak ješte nic jak budu udelat zahranovat na policajti na zbolila na roce maminko děkujeme zemřel konec

:(...Včera mi umřela mamka :(.........Přišel jsem akorát ze školy....a s úsměvem ji šel navštívit do ložnice, byl to šok. :(....Volal jsem záchranku, máma měla bílý obličej a studené ruce :(....Říkali mi, ať si otevřu dveře od bytu a mamce s napnutýma rukama masíroval srdce. S brekem jsem masíroval a křičel o pomoc. :( Bylo už moc pozdě...Pořád si vybavuji, jak jsem den před tím s ní mluvil a byla šťastná, i když měla bolesti. Moc mi chybí :( <3

Všetkým vám, čo ste museli zažiť smrť rodiča alebo oboch rodičov želám milostiplné a pokojné vianočné sviatky. Ja som pochovala mamu pred dvoma rokmi. Jediné, čo vám chcem poradiť, je toto: žiť tak, ako by si to vaše maminky a otcovia priali. Len tak prekonáme bolesť, ktorú máme na duši. Naši rodičia nás len predišli a čakajú hore na nás a dávajú na nás pozor. Žime tak, aby boli na nás hrdí. Súcitím s každým človekom, ktorý toto zažil, ale musíme ísť ďalej. Verím, že sa to všetkým podarí, aj keď je to ťažké. Všetko dobré praje Henka.

Moje maminka zemrela ze dne na den na infarkt, v listopadu to budou 2 rokyl..ale myslim na ni denne..byla tak akcni, neskutecne chytra zenska,kterou meli vsichni radi...znicehonic byla pryc..mam krasnou rok a pul starou dceru,ktera mi to pomaha prekonat..ale stejne to porad nedokazu pochopit,riikam si,ze jen nekam odjela..a odpustte mi muj nazor,ale vy co vam maminku vzala rakovina jste aspon vedeli,ze to jednou prijde a mohli se na to tak trosku pripravit..ale kdyz odejde nekdo z plneho zdravi:(((( navenek hraju frajerku a kdyz se nekdo zepta jak to snasim,tak rikam,ze tam vsichni musime,ze nikdo nezname dne ani hodiny..ze mela maminka krasnou smrt..ale jsem v prdeli!!

Před měsícem mi zemřela maminka, v únoru ji našli rakovinu od žlučových cest, nador přes celá játra, zemřela pul roku po diagnoze bydlela se mnou v baraku, všude ji vidím, nemuzu se z toho pořád nejak dostat, musím fungovat kvůli 3letemu dítěti, ale někdy mam dojem že to nepujde.... jak to mám překonat?mám dojem že ž nikdy nic nebude jako dřív, ikdyž mam fungující rodinu, mamincin odchod je pro me rána, a mam dojem že se s tím nemuzu nikdy smířit.... jediné za co dekuji bohu je že jsm spolu mohly trávit ty poslední měsíce každý den a i v nemocnici jsem s ní ten poslední večer mohla být a rotloučit se...vedela o me ikdyz uz na me nekoukala....to je mi malinkou utechou ale stejne....kdo to neprozije asi nemůže nikdy pochopit....

Nevím co po pravdě dělat jsem v 8mesici a po 8 letech se naplnila ta nejhorší obava moje maminka mi umira a asi se nedočká ani svého prvního vnuka.Mám skoro 9 letou sestru která je nemocna a nechápe vůbec co se děje.když placu utira mi slzy ale usmívá se .nejhorší je že se o ni musím postarat a já mám pocit že to bez moji maminky nezvladnu.mám strach o miminko prostě o všechno.říkám si proč zrovna teď:-( v prosinci ji má být 50 bohužel ani toho se nedočká. Pro nám odcházejí ty hodní lide a zlí tu zustavaji

Mám pocit,že jsem asi prokletá...na Štědrý den mi zemřela milovaná maminka,před pár lety přítel a minulou noc teta,tátova sestra.Tolik si přál ji ještě vidět.Je ale sám dost nemocný a cestu by asi nezvládnul.Navíc v březnu zemřela spolužačka a před týdnem spáchala sebevraždu kamarádka...už to nějak přestávám zvládat...

Dnes mám narozeniny a to jsou přesně ty dny, které mě srážejí na kolena a kdy bych tak ráda tu svou Helču slyšela alespoň v telefonu... To její: všechno nejlepší prdelko moje, dnes je den, kdy jsem tě v 18.30 v bolestech porodila...:-)

Moje milovaná maminka zemřela vloni na Štědrý den...a dnes by měla narozeniny...celý den u její fotografie hoří svíčka, kterou obvykle s tátou zapalujeme každý večer. Dnes jsme spolu ale nějak potichu...vím, že i on vzpomíná..a oba nás to bolí....

Moji milí, často pročítám tyto stránky a je mně moc a moc smutno. Moje maminka také již zemřela, bylo jí ale už 90 roků, ale věřte, také mě to stále bolí a denně na ní vzpomínám a moc mně chybí. Žila jsem s ní celý život. Zůstala jsem sama. Mám ale fajn sestru a synovce. Moc bych ale uvítala dceru nebo syna i s dětmi a ráda pomohla. Bydlím kousek od Prahy.

Milá Deniso, budu ráda, když se mi ozvete na můj email gaba.30@email.cz Děkuji Gábina

Dobrý den všem.... je to měsíc co mi zemřela maminka. Zdá se mi, že jsem na tu bolest sama, všichni kolem mne se chovají, jako když se nic nestalo...jen já cítím tu strašnou bolest. Není tu někdo, kdo by si chtěl občas vyměnit email, je ve stejné situaci jako já...děkuji

Dnes je to jeden dlouhý rok bez Tebe, maminečko moje ;-( Moc mi chybíš! Miluji Tě a vždy budu :-*

Dobrý den, každý z nás má jiný příběh. A něco máme společné. Tu hrozně velkou bolest, tu hrozně velkou ztrátu, kt. je o to zoufalejší, když ji někdo zaviní. Čas běží a nic se nemění. Ta hloubka neštěstí jako by se zvětšovala. Čas nepomáhá. Život se navždy změní, pokud se ještě dá nazvat životem. Spíše je to jen přežívání ze dne na den a očekávání vlastního konce, kt, bude vysvobozením.

mamička posielam ti božtek do nebíčka. Moc nám všetkým chýbaš. Už ti môžem dať kytičku len na hrob - je to bolestné aj keď je to rok a pol. Dúfam, že ma tam hore čakáš, najradšej by som bola s tebou. henka

Umřela mi máma 10.dubna na plicní embolii,jsem jedináček,je mi třicet.Bylo to nečekaně a náhle a před rokem babička tátova máma,mám jen babičku a tátu.Moc nám chybíš maminko:-(

Vše milovaným maminkám, které už bohužel nejsou s námi, přeji vše nejlepší k dnešnímu Svátku matek, myslíme na Vás a moc nám všem chybíte.Kdyby jsi tu maminko byla, koupila bych ti opět kytičku,dala pusu, stiskla bych tě v náručí a už nikdy nepustila.Moc mi chybíš maminko, hlavně dnes když má svátek a já už ti nemůžu říci, jak tě miluji.Tvá dcera,které moc chybíš.

Můj příspěvek je asi trochu netypický, ale poté, co mi odešel milovaný manžel na rakovinu a zůstala jsem zcela sama, uvítala bych dceru nebo syna, nepotřebuji péči ani finance, ale chybí mi pocit štěstí a mám strach, co až jednou nebudu moci, kdo tu pro mne bude.

...uz je toho smutku moc...před 5ti lety mi zemřel partner na následky léčby rakoviny hrtanu a hlasivky,po těžkém zápalu plic-bylo mu 62 let.Na Štědrý den odešla má milovaná maminka...a dnes má spolužačka ze zákl.i stř.školy a dobrá kamarádka...bylo jí teprve 53let a ještě před rokem se radovala z prvního vnoučete,aniž by věděla,že jí mozek začíná rozežírat rak..Nešťastná rodina..její bratr zemřel před rokem na prasklou aortu a bylo mu teprve 43...A jejich máma žije, takže bude pochovávat už druhé dítě...Navíc syn té spolužačky ještě chodí na střední školu...hrůza:-( Už doooost......!!!!!

I když je to 29. let pořád brečím za mojí mámou bylo jí 59.let když jí zabili doktoři. Ležela v nemocnici 14.dní a lěčili jí na žloutenku ale to se sakra spletli ,že za to zaplatila životem . Doktor jí zmáčknul břicho a prasklo jí slepé střevo. Aby jí šli rychle operovat měli pořád čas. Z narkozy se už neprobrala. Do dnešního dne pořád na ní myslím , vidím jí ležet na posteli když jsem za ní přišla do nemocnice to jsem nevěděla, že jí vidím na posledy. Deno denně na ní vzpomínám . Psal se rok 1986. Nejraději bych se viděla u ní kdyby doktoři nebyli lemplové tak tady pár let ještě mohla být. Moc mě to bolí a nemůžu se s tím smířit, že už nemám mojí milovanou mámu. Do konce mého života se s tím nesmířím ,že jí doktoři připravili o život.

..znám jak boli truchleni-moc dobre si ho pamatuju z dětství, kdy mi umřel tatinek..ale ted, deset dni po smrti maminky jsem sice o patnáct let starší, ale cítím se mnohem oslabenejsi a neschopna se vyrovnat se ztrátou milované mámy..pečovala jsem o ni do posledni chvilky, diky těmto stránkám jsem i věděla, jak se naposledy rozloučit..ale vůbec nic mi nepomáhá pochopit fakt, ze moje milovaná mama, která tak moc milovala zivot, uz tady neni se mnou a nikdy se na me uz neusmeje, nepohladi, nevyslechne.. Nechce se mi dal "běžně zit", a to i přes fakt, ze mam 16mesicniho chlapečka.. Nemam ani z jeho sluvek a krucku radost, nenávidím se za to..ale nejde to.. Dekuji za možnost "vypsání".. sdílení mezi vámi, ostatními, je jedinou moznosti, kde muzu napsat své pocity, myšlenky.. Mnoho sil nam všem!

Včera jsem vyklidila s pláčem maminčinu skříň a některé věci,které málo nosila,jsem si nechala,že je budu nosit.Pár triček,vestu...není to zvrhlost?Tolik mi chybí a to je pryč teprve 5 týdnů

Za týden je to rok, co odešla moje maminka. Mám pocit, že mně chybí čím dál víc a taky to moc bolí. Bylo jí 59 let, nestihla jsem se ani rozloučit, bylo to tak náhlé, z ničeho nic. Potřebuji jí říct spoustu věcí a mít ji u sebe. Taťka si našel novou paní a já to nedokážu pochopit, že jemu nechybí a žije dál....

Dnes už je to osm měsíců, co zemřela má maminka...snažila jsem se, aby se uzdravila...a věřila jsem tomu, že zase bude zdravá..už jednou rakovinu překonala a po několika letech se jí zase vrátila...a já myslela a slibovala ji, že to zase spolu zvládneme...snažila jsem se i, aby jedla co nejvíce enzymatické stravy, tzn. raw stravu..čerstvé ovoce a zeleninu..připravovala jí vegan stravu, omezovala lepek...jedla i ovosan...teď po té době čtu, že ovoce by se moc nemělo, že "cukr" živí rakovinové buňky...a mě teď napadá, zda jsem ji nějak neublížila a neumřela kvůli mě...chtěla bych se zeptat, co si o tom myslíte? Mohla bych se zeptat, jak se stravovali Vaši blízcí, co byli taky onkologičtí pacienti? Zda kdyby jedla všechno, zda by tu třeba ještě se mnou nebyla...vím, že už jí život nevrátím, ale zajímal by mě i Váš názor, kdo s tím má nějakou zkušenost, moc děkuji

Dnes už je to osm měsíců, co zemřela má maminka...snažila jsem se, aby se uzdravila...a věřila jsem tomu, že zase bude zdravá..už jednou rakovinu překonala a po několika letech se jí zase vrátila...a já myslela a slibovala ji, že to zase spolu zvládneme...snažila jsem se i, aby jedla co nejvíce enzymatické stravy, tzn. raw stravu..čerstvé ovoce a zeleninu..připravovala jí vegan stravu, omezovala lepek...jedla i ovosan...teď po té době čtu, že ovoce by se moc nemělo, že "cukr" živí rakovinové buňky...a mě teď napadá, zda jsem ji nějak neublížila a neumřela kvůli mě...chtěla bych se zeptat, co si o tom myslíte? Mohla bych se zeptat, jak se stravovali Vaši blízcí, co byli taky onkologičtí pacienti? Zda kdyby jedla všechno, zda by tu třeba ještě se mnou nebyla...vím, že už jí život nevrátím, ale zajímal by mě i Váš názor, kdo s tím má nějakou zkušenost, moc děkuji

Holky, držte se! Je to hrozné, my všechny víme. V březnu to budou už 2 roky, strašně to letí a za tu dobu se odehrála spousta věcí. Čas bolest otupí.... Ale na maminku myslím každý den... A naštěstí se mi o ní často zdá.....

Je po pohřbu mé milované maminky a mám si jít pro urnu s jejım popelem..je to strašné,to bude poprvé,co spolu půjdeme a nebudeme se moci dotýkat ani si povídat...snad to zvládnu. A děkuji vám všem za podporu!

Milá Zuzku, přijmi upřímnou soustrast. Je to těžké a bolí to. Já přežila druhé vánoce bez maminky. Bolest už není tak velká, ale pořád chybí i slzička ukápla. Hodně sil všem a do nového roku hodně štěstí, zdraví všem. A hodně sil se smířením se smrtí milované maminky.

..moje milovaná maminka nás opustila přímo na Štědrý den odpoledne..bylo ji sice už 83let,ale ještě před týdnem jsme plánovali Vánoce.Strašně to bolí..

Ahoj všem, jsou to první Vánoce bez maminky a je to vážně sakra těžké,ale mám malé děti,takže s nimi je to přece jen o něco lehčí, odvádí neustále pozornost od mých trudných myšlenek. Držte se všichni a snažte se prožít Vánoce v klidu a pohodě, tak jak by to naše maminy chtěly.

zdravím všetkých, dnes je Štedrý večer a tak chcem vám všetkým zapriať Šťastné Vianoce a šťastný Nový rok 2015 (aj keď bez rodiča to už také nie je). Už tomu je rok čo mi mamina zomrela a zároveň sú to už druhé Vianoce bez nej. Po roku môžem povedať, že sa tá bolesť trochu otupila, ale stále na mamu myslím a je mi smutno aj si poplačem. Mamička moja posielam Ti do nebíčka pozdravy a bozky. Zajtra Ti pôjdem zapáliť sviečku na hrob. Tvoja dcéra Henrieta

Díky Míšo, máš pravdu. Hodně síly všem!!!!!

Přeji Vám všem hodně síly v tento předvánoční čas, který je pro všechny z nás ještě citlivější než normální období!!!!! Michaela

Je tomu dva roky, čo mi mamička moja milovaná odišla, ale ešte vždy som sa z toho nedostala, každý den za nou plačem a môžem vám povedať, že to už lepšie nebude.Pred mamičkou mi zomrel aj otec, ja súrodencov nemám, nemám sa s kým podeliť o tú strašnú bolesť, je to strašne zlé. Mám deti aj manžela, ale podľa mna ma nikto nechápe, a čo tu píšete, že sa stretneme s našimi milovanými na druhom svete, keby som to vedela na sto percent, aj by som sa trochu upokojila, ale veľmi tomu neverím.Jednoducho sa neviem s tým zmieriť, že už moju mamičku drahú najlepšiu na svete už nikdy neuvidím a nič jej nepoviem. Toľko vecí by som jej chcela ešte povedať. Mamička veľmi ťa ľúbím. Tvoja jediná dcéra.

Vždy když přemýšlím nad smrtí, vzpomenu si na jeden text. Chlapeček se ptá táty-Tati, proč odcházejí vždy ti nejlepší lidé? A tatinek-Synku, když jdeš na zahradu, kterou květinu si vždy utrhneš? ...tu nejhezčí..

Dne 1.listopadu 2014 mi zemřel tatínek :-( po dvou letech se mu vrátila rakovina. Zemřel tak náhle...nejvíc mě trápí to, že skoro vůbec nebrečím a nevím proč!!! Podvědomě tuším, že ho zase uvidím, tak nevím jestli je to tím. Také jsem o tom, že by se mu něco mohlo stát, ani na sekundu nepřemýšlela. Proste jsem si říkala, že jemuse nic nemůže stát. Naši byli rozvedení a já bydlím 100 km od domova. Vždy jsem jela k mamce a tam trávila celou dobu s taťkou jsem se scházela na chvilku. Vůbec nevím čím to je a trápí mě to, že nejsem smutná nechci aby si taťka myslel že ho nemám ráda a nemyslím na něj! Mám ho moc ráda a myslím každý den a nevím co bez něj budu dělat! Bylo mu jen 53! Já prostě věřím, že až příště přijedu tak ho zase uvidím :-( pořád zde čtu jak nikdo nemůže spát a pořád brečí a já jsem takhle divná!! Měl někdo podobný problém?

Zdravím všechny truchlící...dovolte mi podělit se o mé myšlenky...Včera mi zemřela má milovaná babička...vychovávala mě od té doby co mě má nespolehlivá matka přivezla po porodu domů. Vychovávali mě spolu s dědou, do jeho smrti, to mi bylo 14 let. Babička si mě osvojila. Z doby dědečkova umírání mám zážitek, kterým se se mnou rozloučil, takže také vím, že duše existuje a že umí odejít. Babička pro mě byla opravdu vším, maminkou, babičkou, nejdražším člověkem na tomhle světě...vychovala nás 5 sourozenců. Vždy jsme pro ni byli na prvním místě. Do poslední chvíle bojovala, aspoň aby slyšela můj hlas, ještě malinko vnímala, když jsem přiběhla do nemocnice a snad se i pousmála, později usnula. Rozloučila jsem s ní, i jsem stihla zavolat mou sestru a bratra... Teď si ale vyčítám, že jsem na ní byla občas protivná, trávila u ní málo času...byla jsem asi srab a nemohla jsem vidět jak už je stařičká...starala jsem se o ni, ale nevím, zda dostatečně. Čtu tady neuvěřitelně smutné příběhy, jestli je tu někdo, kdo nikoho nemá nebo si chce popovídat s jiným truchlícím, klidně napište. I když jsem realista, tak věřím na minulé a budoucí životy a i když jsem nikdy nevěřila kartářkám apod. lidem, znám velice rozumnou paní, zabývá se právě minulými životy, kyvadlem atd. alespoň trochu mi pomohla. Již před několika lety mi řekla, že tu babičku držím já, mou myšlenkou, mým přáním (babička si vzala za cíl mě vychovat)a že jednoho dne ji musím dovolit odejít, včera u mé umírající babičky mi došlo, že tak musím učinit, že přišla ta chvíle a tak jsem babičce pošeptala, že splnila, co měla, že se o mě již nemusí starat, že již může odejít, že děkuji za vše. Babička opustila tento svět 15 min po mém odchodu z nem. pokoje.... Sláva Tobě babísku můj milovaný!

Zítra to bude měsíc co mi odešla máma, při tragické nehodě a absolutně se s tím nemůžu smířit ikdyž už musím před lidma předstírat že už nejsem v šoku, přijde mi to den ode dne ještě horší... Je mi 21, mamku jsem měl strašně rád, a dva dny před její smrtí jsem ju obejmul a dostal jsem asi možnost od Boha jí říct co pro mě znamená a ona mi řekla že je strašně štastná že mě má a úplně jí vyhrkly slzy štěstím ...... Prostě, já absolutně nevím co mám dělat, tak z ničeho nic.. A ona byla ten nejobětavější člověk na světě... I přesto že jsem věřící člověk, mamka mě tímto směrem vždycky směřovala, tak i přesto se strašně bojím smrti.. A to ani ne z toho pohledu že bych trpěl nebo že to bude bolet, ale že jednou z tohoto světa odejdu a mamku tam na druhé straně nepotkám............. Ale musím tomu věřit...

Sedmnáctého září nám umřel táta. Shodou okolností jsme jej stihli v nemocnici dvě hodiny před smrtí a byli jsme s ním až do poslední chvíle. Nic tragičtějšího a smutnějšího jsem dosud v životě nezažila. Nevím, jak se s tím srovnám. Snažím se fungovat normálně, ale sama cítím, že to jakoby nejsem já, resp. ta, co jsem bývala před tátovou smrtí. I náš osud zasáhla rakovina. Táta zemřel tři měsíce od vyslovení diagnozy. Když šel do nemocnice, nikdo z nás netušil (ani on sám), že se domů již nevrátí. Je strašně těžké s tím žít a smířit se. Ne, že bych nechtěla, ale prostě mi to nejde. Nevím, co bude dál. Snažím se žít hodinu od hodiny jak nejlíp umím, ale je mi strašně špatně mezi lidmi, nejlíp mi dělá samota nebo jen komorní společnost. Někdy přemýšlím, jestli ty špatné stavy a přívaly slz někdy skončí. Všechny Vás chápu a všechny Vás zdravím. Držte se ! Já se budu taky snažit. Bára

Dobrý den vsem, před necelými dvěma mesíci mi odesel tatínek po 4 mesicnim boji se zánětem slinivky. 4 mesíce jsme bojovali jako lvi - on i celá nase rodina. Po mesíci bylo prý jasné pro doktory, jak to dopadne, nechteli jsme to slyset. Jeli jsme dále v modu - tata se vrátí. Jedna léčitelka nám rekla, ze umre, ze je o víkendu konec, ze jeho duse odesla, tatínek vydrzel další 4 mesíce, prý ho tu udržela nase láska. Vydrzel kvůli nám, byl to dar pro nás, donutil nás si dát věci do poradku, zaopatřit maminku a uvědomit si, co je dulezite. A az jsme pripustili, ze takto by to nechtel, tak zemrel. Dva dny před jeho smrtí jsem to rekla nahlas, přiznala jsem si, ze on by nechtel lezet a být zivoucí mrtvola. V pondělí 1.9. ráno jsem strasne moc plakala, za 2 hodiny mi zavolali z nemocnice, ze zemrel. Na ten okamzik nikdy nezapomenu. Bolí to strasne moc, vrací se mi okamziky z nemocnice, nekdy si dávám vinu, ze jsem mela delat ještě víc. Pak hledám viníky zase jinde. ... Tak se to porad motá. Okamžikem jeho smrti jsem dospela, doteď jsem si připadala i ve svém veku porad decko, ted jsem skutecne zestárla a dospela. Tatínek nás vychovával do poslední chvíle, za to mu nesmírne dekuji. Po jeho smrti jsem pak zjistila, jak ho vnímalo okolí, byl to velmi uznávaný odborník, skutecný kamarád a clovek s velkým srdcem. Na pohrbu ke mne pristoupil cizí clovek a řekl mi: "Vás otec byl nejlepším člověkem na svete, kterého jsem znal." Za to mu moc dekuji, nemusel to udelat a presto udelal. Doufám, ze cas otupí bolest a ta beznadej a prázdnota se zmensí. Verím v Boha, verím v Andely a to mne drzí. Verím, ze dosel tátuv cas, neb jinak si to vysvětlit nedokázu - PROC? Nevolám ho. 2x se mi o nem zdálo a udelal v tom snu neco, po cem jsem moc touzila. Řekl mi v tom snu, ze mne miluje, ale ten sen se odehrával v nemocnici, on v tom snu umíral a já i on jsme si prožili tu bolest znova. Zmenil se nám vsem pohled na svet, na důležitost věcí a doufám, ze to ponaučení, které jsme si z tohoto mela nase rodina vzít, vydrzí. Tatínku, moc Ti dekuji a jsme Ti všichni vdecní za všechno, co jsi pro nás udelal. Milujeme Te. Vsichni, co jste nekoho ztratili, drzte se a cekejte, az to cas otupí, nic jiného se na to nedá ríct.

Je to už rok a půl co zemřela maminka. Zemřela během 3 dnů-tak jak si přála. Rychle a aniž by byla někomu na obtíž ....jak vždy říkala. Ale proč mi tak strašně chybí. Proč se s tím nedokážu vyrovnat. Byla u mě poslední rok života a stejně jsem jí neřekla jak moc jí mám ráda. Pořád to moc bolí. Doma na mě koukaj jak na blázna, ale já pořád brečím.

Taky přispěji s jednou zkušeností. Asi se mnou nebude každý souhlasit, ale je to má zkušenost, nikomu ji nevnucuji a třeba někomu pomůže. Maminka zemřela před 19 měsíci, je pravda, že už jsem trochu dál, s její smrtí jsem se již smířila. Setkala jsem se s jednou ženou (je to kamarádka mé tety, která měla k mamince také blízko jako já). Ta kamarádka se zajímá o východní filozofie, duchovno a takové věci. Sdělila nám, že není pro mrtvé dobré nechávat si vystavené jejich fotky a chodit často na hřbitov. Na hřbitově se jejich duše nezdržují, zdržují se na místech, kde to měly rády. A tím, že si vystavujeme fotky, nemají klid po smrti a pořád je to nutí vracet se zpátky. Zvážila jsem to. A před týdnem dala pryč maminčiny fotky. Nosím ji v srdci a každý den na ní vzpomínám. A je pravda, že co jsem dala fotky pryč, cítila jsem se jako by ze mě spadl další balvan a pár dnů na to za mnou přišla maminka do snu, krásně se usmívala, bylo na ní vidět, že je klidná. V tom snu jsem se dívala do zrcadla a viděla jsem ji ve svém odraze, jako by se prolínala se mnou. Vybavilo se mi, že pár dní před smrtí mi říkala, že bude vždy se mnou, že je mou součástí....... Po tom snu jsem se cítila také víc uklidněná. Asi na tom něco bude...... Hlavní pro mě je, že ONA je šťastná, že je se svými blízkými a že jí už nic nebolí. A teď jsem přesvědčená, že je stále se mnou a dává na mě pozor. Její duše našla klid....... Mami, odpočívej v pokoji a počkej tam někde na mě. Určitě se zase shledáme. Moc tě miluju a nikdy na tebe nezapomenu.

Po půl roce jsem se zase dostala k čtení knihy Dcery bez matek od Edelmanové a musím říct, že je skutečně nutnost si ji přečíst. Není to kniha, kterou přečtete za týden, za měsíc. Čtu ji od té doby, co máma zemřela a postupně zachycuje to, jak se cítím a co se se mnou děje. Kdybych ji přečetla hned po maminčině smrti celou, asi by mi tolik nedala. Teď se k ní jednou za pár měsíců vždy vrátím, přečtu zase pár stran a u všeho kývu hlavou, že to sedí, přesně tak se cítím. Ta kniha vysvětluje, proč se chovám tak jak se chovám, co cítím, co se děje v rodině po smrti, jaké jsou vztahy mezi sourozenci a proč se například sourozenci po smrti matky naprosto vzdálí, co se děje mezi sestrami...přečtěte si a uvidíte. Ta kniha zmapovala všechno. Je to lepší než jít k psychologovi...Děkuju člověku, který mi ji doporučil - jedné hodně duchovní ženě.

Ahoj vím jaká je vaše bolest.Moje maminka odešla před třemi dny.Ale protože vím že je smrtí život nekončí je pro mne mnohem lehčí se smířit s tím že mamka není tady ale se svojí mamkou a dědečkem,se kterým se měli moc rádi. Jak vím že je život po životě? Měl jsem vážný úraz.A nakoukl jsem tam. Věřte že mamka jen odešla a znovu se setkáte. :-) ona tam na vás počká.Čas tam není. Nexistuje. Je těžké to popsat. Každý zde na zemi musí žít a prožít nějaký čas. Má tu svůj úkol.Její čas nadešel. Ale váš přijde později. To utrpení které zde prožíváme je cena poznání.Jsme tu abychom se naučili bolesti a smutku.Protože potom nás čeká hřejivá láska.Jenže bychom ji nikdy nepoznali neměli s čím srovnávat.To je osud lidské duše.

Ahojte! Prečo to stále tak hrozne bolí? Aj po vyše 16 mesiacoch je to stále také hrozne ťažké a bolestivé. Snažím sa isť ďalej, som od rána do večera v práci,čo som si myslela že pri takomto tempe sa rýchlejšie spamätám, ale nie je to tak. V kuse myslím na moju milovanú maminku. Navonok sa snažím to tak nedávať najavo, ale stačí jediná zmienka o nej a a rozplačem sa hocikde. A to ešte keď niekto hovorí, že čo by robil keby tu mamu nemal, vtedy mám problém zostať a nerozbehnúť sa niekam ďaleko a riadne sa nerozrevať. A najhoršie keď večer otvorím dvere do prázdneho bytu, to už sa zastaviť nemôžem až dokým ako tak nezaspím. Som taká slabá to zvládnuť. A až sa hanbím za to, že nedokážem ísť ďalej a to poznám aj o do mňa mladších, ktorí nemajú buď jedného alebo aj oboch rodičov a dokázali sa vschopiť. Tak veľmi by som chcela, už len kvôli nej vedieť si znova nájsť miesto v tomto živote. Neviem či to niekedy zvládnem. Bojujem, ale zatiaľ stále u mňa vyhráva to, že aj život za to dám ju znovu vidieť, objať a už byť navždy pri nej. Hrozne mi chýba v každom okamihu môjho života. Keby sa tak dal vrátiť čas.....

Ja som taka zla ,odkedy mi zomrela mamina...neviem uz asi normane žit,ked nemam nikoho...ani maminu ani ocina ani nikoho kto by na mna daval pozor.niekoho kto by mi poradil ako žit...nedari sa mi mami :( ....bez Teba uz vobec nie.nemam hodnoty v živote,nemam prioroty..žijem tak ako som nikdy nechcela..a neviem ci najdem este cestu spat..a zmysel...boli to...ze sa stracam sama sebe ...nič ma nerobi stastnou na dlho....neviem ci ma bude este niekedy....bojim sa ze tym aka som...nikdy nenajdem lasku...všetkych od seba odradim,tym aka som...neviem byt mila a niekomu verit..kazdy ma sklame....ma este nieco vobec vyznam? mamina zomrela pred dvoma rokmi a jednym mesiacom....za ten čas sa toho tolko zmenilo....ale neviem najst stastie ....ani lasku....snad sa mi to raz mami podari...bud pri mne..prosim stoj pri mne...lebo citim,ze som nestastna...mam pocit,ze vsetci sa len pretvaruju.....a ze sem nepatrim...našla som lasku ..a sklamala som sa ...mami porad mi aspon v sne.....ako mam žit .nikto iny mi nikdy nevedel poradit ako ty...chybaju mi Tvoje rady....Tvoj usmev....viem ,ze minule ten sen s Tebou bola rada určena pre mna ..dakujem Ti za nu..a budem sa nou riadit...ale este Ta potrebujem.....pridi za mnou aspon vo sne.....navzdy Ta lubim.......

Mami, dnes bys měla narozeniny, tak rády bychom ti popřály a darovaly co by ti udělalo radost, posíláme obě pusy......

Pomaly to budú 2 roky, čo tu nie si maminka moja, keby si vedela ako mi veľmi chýbaš, jednoducho už neviem ako dalej. Maminka moja veľmi Ťa ľúbim. Bolí ma to, že nevidíš ako Ti dospieva vnučka, toľko vecí by som Ti chcela povedať. Prečo je život takýto krutý, prečo...

Pred 5 mesici odvezl tatka maminku na pohotovost,ze ji uz delsi dobu neni dobre. V nemocnici ji hospitalizovali a po par vysetrenich zjistily,ze je to nador slunivky brisni. Zdelili to mamince a kdyz jsem ji volala,byla jsem prvni komu to rekla, pri cemz plakala a uklidnovala me tim,ze pujde na operaci. Hned sem chtela za ni. Nechtela jsem tomu verit a stale se mi v hlave honila slova,operace a tim jsem se uklidnovala. Prijely jsme do nemocnice a sly za osetrujicim lekarem. Sedely tam dve doktorky,z te jedne to lezlo jak z chlupate deky, rekly jsme, at nam rekne tak jak to je, v tu chvili se otocila ta druha a rekla,ze je to proste v prdeli.... Cekaly jsme na rozhodnuti jinych lekaru,jestli tedy maminku vezmou na operaci. Kdyz prislo ze ano, nador mel zatim pouze jedno lozisko, ulevilo se mi....termin operace ji dali az za mesic. Cely mesic byla doma,az cela zezloutla,protoze mela spatne jatra a neodvadela se ji zluc. Mezitim jsme se rozhodly s pritelem,ze se vezmeme,prala sem si aby byla na me svatbe. Vse jsme co nejrychleji zaridily a maminka mi tri dny pred svatbou zdelila,ze ji doktor poslal do nemocnice,ze se mu nelibi, jak moc uz je zluta. Rikala jsem ji,ze to nevadi,hlavne aby mi ji uzdravily... Tetmin operace se odlozil a resily se jine a jine komplikace spojene s touta nemici... Maminka stale doufala a verila ze se uzdravi. Ja jsem pomalu a jiste zacala ztracet nadeji aniz bych to na sobe davala znat. Strasne me to trapilo.Byla jsem u ni kazdy volny cas co jsem nebyla v praci...po dlouhych a dlouhych tydnech ji operovali. Vsichni jsme myslely,ze to nejhorsi je za nama. Doktori nam nic nerekly, clovek je stale musel uhanet,aby se vubec neco dozvedel. Opetace nedopadla.. Vse jsem to mamince rekla ja a dodnes vidim ty smutne oci,ze kterych pomulu a jiste stekaji slzy. Dala sem ji nadeji,ze to nevzdame,budeme bojovat, verila mi. Byla tak neskutecne silna,statecna,... Kdyz maminka umirala mely jsme ji doma az do posledni chvile. Asi nemusim popisovat co se ve me odehrava,ale je to neskutecna bolest,misto srdce balvan a ve vzpominkach stale jen posledni 4 mesice jejiho zivota.stale dokola... Vecer nespim, stale brecim,neovladam emoce. Maminka umrela 25.7.14. Maminko chybis mi. Miluju te. Myslim na tebe s obrovskou laskou a uctou. Boli to. :(

Dobrý den, včera to byl měsíc co odešla maminka. Minulý rok v září nám zdědili, že má rakovinu, zhroutil se mi celý svět, mamka nikdy předtím nebyla nemocná. Doktoři nám říkali, že už nejde nic dělat, jediná léčba na tento typ nádoru je operace, která již nebyla možná a že se maminka nedozije ani vánoc. Nakonec nastoupila chemoterapii, která byla neúspěšná, a zkoušeli jsme k tomu různé alternativní léčby, které nakonec prodloužili mamce život o pár měsíců. Poslední měsíc byl hrozný, mamka byla často v nemocnici, pak nám ji pustili domu a musela jsem ji např. Upoustet žluč z takovyho pytlíku na břiše apod. Nakonec zemřela v nemocnici, ale já, táta a brácha se ženou jsme tam s ní byli až do posledního vydechnutí. (nejdřív jsem z toho byla nešťastná, máma moc chtěla domu, ale já rozhodla o tom, že tam zůstane, ale nakonec myslím, že mi to odpustila, zemřela s úsměvem na tváři i když poslední dva dny již nebyla schopná ani mluvit.) s maminkou jsem si začala mít blízko až poslední tři čtyři roky, je mi totiž 21,a v pubertě jsem byla hrozná. Vím, že jsem silná, protože bydlím s taťkou, který byl na mamce moc závislý, a také s babičkou (máma maminky, 89) o kterou se už nějaký ten rok starám (má problémy s pohybem, a začínajícího alzhaimera ale ještě ji to docela mysli:-)), navíc jsem převzala místo v práci po mámě a ještě studuji na vysoké, abych nás 3 zabezoecila. Teď jsem ale opravdu zlomená, protože do posledního dne jsem věřila, že se z toho dostane, byla to neskutečná žena. Navíc mám bohužel problém s tím, že nemám moc lidí okolo sebe, spoustu jsem jich ztratila za nemoci maminky, a teď ještě více, protože jen málo lidí okolo dvaceti pochopí, co je někomu věnovat takovou péči, nebo zabezpečení rodiny. Maminka mi velmi chybí, vidím ji úplně všude. Nejvíce mě mrzí, až neuvidí moje úspěchy, jak by na mě byla pyšná, a moje děti. Moji neteř, svoje jediné vnouce milovala nade vše. Navíc byla jediný člověk, kterému jsem mohla říct všechno bez předsudků. I když vím, že to někdy asi bude lepší, myslím, že mě to poznamenalo a změnilo na celý život. Děkuji všem, kteří si o mém trápení přečetli a všem s podobným osudem přeji moc síly.

Za 3 měsíce co zemřela maminka se toho v mém životě událo tolik nového.Tak ráda bych jí to povyprávěla.Je mi to tak líto.Stále se s její smrtí nemůžu vyrovnat.

dievčatá, držte sa všetky. Ja som tiež stratila mamu a musím povedať, že som sa začala venovať čítaniu kníh. Odporúčam prečítať si knihu "Život po živote", alebo kniha od Márie Simmy - rakúskej mystičky - "Dostaňte nás odtiaľto". Ja sa dosť zaujímam o duchovno, hlavne teraz keď nemám mamu. Život má zmysel a nikto nemá na ružiach ustlané. Všetci smerujeme do hrobu, smrti sa žiaľ nikto nevyhne. Niekto ide skoro, niekto neskôr. Existuje aj iný svet - duchovný. Tam sa spolu všetci stretneme a aj naše mamy nás čakajú. Ja som svojej mame pri hrobe povedala, že nech na mňa počká, ja tu ešte mám deti a povinnosti a potom prídem za ňou. Moja mama tiež musela fungovať ďalej, keď stratila svoju matku, starala sa o nás a plnila si svedomite svoje povinnosti. Mama bola pracovitá, vzorná a dobrá. Ona by si nepriala aby som, ako sa hovorí "šľahala o zem a prehnane za ňou vyplakávala". Chcela, aby som sa starala o rodinu. Tak to teda robím. Všetky mamy si to tak prajú a treba plniť ich želania. Ony sa zhora na nás dívajú. Dúfam, že ma mamina hore čaká, lebo ja tu tiež nebudem navždy. Aj keď mi je stále smutno a do plaču, hlavne ráno sa budím s myšlienkou, že už nemám mamu (od decembra 2013), musím žiť ďalej a snažiť sa. Prajem všetkým veľa síl a nevzdávajte sa. Všetky maminy by si to tak priali. henka

Klárko, holčičko, nevím, co poradit. Když jsem to prožívala já, byla jsem dvakrát starší než Ty. Ale řeknu Ti jednu zkušenost. I když si teď maminka myslí, že už nemá sílu, tak člověk má mnohem víc síly než si myslí. Maminka určitě bude bojovat, už kvůli Tobě. Moc prosím, zkus maminku podporovat, už jen tím, že jsi. Dej najevo mamince svou lásku. Nevím, jak poradit, ale tak strašně vám s maminkou přeju, aby jste to vybojovaly. Všechno je to moc těžké. Napiš sem, kdykoliv budeš potřebovat.

Dnes mi maminka zdělila že umírá. Už dvakrát přežila rakovinu. Doktoři ji vyléčili. Asi minulí týden si znovu nahmatala bulku pod prsem, což bylo i tenkrát co měla rakovinu po prvé. Byla u doktora a ten jí řekl, že má opět rakovinu prsa. Už prý nemá na to, se léčit. prý radši umře. Jenže je mi teprve 15 a já o ní nechci přijít. Nevím co dělat ale zase jí nechci do ničeho nutit. Vím že jí v nebi bude stokrát líp. Jenže já to bez ní nepřežiju. Už teď podléhám neskutečným záchvatům breku. Prosím poraďte , jak se s tím mám vyrovnat?

Nedivím se Majdo, ve mně taky. Taky jsem to nesla nejhůř, když jsme se dohadovali o pohřbu, všichni to nechali na mně. Abych to já hlavně zvládla. Tak jsme nakonec nedělali pohřeb. Já bych to vůbec nezvládla. Takže jsme měli jen ukládání urny v rodinném kruhu. Ale i to bylo hrozný.

Ahoj, u mě je to už 16 měsíců, co maminka umřela. A pořád mám sem tam dny, kdy nenávidim svět, nenávidim lidi, co tady zůstali a moje maminka ne. Myslím si, že z toho nejhoršího jsem se už dostala, ale úplně se s tím nevyrovnám asi nikdy. Jsou dny, kdy zase brečím, něco mi ji hrozně připomene.... Nebo se mi o ní zdá a zase si tu hrůzu, že tu není se mnou naplno uvědomím. Taky mám výčitky. Maminka umřela v hospici. Jako ty Majdo, den před tím, než upadla do kómatu jsem u ní byla. Hladila ji, pusinkovala na čele, vyprávěla jí, co jsem ten den dělala.... A přitom mi stékaly slzy po tvářích. Nemohla jsem si pomoci. Taky se mi snažila něco říct, ale bohužel nevím co. Už nemohla mluvit. Tak úpěnlivě se mi koukala do očí...... Můžu se jen domnívat, co mi chtěla. Mrzí mě to. Ještě jsem jí slíbila, že příští den přijedu zase, ale to už se neprobrala. Taky si vyčítám, že jsem se s ní ještě nešla rozloučit, když zemřela. Ale byla jsem v šoku a sestřičky i manžel mi říkali, že to není správné, abych ji viděla mrtvou. Abych si ji pamatovala jako živou. Tak nevím......

Nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem byla tak slabá a o smrti nevěděla téměř nic. Lituji, že jsem se nedokázala smrti podívat do očí a mamince říct, že ji za vše děkuji a ať se o mě nebojí, že se budu snažit žít, jak nejlépe dovedu a že ji miluju...Brečela bych. Strašně. Nechtěla jsem před ní brečet. Chtěla jsem být maximální podporou až dokonce.Asi to bylo špatně.Možná by ji v tu chvíli ani slzy nevadili. Možná ji přišlo divné, že jsem se za celou dobu o smrti ani nezmínila. Nepřipouštěla jsem si ji. Nemohu si odpustit. Neumím mluvit v těžkých chvílích bez toho, aniž bych se nesložila. Místo slov jsem se snažila dělat maximum, když jsem se o ni starala....doufám, že z mých činů bylo jasně znát:"Miluji tě a neboj se o mě". Napište, jak jste se rozloučily vy?

Před 14 dny zemřel můj tatínek. Ani nevím, jak jsem prožila tu neděli co mi to zavolali z nemocnice....vlastně vím....opila jsem se do němoty....protože už jsem nemohla ani dýchat, ani brečet.,..nic. Nejhorší co je, že se nemůžu smířit s tím že zemřel sám...na pokoji za plentou, mezi cizími lidmi. Lékařka z nemocnice u které bratr vyřizoval papíry mu řekla, že se tatínkovi přitížilo užn ten den ráno. Proč nám nikdo nezavolal? Jezdili jsme za ním každý den....ale tu neděli zemřel dřív, než jsem stačila přijet. Psala jsem stížnost na primáře III. interny....s tak arogantním člověkem jsem se v životě nesetkala.

Uz zase nemuzu usnout....Od te doby co mi maminka zemrela a videla jsem ji zemrit, nemohu videt nikoho milovaneho spat ( videt ze ma zavrene oci) Chce se mi pak hned brecet.A rikam si,ze jsem pitoma,co me to napada,proste jen spi.Pak vzdycky v duchu dekuju Bohu,ze ten clovek tu jeste se mnou je. Bojim se o svoje milovane,kteri mi zustali.Mam z toho zachvaty paniky.Bojim se,ze jednou nebudu dobra matka,protoze budu mit o deti porad strasny strach.

Dnes už to jsou dva měsíce a já nevím, jak to, že tu pořád jsem...moje maminečka byla a pořád je pro mě všechno...moc mi chybí... pořád mi to připadá neskutečné, že to nemůže být pravda, měly jsme tolik plánů ještě a odešla mi též brzy...doma je teď takové ticho a prázdno...tak moc to bolí... a dala bych všechno za to, aby tu se mnou byla...děkuji vám, že tu jste, že jsou tyhle stránky, i když bych raději psala na jiné stránky a za jiným účelem, ale to my všechny..všem hodně sil

Také tyto krute chvile zazivam na dne 10.6.2014 tak odesla maminka byl to muj milacek maminka kamaradka jeste par hodin pred smrti jsme si ve 3rano volali a pak v 7hod rana ze maminka zemrela,jen kvuli zanedbane peci,od te doby je ma psychicky stav nadne mam 4deti mamce bylo 52let clovek to mohl ješte spoustu let snami byt,musim chodit k psychiatrovi ma duse je prazdna nemam chut ani zit odeslo to nejcenejsi co me v zivote potkalo to co mi dalo vse a nevim jak to bez ni zvladnu dny i noce proplacu nespim nemam chut jist,maminka jsi prala zpopelnit tak jsme ji tak vyhoveli a ulozili na rodiny hrob,ale bez maminky tu ani ja byt nechci zivot mi pripada tezky j bez dechubporad nemuzu uverit ze uz maminku nikdy neobejmu nepolibim a nerekmu jak mi chybi.

V pondělí to bude rok, co mi zemřel můj milovaný manžel na rakovinu. Šíleně to pořád bolí, jako by to bylo včera. Jsem úplně sama, děti jsme neměli a já přemýšlím také o konci. Už se to nedá vydržet. Je mi 38, ale život mám již za sebou.

Dnes je to přesně rok, co mě opustila moje milovaná maminka. Zdá se mi jako by to byla včera, co se moje duše rozpadla na milion střípků. Každý den bojuju sama ze sebou, abych šla dál. Snažím se za každou cenu neohlížet dozadu, nic si nepřipomínat. Jen vypnutí emocí mi pomáhá jít dál. Ale dnes je ten den, kdy bych měla na maminku vzpomínat a snažit se vybavit si co nejvíc vzpomínek na ni. Cítím jak se mi vzdaluje, jako by nechtěla, abych na ni myslela, jako by říkala "Už se netrap a konečně začni zase žít". Jdu se vrhnout do tichého a hlubokého rozjímání a přemýšlení nad životem....Maminko, máš moji hlubokou úctu, měla jsi těžký život od začátku až do konce a vážím si, že jsem s tebou mohla strávit krásných 20 let.Miluju tě a navždy budu. Nezapomenu. Prosím, zase navštiv moje sny, nechápu, proč jsi je tak náhle opustila bez rozloučení...Ten den před rokem nebylo nešťastnějšího člověka nežli mě. Musela jsem začít od nuly...A nyní mi dovolte citovat něco pro mě velmi důležitého z Bible:" Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její děti povstávají a blahořečí ji, též její manžel ji chválí: Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Dejte jí ovoce z jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!" Díky maminko moje za to, že jsi taková byla.♥

Dnes je to přesně rok, co mě opustila moje milovaná maminka. Zdá se mi jako by to byla včera, co se moje duše rozpadla na milion střípků. Každý den bojuju sama ze sebou, abych šla dál. Snažím se za každou cenu neohlížet dozadu, nic si nepřipomínat. Jen vypnutí emocí mi pomáhá jít dál. Ale dnes je ten den, kdy bych měla na maminku vzpomínat a snažit se vybavit si co nejvíc vzpomínek na ni. Cítím jak se mi vzdaluje, jako by nechtěla, abych na ni myslela, jako by říkala "Už se netrap a konečně začni zase žít". Jdu se vrhnout do tichého a hlubokého rozjímání a přemýšlení nad životem....Maminko, máš moji hlubokou úctu, měla jsi těžký život od začátku až do konce a vážím si, že jsem s tebou mohla strávit krásných 20 let.Miluju tě a navždy budu. Nezapomenu. Prosím, zase navštiv moje sny, nechápu, proč jsi je tak náhle opustila bez rozloučení...Ten den před rokem nebylo nešťastnějšího člověka nežli mě. Musela jsem začít od nuly...A nyní mi dovolte citovat něco pro mě velmi důležitého z Bible:" Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její děti povstávají a blahořečí ji, též její manžel ji chválí: Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Dejte jí ovoce z jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!" Díky maminko moje za to, že jsi taková byla.♥

Prosím Vás, jak jste věděli, že se blíží maminčin konec? Řekli Vám to doktoři? Moje maminka zeslábla, jedla čím dál méně, musela jsem ji i sprchovat, držet ji při chůzi, hodně pak už i spala...ale nenapadlo mě, že je to konečná fáze onkologického onemocnění. Naopak jsem měla naději, že se to zlepší, že jí spánek pomáhá..naposledy se snažila sníst i celou večeři, co jsem jí připravila, ještě jsem ji chválila, jak je šikovná...proč mi to doktoři neřekli?

Prosím Vás, jak jste věděli, že se blíží maminčin konec? Řekli Vám to doktoři? Moje maminka zeslábla, jedla čím dál méně, musela jsem ji i sprchovat, držet ji při chůzi, hodně pak už i spala...ale nenapadlo mě, že je to konečná fáze onkologického onemocnění. Naopak jsem měla naději, že se to zlepší, že jí spánek pomáhá..naposledy se snažila sníst i celou večeři, co jsem jí připravila, ještě jsem ji chválila, jak je šikovná...proč mi to doktoři neřekli?

Dobrý den, za chvilku to bude 1/2 roku, co jsem ztratila maminku, je mi čím dál hůř, bylo to náhle - jen tak, zničeho nic, pořád se mi to vrací, že jsem se nerozloučila, nepohladila, neřekla jí, jak jí mám moc ráda a moc potřebuju, moc si přála vnoučata a nedočkala se.... Bylo jí 59. Pořád jí vidím, čekám, kdy přijde, kdy na mě zavolá anebo kdy si budem vykládat. Nemám nikoho kromě manžela, ale ten to nechápe, má pořád svou maminku a nechápe, proč pořád brečím, já jsem z celé rodiny zbyla sama a přijdu si hrozně opuštěná, ani okolí to nechápe, přijde jim to už dlouho. Je mi hrozně líto, že sem se s mamkou ani nerozloučila, prostě to vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, to přece není možný, pořád tomu nemůžu uvěřit a pořád na ní čekám... tohle mi vzalo veškerou víru - bůh, posmrtný život - nic takového není a na druhou stranu se smrti vůbec nebojím a mám pocit, že taky jen přežívám a čekám až bude konec. Moc bych si přála, aby se vrátila, aspoň na chvilku, abych jí mohla všechno říct....

Ahojte všetci, ktoré ste na tom tak isto ako ja. Moja maminka mi umrela už pred 20 mesiacmi a ja som na tom stále psychicky veľmi zle, je to strašné, že ju už nikdy neuvidím,, že jej už nič nepoviem, ked si to uvedomím, skoro sa zbláznim. Bola to taká veľmi dobrá žena ku každému a toto si zaslúžila, kde si boh, ja v neho vôbec neverím a žiaľ neverím ani tomu, že sa na mna pozerá z neba atd,. To sú všetko len výmysly. Ja už nežijem, ja len existujem a neviem dokedy, ja viem mám deti, musím robiť všetko kvôli rodine, ale maminka moja mi tak chýba , a nikdy to nebude lepšie. My sme boli každý den spolu, bývali sme v jednom paneláku a teraz jej niet, nemám už ani otca, ani súrodencov, je to také kruté...

Za pár dní už to budou dva měsíce, co mi zemřela maminka...je mi tak smutno a pořád mizerně...pořád si říkám, kdyby přišla, kdyby to byl jen nějaký hloupý žert,jak bych byla šťastná...vybavují se mi vzpomínky, jak nám vloni v tuto dobu bylo dobře...taky si říkám, proč jsem nevěděla, že se blíží její konec? Proč nám to někdo neřekl? Dala bych i výpověď v práci, abych s ní byla 24 hodin denně...tak na nás každý den čekala, až se vrátíme z práce...když upadla, zavolali jsme záchranku, aby ji v nemocnici zkontrolovali...řekli nám,že všechny rentgeny jsou v pořádku a že ji pustí domů..vzala jsem si v práci volno a vše doma připravila na její návrat, uklidila, uvařila jí vývar..ale taťka přijel domů sám, že mamce selhávají ledviny...celý večer jsem se tak modlila ke všem svatým, ať to maminka zvládne..a plánovala si s taťkou. že jí další den taky navštívím..ale nestihla jsem to..v pět ráno zemřela...nemůžu se smířit s tím, že mi tak pro mě náhle zemřela, že zemřela v nemocnici a úplně sama...že jsem tam s ní nebyla...přitom do té doby jsem s ní spala...a když přišla její chvíle, já tam nebyla...tak mě to mrzí...jela do nemocnice jen na kontrolu, zda si něco nezlomila..a ona mi tam umřela během dvou dní...nestihla jsem se sní ani rozloučit--ani jí říct, jak moc ji miluji....děkuji, že se tady můžu vypsat...

Milý Petře, drž se kvůli přítelkyni a tátovi!!!! Vyděsil mě tvůj příspěvek. Jim bys přeci tolik ublížil a víš sám jak to bolí. Poper se s tím, určitě to zvládneš. My všichni tady prožíváme taky bolest, víme, jak ti je. Ale proboha, nevzdávej to! Nabízím ti taky schůzku, jestli by si chtěl a promluvit si. Ale nevím, odkud jsi. Já jsem z Prahy.

Ahoj, je to 2 měsíce co mi něčekaně zemřela maminka moc jsem ji milovala a hrozně mi chybí. Chodím jak tělo bez duše nic mě nebaví , z ničeho nemám radost nežiju,jen přežívám . Pořád tomu nemůžu uvěřit, tak moc to bolí měli jsme tolik plánů,které už neuskutečníme jen chdím a brečím bez prášků na spaní neusnu cítím s vámi se všemi nevím jak budu bez ní žít dál nedovedu si to představit

Měla bych dotaz na ty z vás, u kterých je to už více jak rok, co zemřela maminka. Taky máte někdy dny, kdy máte pocit, že je to všechno neskutečný a vrátí se? Myslím si, že už jsem smířená, snažím se žít dál a vím, že umřela. Ale někdy mám dny, kdy mám zase pocit, že se to vůbec nestalo a že se vrátí. A když se kouknu na fotky, tak mi to naplno dojde a brečím. Budu ráda za Vaše zkušenosti....

Včera som opäť navštívila tieto stránky a po prečítaní všetkých nových príspevkov som nemohla dlho zaspať. To, že aj po takmer dvoch rokoch sa mi od mamkinej smrti často o nej sníva, na to som zvyknutá, ale dnes do rána som mala taký desivý sen, že sa budem báť dnes večer ísť spať... zdalo sa mi, že zomieram, ležala som na posteli na chrbte, nemohla som dýchať, hlasno a pomaly som dýchala a uvedomovala som si, že sú to moje posledné nádychy... zo sna som sa prebrala na svoje hlasné dýchanie a už som preľaknutá nemohla zaspať... Stalo sa mi to prvý krát, mám z toho strach, čo keď sa mi to znovu zopakuje... mala som pocit akoby som naozaj zomierala, akoby som prechádzala telom aj dušou kamsi na druhý breh... bolo to tak reálne, až sa toho desím. Stalo sa to už aj vám? Máte niekto podobnú skúsenosť, prosím?

Již rok pročítám tyto stránky, ale píšu poprvé. Za měsíc to bude rok, co mi zemřel můj milovaný manžel a dva roky, co zemřela moje milovaná mamka. Oba byli mladí, mamce bylo 63let. Strašně to bolí, jsem sama, děti jsme neměli a nemám už nikoho. Tady na těchto stránkách jsem na jedné lodi a jistě pochopíte jaká je to strašná bolest a bezmoc. Nevím co mám dělat, ani po roce se to nelepší.

Je mi tak smutno :o( ... proč mi ji někdo nemůže vrátit? proč se to vlastně stalo? ... tak mi chybí ... nemůže to být přece pravda, že už ji nikdy neuvidím ...

...procitam si tady prispevky uz pres 2 roky, v kvetnu 2012 moje maminka nahle, necekane, behem nekolika vterin odesla navzdy, mely jsme tak blizky vztah jako dve sestry, navic jsme zustaly jen sami uz, ostatni clenove nasi male rodiny zemreli drive, vetsinou rakovina nebo jina nemoc, ale reknu vam, zavidim tem, kterym zemrel ten neblizsi prirozenou cestu, mysleno nasledkem nemoci..vite, kdyz vam nejblizsi a jedina milovana osoba zmizi v jedinem okamziku z povrchu zemskeho, je to sok, ze ktereho jsem se dodnes nevzpamatovala, take nasledkem toho jsem zacala jinak pohlizet na svet, zvlastni, ze se ted nebojim vubec smrti...nekdy si ji bohuzel i preji, clovek si rika, ze by to bylo vysvobozeni z toho nekonecneho utrpeni...a co je na teto situaci nejhorsi, ze malokdo neco podobneho zazil (tragicke umrti nejblizsiho a jedineho cloveka, k tomu rodice) a lide vam proste vubec nerozumi, nechapou a ani nemuzou chapat co to je za bolest... Mam zkusenost s umrtim v rodine nasledkem nemoci (rakovina, 3 mesice) a s mamkou po tragicke nehode, a muzu vam rict, budte radi, ze jste se s vasi maminkou mohli rozloucit, pohladit ji a drzet za ruku na jeji posledni ceste...mne to bohuzel nebylo doprano, vim, zni to asi zvlastne, ale co bych za to dala kdyby mamka zemrela 'prirozenejsi cestou' treba nasledkem nemoci. Odesla totiz v plnem rozkvetu sil, zcela zdrava a mohla tu se mnou byt dalsich 30 let...byly jsme nejlepsi kamosky a ted jsem zustala uplne sama, sourozence uz taky nemam, rodinu take ne. Par tydnu pred mamcinou smrti jsem se totiz zrovna rozesla s pritelem, toho ale nelituji, to, ze je jako partner nevhodny a ze jsem udelala dobre se nakonec potvrdilo kdyz me po mamcine odchodu vubec nepodporil, nepomohl, naopak svymi komentari v den umrti, kdy mi rekl 'to vis, zivot neni vzdy pericko, zvykej si' me jeste vic zdrtil. Ach jo, dnes mam tezsi den, od rana placu, ale nastesti uz se to trochu zlepsilo a hrozne dny k nevydrzeni kdy si clovek mysli, ze se vazne zblazni (doslova), nejsou uz tak casto, jeste pred rokem to bylo kazdy den a mamku jsem mela pred ocima temer 24 hod denne, tedy krome spanku, to jsem resila bylinkama, ted uz spim dobre, bylinky pomahaji a za to jsem rada. Abych ale nebyla jen negativni, i pres vsechny nesnaze se snazim neco delat, zmenila jsem praci tak abych delala neco smysluplne, misto manazerske prace ted ucim, sice zatim jen par hodin, ale casem snad i vic a bude se darit. Vsem vam preju at se se ztratou vasi maminky vyrovnavate co nejlepe, i kdyz sama vim jak neskutecne tezke to muze byt..preji hodne sil vsem, opatrujte se a dobrou noc...

Ještě měsíc a bude to rok, co den se proměnil v noc.:( Připadá mi to jako včera. Dříve mi rok připadal neskutečně dlouhý, teď ne. Nebyl den, kdy bych si na maminku nevzpomněla a nezaleskly se mi aspoň na okamžik oči. Snažím se ten pocit prázdnoty jakkoliv přebít, ale strašně moc mi chybí ta její láska. Jediné co mi pomáhá je práce všeho druhu. Kdybych se měla na delší dobu zastavit, tak je to můj konec. Můj mozek si stále nepřipouští, že už je to nevratné, že toho úžasného anděla už nikdy neuvidím. A nevěřím na žádný posmrtný ani budoucí život. Není tu žádná útěcha pro mě. Žiju jen z myšlenky, že jednou si udělám svou vlastní velkou rodinu. Nedokážu si však sebe představit jako matku, matka má být silná a umět si vždy poradit. Já mám 3 roky řidičák a nejsem schopna začít řídit zcela sama (bez rad přítele). Mám strach, že máma odešla moc brzo a nenaučila jsem se skutečně o sebe postarat. Vařit se učím taktéž sama z internetu a tak co mě napadne, ale není to ono. Pokud bych ztratila přítele, tak bych ztratila poslední pevnou půdu pod nohama. Už by nebylo nic. Nemohla bych dál, i když ani on mi není schopen zajistit ten klid, co dokázala máma. Máma byla klidná pevná a stabilní loď - nepotopitelná. Tak proč se mohla potopit? Najednou cítím zlost, že mladí hodní lidé umírají a špatní lidé zůstávají...

Milá Iko, i ode mě přijmi upřímnou soustrast. Jak napsala Lexy, tady na těch stránkách se můžeš vypsat ze svých pocitů. Tady tě nikdo neodsoudí. Všichni jsme si tím prošli...... Takže, když budeš potřebovat, napiš sem. Mně to hodně pomohlo!

Včera mi zemřela maminka. S rakovinou se prala skoro rok. Vlasstně poslední týden se už neprala. Byla strašně vyčerpaná a plakala, že už chce odejít. Vždy jsem se bála bouřlivé reakce na smrt maminky. Ale kde je. Mozek mi prostě odmítá vzít , že maminku už nikdy neuvidim. Jsem celkem klidná. V noci jsem sice nespala, bylo mina zvracení, ale nemohu brečet. Chybí tu pořád ten pocit poznání, že je maminka pryč. Je to normální?

Ahoj, taky přispěju se svými zkušenostmi. Já po smrti maminky brala Lexaurin. Dali mi ho tedy ještě v hospici než maminka umřela, když sestřička viděla jak se hroutím. Není to moc silné, ale zase zároveň to opravdu otupí. Takže jste ve stavu, že jste schopné fungovat, ale je vám tak nějak všechno jedno. Když jsem ho vysadila (po pár měsících), tak jsem já kráva zkoušela alkohol, ale to bylo strašný, bylo mi samozřejmě ještě hůř, takže to zásadně ne!!!! Chodila jsem i chvilku k psychologovi, jen tak se vypovídat. Jinak teď po roce a něco...... Ta bolest není tak strašná, jsem schopná fungovat, chodit do práce atd. Musím. Každodenní starosti mě do toho života zase vtáhly. Ale máma mi chybí pořád. Když mám velký starosti, tak je to horší, to brečím a říkám si sakra, potřebuju mámu, aby mi poradila co mám dělat nebo mě aspoň utěšila. No, nějak to vyřeším, popláču si a život jde dál. Snažím se si říkat, že máma je se mnou, vzpomínám, co mi říkala, jak mi radila a to mi pomáhá. Já vím, že to je individuální a záleží na každým z nás, jak se s tím vyrovná. Třeba to někomu dodá trochu síly..... Akorát mám problém na hřbitově, vždy, když tam jdu, tak brečím jak želva. Sednu si na kraj hrobu a brečím a brečím, dokud vše nevybrečím. Pak zapálím svíčku a povídám mámě všechno, jako kdyby byla vedle mě a poslouchala mě. Vždy mě to uklidní, nevím..... Když odcházím ze hřbitova, mám v duši takový zvláštní klid..... Strašně špatně se to popisuje.

Ahoj, nemáte prosím někdo zkušenosti s prášky na uklidnění (např.: Neurol)? Jak to funguje, jestli není člověk po tom hodně ospalý? Chci něco, aby mě věci, co se kolem mě dějou tolik nebolely (abych byla pasivní) a mohla jsem se soustředit jen na svou práci. díky

Myslela jsem, že se s tím vším začínám vyrovnávat, ale mýlila jsem se. Zhroutil se mi celý svět a jen se vše zhoršuje...nevím, kolik ještě vydržím...:(:(:(. Bez mojí mámy mě nic na světě netěší, nikdo mi už neřekne nic pěkného a doopravdy se mě nezastane. Budu pořád brečet, až se utrápím. Chápu všechny, kteří se s tím nemůžou srovnat tak jako já a chodí do práce nebo do školy a jsou jen jak roboti. Čím víc jsem v háji, tím víc se mi kazí i "pracovní život". A přestávám vidět naději, že se to zlepší. Je to celkem smutné vypadat jak troska, když všichni okolo mají bezvadný naplněný život (kromě nás tady a nám podobným). Začínám na vše rezignovat a budu zkrátka ke všemu otupělá, jinak bych se zbláznila. Jak vy řešíte ten Vás konec světa, který nastal s odchodem Vaší maminky, která byla pro Vás vším?

Ahojte, obdivujem ako ste sa dokázali postarať o svoje maminky. Neviem ako by som to ja zvládla, ale keby sa niečo také stalo, tiež by som urobila všetko preto aby som bola stále s ňou až do konca. Aj dýchala by som za ňu. Vždy sa starala viac ona o mňa a ja som vravela že tiež sa o ňu raz postarám a nikdy ju nenechám samú. Nebolo mi dopriate vrátiť jej všetko to čo pre mňa ona urobila. Zdravotne na tom bola vždy dobre a mňa ani vo sne nenapadlo, že by mohla tak náhle a bez varovanie odísť. Vlastne doteraz som to nepochopila. No choroba, nechoroba smrť si nevyberá. V jednej sekunde zrúti sa celý svet. V poslednej dobe som dosť zaneprázdnená tak som si myslela, že možno bude trošku lepšie. Že ma to naučí žiť a budem myslieť aj na niečo iné hlavne, keď večer prídem domov, že padnem od únavy a nebudem vládať ani plakať. Pár dni to aj tak bolo a ja som sa po roku konečne vyspala. No a už sú tu zasa večere plné sĺz, nočné budenie, denné záchvaty plaču a nielen doma. Nie je to lepšie a nikdy už nebude. Som stále taká bez duše, bez energie. Nedokážem sa s tým vyrovnať a viem že sa to ani nikdy nestane. Čo sa týka toho pochovávania, kremáciu neodsudzujem, ale ja by som moju maminku nemohla poslať do pece. Viem že na tom nezáleží a telo je už nepodstatne, no moja maminka nemala rada moc teplo, nemohla by som jej urobiť to, že ju spália. Určite by si to nepriala. A tá predstava horiacich plameňov mi naháňa hrôzu. Chodievala som na cintorín minimálne 2x do týždňa (zo začiatku skoro každý deň) teraz keď som viacej vyťažená sa snažím aspoň raz. Aj keď to nie je tak ďaleko tak 13 km, no keďže ja auto nevlastním cestujem autobusmi alebo idem na bicykli. Nosím jej tam kvietky, zapaľujem sviečky. Stále ma to tam ťahá, vždy som tam skoro hodinu a aj viac sadnem si tam, poplačem si a rozprávam sa s ňou. Pomyslím si že tam len pokojne spí a niekedy mám pocit ,že by som si najradšej vedľa nej ľahla a znova ju objala. Aj keď je to iba hrobové miesto, no pre mňa to znamená ako keby to bol jej domov. A maminku predsa nenechám dlho samú. Idem k nej na návštevu aj keď viem, že je pri mne či som tam alebo nie. Hoci sa ňou aj doma rozprávam a každý deň jej zapaľujem sviečku, cítim potrebu tam chodiť. Občas tam zájdem s rodinou no najradšej tam idem sama. Znie to divne ale mne to pripadá ako keby som tam chodila naberať silu aby som zvládla tie dni bez nej. Hrozne je to všetko ťažké keď už tu nie je. Tak hrozne chýba.

Prosím Vás, řekněte mi někdo, pokud to skutečně víte, jak je to doopravdy s kremací. Rodina tvrdí, že jen 10 % člověka je v urně a zbytek se doslova někde vyhodí. Udělali jsme chybu svého života, ale mě je 21, nikdy před tím jsem nad smrtí neuvažovala a ani nad urnami, jak jsem mohla vědět, že je to takové zvěrstvo a neúcta k člověku? Promiňte, nechtěla jsem se nikoho dotknout, pokud je to jinak, ráda si to vyslechnu. Dokonce zvažuji, že se půjdu osobně zeptat do krematoria nebo do tohoto hospice (patřící pod tuto stránku), stejně už tam rok chci jít....Byly jste tam někdo?

Muzu se vas zeptat na vase tatinky? Jak to zvladali ci zvladaji po odchodu vasich maminek? Moc dekuji.

Já s maminkou taky spala, než jsme ji odvezli do nemocnice. A taky si vyčítám, že jsem nebyla s ní víc. Ale já to nevěděla, naopak mi pořád říkala, že je jí dobře. Že klidně mám jít pryč a pobavit se. Ona prostě nechtěla, abych u ní byla pořád a brečela. A nikdy si neodpustím, že jsem s ní nebyla když umírala. Ale já si pořád říkala, že jen spí, že je to morfinem. Že za pár dní na tom bude líp. Den před smrtí jsem jí slíbila, že příští den zase přijedu a budu u ní celý den. Ale už jsem si přijela jen pro její věci. Ráno volali, že v noci zemřela. Měla jsem s ní být, držet jí za ruku. Ale bohužel to už nezměním. Ale strašně mě to trápí a budu si to vyčítat do konce života. Ale zase paní doktorka v hospici mi říkala, že by mě stejně poslali pryč, třeba na cigaretu nebo tak, abych u toho nebyla. Že se lidem umírá líp samotným..... Tak nevím. Ale mě to toho pocitu viny nezbaví. Už žiju jakžtakž normálně, ale mám dny, kdy to na mě padne, všude jí vidím.... Cítím její vůni a brečím jak želva. A můj muž to taky nechápe, že po tak dlouhé době (pro něj je to dlouhá doba) ještě brečím kvůli mamince. Takže brečím tak, aby mě neviděl. Je to těžký.... Ale musíme bojovat!!!!

U mě to bylo to samé. Snažila jsem se, aby jedla, taky jsem jí říkala ať jí, že musí mít sílu. Když si ode mě vzala čtvereček čokolády, byla jsem šťastná, že snědla aspoň něco. Občas, když jsem přišla unavená z práce a zjistila, že nic nejedla, taky jsem se zlobila. Trápí mě to, když si na to vzpomenu. Ale taky jsem to měla ze strachu o ni. Trápí mě to. I teď po roce a něco si na to často vzpomenu. Taky jsme zkoušely nutridrinky, pořád jsem chodila do lékárny, kupovala vše, co potřebovala. Myslela jsem, že jí to pomůže. Snesla bych i modré z nebe, kdybych věděla, že jí to zachrání...... Myslím na ní pořád. Už jsem smířená, ale občas to zase řeším a vzpomínám na ty poslední hrozný dny. Toho se asi nikdy nezbavím. My se rozhodli pro kremaci. Abych řekla pravdu, moc jsem to neřešila. Byla to nová zkušenost, ani jsem nevěděla co přesně mám dělat.

Dnes je to 12 dní, co zemřela moje maminka, pořád to nemůžu pochopit a ptám se proč? Pořád přemýšlím nad tím, kdyby jsme třeba udělali něco jinak, mohla tu být...vím, že s tím už nic neudělám, nevrátím čas, ale tak to bolí...když se mamince objevil nějaký nádor, vždy byl maličký a po nějaké době léčby se zmenšoval...byla jsem plná naděje, že to maminka zvládne i teď, když to zvládala i dřív...snažila jsem se, aby jedla hodně zásadité stravy, aby nebyla překyselená, vyzkoušeli jsme i tvarohy s lněným olejem dle Budwig...užívala i Ovosan...a stejně to bylo k ničemu...i když taťka říká, že to nemůžeme vědět, že jsme jí tím třeba život prodloužili...jenže já jsem chtěla, aby žila, aby tu byla se mnou...teď tady čtu v nějakých příspěvcích, že je účinná léčba vodíkem, že buňky alkalizuje, že nádory se zmenšují a i metastáze...jak to, že nám o tom nikdo neřekl???? Nikdo nám to nenabídl?? Chjooo....je mi tak smutno...pořád myslím na to, že tu mohla být...nechápu, proč celý život platíme zdravotní pojištění, když je pak potřeba, stejně nikdo pořádně nepomůže :-(

Chodím sem už skoro rok hledat útěchu. Ze začátku jsem se pokaždé příšerně rozbrečela, postupně ale začínám cítit v duši mír a klid a harmonii. Samozřejmě na maminku myslím neustále, ale už hystericky nebrečím. Vím, že už se nevrátí. Děsí mě šíleně, kolik let bez ní budu muset žít. Ale máma byla velmi skvělý člověk a velmi optimistický a spoustu rad do života mi i za můj krátký život stihla předat, tak z toho budu asi čerpat navěky. Ale vařit mě nestihla naučit. Byla to snad i moje lenost. Teď bych se jí ráda pochlubila, co umím a něco jí uvařila, a nemohu.:( Myslím, že by měla i radost, jak si s přítelem žijeme, že mám zázemí a žijeme slušný život. Přesto na přítele žárlím, má oba rodiče a když se s nimi občas hádá, říkám si v duchu, kdybys to raději nedělal, i když rodiče nemají často pravdu a jsou nemoderní a mají zastaralé názory, pořád si jich musíme vážit a musíme myslet na to, že tu dnes jsou a zítra tu být nemusí. Já jsem se téměř nikdy s mámou nehádala, ale samozřejmě je spoustu věcí, kterých lituji a které bych udělala jinak. Vím však, že mamka by řekla, ať na to kašlu, že to byly prkotiny. Často myslím, co jí asi běželo v hlavě poslední půl rok, a pak v posledních dnech, co vše si uvědomovala. Byla jsem pořád při ní, ale nikdy jsem nesebrala odvahu se rozloučit, jsem moc mladá, nevěděla jsem, co je nejlepší, ale dělala jsem vše, co by dělalo v nemocnici zdravotní sestry a za to jsem na sebe pyšná a jsem hrozně ráda, že jsem v sobě tu sílu našla, abych mamince píchala injekce, sprchovala ji atd... Vždy bych to udělala. Co víc jsem pro ni mohla udělat. Měla jsem s maminkou tolik plánů dříve. Malovala jsem si růžovou budoucnost, že mi půjde jednou na svatbu, že bude super babička...a teď vím, že nic z toho nebude a moje děti možná žádné babičky a dědečky mít ani nebudou. No to už je život...Chtěla bych ale tímto trošku rozpoutat diskusi na téma: Co si myslíte o kremaci nebo klasickém pohřbívání? To je totiž to, co mi v hlavě leží nejvíc, jestli jsme vše udělali správně. Stačí jedno rozhodnutí a už se to nedá vzít zpět a část rodiny Vám to pak může neustále předhazovat, takže nikdy nedojdete klidu a míru...

Zdravím vás všetkých. Mne tiež pred 8 mesiacmi zomrela maminka. Mala som ju veľmi rada, strašne mi chýba a veľa mi v živote pomáhala a radila. Bez nej sa mi ťažko žije, tiež len prežívam. Maminka mala rakovinu, opúchali jej nohy a mala vodu v bruchu. Lekári hovorili, že sa jej rozpadávajú kosti, v nemocnici ju ani nechceli púšťať dolu z postele aby náhodou nespadla a neochrnula. (mala 63 rokov). Každý deň na ňu myslím, plačem za ňou, pretože viem, že sa už nevráti. Je to ťažké žiť bez milovaného človeka. Je dôležité mať pre koho žiť. Našťastie mám dve dcérky, kvôli ktorým som tu. Moje kamarátky tiež riešia rôzne veci ako napr. nákupy, dovolenky, výlety a ja nemám na nič chuť. Bude to prvé leto bez mamy a mne je smutno, pretože mamina mi pomáhala aj s výchovou detí. Všetkým vám želám aby ste mali silu ísť životom ďalej, aj keď je to bez maminiek veľmi ťažké. henka

Upřímnou soustrast Deboro. A hodně sil přeji!

Dnes je to přesně půl roku, kdy se mi sesypal život....29.11.2013 jsem zaslechla nejhnusnější větu v životě.....tady nemocnice Motol, bohužel vám musíme oznámit.....nenávidím telefonování!!!!! Jen s tebou mami bych si ráda zatelefonovala!!!!

Práve pred rokom sa mi zrútil svet. Odišla mi najvzácnejšia osoba v mojom živote. Moja milovaná mamina. Obzerám sa späť čo som dokázala za ten rok, kam som sa pohla. Nikam. Každý mi vraví, že ako to neskutočne rýchlo ubehlo. Nechápu že pre mňa sa čas zastavil. A zo začiatku úplne. To som nevnímala nič a deň sa vliekol neskutočné pomaly. Minúty trvali hodiny. Skoro vôbec som nespávala, v kuse som preplakala dni aj noci. Keď som náhodou aj zaspala a zobudila som sa myslela som si že prešlo niekoľko hodín a to nebolo ani 5 minút. Každý deň bol nekonečný. Nevedela som si predstaviť ani jeden deň bez nej, vlastne doteraz si neviem. Život okolo plynul ja som sa ho zúčastňovala no nevnímala, všetko robila automaticky. Ani neviem kedy sa to začalo meniť. Pomaly som sa stávala zase súčasťou tohto sveta. A o to bolo ťažšie, lebo som si viacej začala uvedomovať, že život ide ďalej a ja musím tiež. No ako bez nej mám žiť? Všetko je zrazu úplne iné. Bez radosti, smiechu, šťastia. Nič čo robím mi nedáva zmysel. Jedine čo mi ešte zostalo je nádej že sa raz stretneme. Ale tie roky budú pre mňa nekonečné. Často rozmýšľam aké by to bola keby sa nič nestalo, ako by som asi žila. Možno by som si našla konečne lepšiu prácu, možno aj nejakého budúceho partnera a maminke by som dala vnúčatko. A možno by sa nezmenilo nič len by sme s maminou žili ako doposiaľ. Čo by som za to dala, keby to zostalo to tak aké to bolo pred rokom. Boli starosti tie sú vždy, no teraz sa mi zdá všetko také malicherné. Stále tomu nemôžem uveriť, nedokážem pochopiť prečo práve ona musela odísť. Neviem ani popísať tú bolesť čo mám v srdci. Áno je iná ako na začiatku. Na začiatku bola iba bolesť a plač a nič iné neexistovalo. Teraz je život, ktorý musím prežiť a tá bolesť s ktorou sa nedokážem vyrovnať. Preto je o to horšia. Aj keď sa snažím už ísť ďalej, srdce mi puká od tej príšernej bolesti. A stále plačem každý deň. Keď sa zasmejem mám výčitky, veď ako môžem keď nie je pri mne. Viem že by si priala aby som bola šťastná aby som prežila pekný život. A ja dúfam že s jej pomocou to možno raz dokážem, aby mi povedala keď sa raz stretneme, že je hrdá na mňa ako som to bez nej zvládla. Stále mi bude hrozne chýbať. Mami ľúbim ťa. A ďakujem že sa tu môžem zdôveriť, lepšie vyjadrujem svoje pocity písmom ako slovom a viem že tu sme všetci na jednej lodi, aj keď by som bola radšej, keby nemusel nikto z nás tieto stránky navštevovať.

Je to už skoro rok, co mi zemřela maminka a cítím se spíše čím dál hůř. Ne že bych denně brečela (i když celou zimu jsem plakala a plakala a byla jsem kvůli tomu pořád nemocná - prakticky co týden mě zkolily horečky, takže jsem byla čím dál slabší), ale nyní se spíš cítím hrozně bez naděje. Můj život se otočil o 360 stupňů a už jsem někdo jiný. Bohužel. Odešlo moje všechno. Byla jsem na maminku až nezdravě fixovaná. Je mi 21 a žily jsme spolu samy. Teď mě drží nad vodou jen přítel a společná budoucnost, i když mám v hlavě totální chaos a netuším, ani co budu po vysoké škole dělat (protože mi přijde, že v ná nijak extra nevynikám). Ani nechci myslet na svatbu, protože bez maminky už pro mě nikdy svatba nebude nic veselého. A ani s vrstevníky si nemám moc co říct (kromě školy), protože většina z nich nemusela předčasně dospět a v podstatě mají úplně jinak nalajnovaný život. Litovat se nebudu. Jen jsem ze všeho strašně nešťastná a vždycky si řeknu, že je hrozně, že mám třeba před sebou 50 let života bez mámy. Bojím se, že zapomenu, jaké to bylo, když jsme ještě byly spolu a bylo nám dobře. Psali jste, že se vám o mamince zdá. Ano mě taky. Téměř pořád. Většinou jsou to zlé smutné sny, ale zdál se mi už jeden hezký, u kterého jsem se usmívala, tak to beru jako pokrok. Kéž by takových snů bylo víc. Ale je hrozné vzbouzet se a usínat se stejnou myšlenkou - že život je nespravedlivý a nevím, co si počnu, když mi odešel můj anděl, který dohlížel na můj život a pomáhal mi. připadám si hrozně neschopná a všeho se bojím. Dokonce mi občas vadí projíždějící houkající sanitka, vždycky se pak musím přemáhat, abych se okamžitě nerozbrečela....mám ze všeho hrůzu...

Chtěla jsem se zeptat - také se vám o maminkách zdá? Ze začátku to byly děsivé sny, teď jsou spíš zvláštní...

Krásný den všem, bude to pul roku, co mi ze dne na den umrela milovana maminka. NEchci v zadnem pripade zlehcovat situace tech, jejichz maminky umrely treba na rakovinu nebo jinou vleklou nemoc, ale mohli se na smrt alespon malinko pripravit, pocitat s tim, ze to prijde..moje maminka odesla z plneho zdravi (selhalo srdicko), pred 60. narozeninami. Jeste vecer pred smrti jsme si volaly skoro 2 hodiny, zadny naznak, ze by ji nebylo dobre..byla tak akcni, plna zivota, vypadala tak mlade!tesila se na svou prvni vnucku, ktera se mi narodila pred 2 mesici. To miminko a manzel me drzi pri silach, kazdy den na maminku myslim a divam se casto na jeji fotky. Je to jako by tu byla porad, jen nekam odjela. Aspon uz se nemusim bat smrti, protoze vim, ze ji zase uvidim. Byla to opravdu neuveritelna zena. Zivot je kruty:( Hodne sil vsem truchlicim!

Aj ja už som bola na cintoríne dať kvietky. Ešte minulý rok sme jej priali a dnes.... Riadne lialo ale mne to nevadilo, tiež som si povedala že aj nebo plače nad našimi maminkami. Nezabudla som ani na starú mamu, aj keď som ju nikdy nespoznala. Hrozne vás ľúbim a budete chýbať do konca života. Keď som tam išla stretávala som veľa ľudí čo niesli kytičky a šli maminám popriať, iba ja som išla smerom na cintorín. Už jedine tam môžem dať kytičku, no nemám komu dať bozk,popriať všetko najlepšie, nemám koho objať a povedať že ju ľubim a že ďakujem za všetko. Tak aspoň takto maminka moja ti nielen tento deň ale každý jeden deň poviem že ťa ľúbim a ďakujem. Ďakujem že si bola mojou maminkou, že si ma porodila, vychovala, ďakujem aj za tie roky čo som ťa tu mala, ďakujem za to že si ma milovala.

Mamička moja milá už som bola na cintoríne, zobrala som Ti len kvety, iné Ti dať neviem a to je strašné, celý den plačen aj dážd leje, je to veľmi smutný den. Dnes je tomu presne 33 rokov čo mi umrela aj babička, veľmi mi chýbate neviem ako mám žiť dalej, vôbec ma to nebaví. Všetky naše mamičky aj babičky myslíme na Vás.

Všem maminkám, po kterých truchlí jejich děti, vše nejlepší k svátku.... Maminko, hlavně pro tebe. Miška

Zajímalo by mne, zda máte někdo zkušenosti se skupinovou psychoterapií po úmrtí blízké osoby, jak to probíhá a jestli vám to pomohlo.

Strašně moc vám všem děkuju za podporu. Číst tyhle řádky je pro mě balzám na duši, protože konečně někdo chápe, jak mi je, že jsou dny, kdy nevím kudy kam...Ztratila jsem největší jistotu svého života a cítím se strašně nejistá a rozhozená. I když jsou dny, kdy jsem, dá se říct, úplně v pohodě, až se sama divím a svým způsobem se za to i vlastně stydím - jak můžu být vůbec veselá?? A pak stačí maličkost, vzpomínka, jedovatá poznámka z okolí a jsem tam, kde jsem byla...Snažím se kvůli příteli, je mi neskutečnou oporou, ale když už i já jeho jsem dostala svojí náladou do deprese, tak jsem si řekla dost...Vydrželo mi to týden, jenže poslední dny se to vrátilo a já vedu neskutečný emoční boj. Chci být zase jako dřív, chci se bavit, chci, aby byl šťastnej, protože přijít o něj, tak to už by byl opravdu můj konec..ale někdy je to neskutečně vysilující tvářit se, že je vše OK a občas cítím, že mi dochází síly...Mám hrůzu z toho jít mezi lidi...nevím proč..asi proto, že podvědomě nenávidím všechny šťastný a veselý lidi...nebo možná proto, že se mezi tolika lidmi cítím ztracená a osamělá...je to peklo pořád nad tím přemýšlet...Vědět, co je správné, ale nebýt schopná se tak chovat...Nenávidím se o to víc...Nedokážu se smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím, že už mi nikdy neudělá křížek pro štěstí, že mi nezavolá, že nemám domov...Nemám chuť vidět ani kamarádky, protože o čem se tak asi s nima mám bavit?Vyhýbám se těm, kteří nevědí, co se stalo, protože nevím, jak jim mám odpovědět na otázku jak se máš, co nového?Lhát nechci, ale říkat pravdu už vůbec ne...akorát by mě začali litovat a to by mě rozsekalo ještě víc...

Milá Simčo, upřímnou soustrast i ode mě. Přečetla jsem si příspěvky ostatních, a musím souhlasit úplně ve všem. U mě je to více jak rok, co maminka zemřela. Strašně rychle to uteklo. S bolestí se musíš poprat sama, to nikdo fakt nechápe. I já se setkala s nepochopením od lidí, od kterých jsem to nečekala. Ten, kdo to nezažije, nepochopí. A nemá cenu se s tím zabývat. Musíš se s tím hlavně vyrovnat ty sama. Mně máma neskutečně chybí, pořád na ní myslím. Ale ta bolest už není tak intenzivní. Je jiná...... A fakt, jestli ti můžu jen něco málo poradit. Když ti bude zle, tak napiš sem, je to fakt jediný místo, kde tě všichni chápeme, nemusíš se za nic omlouvat. Všichni jsme si tím prošli. Mně to hodně pomohlo, moci sem psát.

Bohužel i já jsem se před dvěma měsíci zařadila mezi Vás. Když jsem předloni četla tyto stránky kvůli tetě, která umírala na rakovinu, ve snu by mě nenapadlo, že za rok a půl se sem vrátím ne pro radu, ale pro útěchu...Nechci se rozepisovat do podrobna co se stalo a jak se cítím, protože na tom jsme vesměs asi všichni stejně, ale chtěla jsem se vás zeptat, jaké máte zkušenosti se svým okolím? Jak se říká, v nouzi poznáš přítele, tak jsem je opravdu poznala, jak v pozitivním, tak negativním smyslu slova. Nejhorší je, že mě zklamali opravdu blízcí lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Konkrétně kolegové. Absolutně se nedokáží alespoń trochu vcítit do toho, jak mi je a ještě já jsem za tu špatnou, která se neumí chovat...Už jsem se málem dvakrát zhroutila, ne z toho, že jsem přišla o maminku, ale z toho, jak se ke mně někteří lidé v té nejtěžší chvíli zachovali a jak mě vydeptali...Myslím si, že na to, čím teď procházím, se chovám celkem dobře, že by to mohlo být mnohem horší, snažím se, tak co je sakra tak nepochopitelného na tom, že prostě občas nemám den, jsem smutná a nechci se s nikým bavit??? Proč to nedokážou pochopit a ještě se cítí dotčeně? Je mi z toho neskutečně smutno :(

Tak včera jsme urnu s mamkou uložili do rodinné hrobky a poté uspořádali menší smuteční hostinu. Maminka zemřela 14.4, ale ten žal vůbec nepolevuje, ba naopak u mě roste. Celý život jsme žili v jednom domě a největší psychyckou podporu jsem vždy čerpal především od mamky. Maminka se mi stále zjevuje, říkám si tady byla její židle, postel, její místo. Ta prázdnota je strašná. Stále nemohu uvěřit, že už nikdy. Já jsem stratil s mámou všechno.

Zdravim Vas. Vsechny nas na tyto stranky privedl smutek, beznadej a vsichni zde hledame odpoved na otázku: "Co ted?". Je to presne 6 tydnu, kdy mi zemřel tatinek. Je mi 24. Porad si rikam, jaka je to nespravedlnost a cekam, kdy se otevrou dvere a on vejde a vsechno bude zase dobre. Prijde mi to jako hodne blby sen. Všechno se mi zhroutilo a na vsechno jsme ted samy (jeho tri holky). Pry to chce cas. Pry to preboli. Jak to ale jen vydrzet do te doby????

Tak jsme dnes byli mamku rozsypat na Olšanech na louce rozptylu...jen my dva s tátou......

Milý Aleši, přijmi i ode mě upřímnou soustrast. Vím, že to bolí. Drž se a hodně sil přeji.

Tak maminka už má dnes po funuse. Obřad byl pěkný s docela slušnou účastí. Jěště nám s bratrem a tátou dovolili ji připravenou v rakvi vidět. Maminka byla upravená pěkně, téměř jako živá a vypadalo to jako, že jen spí. Ráno jsem se dostatečně nadopoval léky,poněvadž jinak bych se u rakve asi sesypal. Poněkud mě ale štve neustálé hecování ze strany příbuzenstva jak bude zase dobře a všechno přebolí. Já jsem ovšem přesvědčen, že bez mámy to již nikdy nebude ono. Už teď cítím obrovskou černou díru, cítím jako by s maminkou zemřelo celé mé dětství a mládí. Ovšem je to osud většiny z nás, pokud nezemřeme zrovna poměrně mladí a rodiče nás nepřežijí. Například zpěvačka Jitka Zelenková říkala "jen dokud máme maminku je v nás kus ditěte" a je to plná pravda.

Zdravím podobně postižené a přeju hodně síly. Dne 14.4 ve 22.00 mi zemřela maminka ve věku 77 roků. Poslední rok jsem zažil víc neštěsti než za celý předchozí život dohromady. JIž od roku 2010 se máma pohybovala na berlích po zlomenině stehenní kosti, kdy byla přepadena lupičem a také měla osteoporózu. Ještě to však šlo. Vloni v červnu, červenci u maminky propukla jako blesk alzheimerova choroba ( byť určité náznaky tam mohli být již o 4-6 roků dříve. Objevila se agresivita, přeludy, halucinace, prostě během pár týdnů úplně jiný člověk. Také se jí radikálně zhoršila chůze. Nakonec máma skončila na interně z úplně jiných důvodů. Bylo provedeno neurologické vyšetření a demence se potvrdila. Starali jsme se o maminku doma jak jsme mohli, ale komunikace nebyla lehká, stále nějajaké podezvřívání z loupeže peněz brýlý, klíčů. Během té doby přišlo několik drobných mrtviček o kterých jsme vůbec nevěděli a stav se vždycky trošku zhoršil. Až nakonec 30.3 přišla skutečná mrvička a do toho zápal plic. Máma přestala skoro mluvit a byla částečně ochrnutá na půl těla. Když jsem ji viděl na Jipce, chtělo se mi zemřít. Stav se pak trošku zlepšil, ale za pár dní znovu přišel zápal plic a maminka po pár dnech na LDN umřela, poněvadž byla celkově slabá. Ale i přes její špatný stav v posledních dnech maminka stále vnímala a pošeptala mi do ucha, že chce umřít a další den umřela. Cítím se jako bych umřel s ní, cítím prázdno, nedokážu si představil, že už nikdy nepřijde. Jsem úplně zoufalý. Žádná jiná žena vám mámu nenahradí, máma je jen jedna. Já nebýt již od lońského října v péči psychyatrické ambulance, tak asi už nežiju. Maminka sice již nebyla mladá, ale 5-10 let tady být klidně ve zdraví být ještě mohla. Máma byla vždy laskavá a dobrosrdečná než ji začaroval doktor alzheimer. Ale bral bych s tou nemocí a všema deseti, jen kdyby s námi byla.

Helenko, krásně jsi to napsala.... Svatá pravda... Nemám slov.....

Máma je prostě máma, když je s námi, bereme to jako samozřejmnost, když ji ztratíme,končí vše i pro nás...radost, klid v srdci, statečnost a radost ze života.Když přijdeš o maminku, přijdeš o všechno, to je pro mě svatá pravda.Loučím se,srdce krvácí, síly mi docházejí,máma chybí a nikdo ji nenahradí,byla prostě jediná na světě.Přeji všem hodně sil,mě už pomalu docházejí.Držte se a žijte.

Madlo a Katko, přijměte i ode mě upřímnou soustrast. Je to těžké a bude to těžké. Hodně sil, držte se. Jak už bylo napsáno, jsme všichni s vámi a chápeme co prožíváte.

v sobotu ráno odečla navždy moje milovaná maminka, moje nejlepší kamarádka, vedly jsme spole jeden podnik,byly každý den spolu a teď jsem na dně.Pomáhám bráchovi a taťkovi,který je nemocný to nějak překonat,ale doma pak bulím a bulím. Ale zase aby mě neviděl můj 5ti letý syn, který byl mojí mamky jediiny vouček, zlatíčko. Řeknu mu, že jeho babi odešla, ale až po pohřbu, který je v pátek. Snad to pak bude o trošku lepší. Mooooc to bolí.

Ahoj všichni, víte co je nejhorší, že ta moje bezmocnost a stesk se u mě projevuje vztekem....jsem normálně agresivní a reaguji prudce...žádná bledá uplakaná mátoha....prostě vzteklá nervoza Bohužel, dnes to odnesla Zuzanka, prostě reaguji neadekvátně....tak je mi to líto,že to odnesl mě nejmilovanější človíček....nakopala bych se!!!!!

Zdravím všechny. Jakube, přijmi ode mě upřímnou soustrast. Mně maminka zemřela na rakovinu před 13 měsíci. Radu, jak se s tím smířit, ti nedá nikdo z nás. Každý to má jinak. Prostě se s tím musí člověk smířit a žít dál. Já maminku milovala nejvíc na světě. A pořád jí miluju. Ta bolest po roce a něco už není tak hrozná. Je taková utlumená. Myslím na ni každý den, povídám s ní, vzpomínám. Občas mám pocit, že jí cítím. Určitě jsou maminky s námi. Já tomu věřím. A to mi dává sílu. Já vím, že teď je ti hrozně a je to normální. Ale neboj, bude líp!!! Drž se a hodně sil ti přeji.

Ahoj všichni kdo přispíváte, pročítám vaše příspěvky a je mi smutno, ptát se na to jestli maminka umřela v nemocnici nebo měla v uvozovkách to štěstí umřít doma.Moje maminka ho neměla, umřela sama v nemocnici, někdo prostě nemá možnost všechno zvládnou, když má malé děti, které by byly přitom a viděly by babičku trpět, nechci si vyčítat, že jsem ji tam nechala samotnou, kdyby to šlo, lehla bych si k ní, držela jí za ruku a vydržela bych až do poslední chvilky jejího života, do jejího posledního výdechu.Nechci v sobě mít výčitky,ale nic jsem víc dělat nemohla, všem kteří měli to štěstí závidím,já ho neměla, ale proto snad nejsem špatná dcera,maminku jsem milovala a je mi to líto, ale už to nevrátím.Myslím na to každý večer, že byla sama,když mě nejvíc potřebovala.Promiňte jestli jsem někoho urazila, ale musela jsem to napsat.Maminko miluji tě,promiň, tvá milující dcera.

Vazeni ctenari, pred 5 mesici jsem prisel o maminku, ktera zemrela na rakovinu behem 3 tydnu po zjisteni diagnozy. Bylo to tak rychle a bolestne, ze jsem se nestihl na situaci vubec pripravit. Cely zivot jsem byl zvykly s ni zit. Prestoze jsem uz davno dospely a vira mi pomaha prezit hrozne okamziky zalu a osamoceni - zustal jsem bydlet totiz sam, citim se cim dal hur. Prvni mesic po smrti jsem byl zrejme v soku, ale postupne si uvedomuji, ze uz se na tomto svete s ni nikdy nepobavim, vzajemne si nepomuzeme, po navratu domu ji nemohu pozdravit atd. Jsem v depresi, hlavne o vecerech. Snad by mi pomohlo, kdybych nasel cloveka se stejnym osudem, ktery by mi poradil co delat. Predem dekuji.

Zdravím všetkých, ktorí sem chodíte pravidelne ale aj tých, ktorí nedávno pribudli do klubu a prajem úprimnú sústrasť... chodím sem často ale už nepíšem tak ako kedysi. bolesť po roku a pol trochu povolila a tak ako píše Misha, je to iná bolesť ako na začiatku, hoci nikdy nepominie. ja som už celkom v pohode, vyhľadávam spoločnosť, chodím do práce ledva stíham ostatné a večer s vyplazeným jazykom a rukami po zem si spomeniem na maminku a poviem si, že ďaľší deň bez nej som zvládla. najviac na ňu myslím večer v posteli, predstavujem si celé svoje detstvo, kam sme chodili a čo sme robili a koľko lásky mi stihla dať za 35 rokov. posledné chvíle jej života boli utrpenie, myslela som, že to budem mať pred očami už navždy, no posledné mesiace si na ňu spomínam teraz už len v dobrom a tie pochmúrne myšlienky akosi trochu upustili. sníva sa mi o nej často, vidím ju ubolenú v nemocnici alebo doma v kuchyni ako varí či na posteli s bolesťami. neviem čo tie sny znamenajú, inokedy je to sen o hľadaní hrobu alebo niečo s cintorínom a ja si potom nahováram, že ma maminka volá k sebe. nedá mi a musím ísť na cintorín, inak by som nemala vnútorný pokoj. stáva sa mi, že robím alebo hovorím veci ako kedysi ona a že moje správanie sa čím ďalej tým viac podobá jej správaniu. manžel mi nedávno pri varení povedal, že som už len taká obyčajná mama... a mne to pripomenulo moju maminku, ktorá nám s takou láskou a radosťou varila a bola tiež len taká obyčajná, až som ju za tú jej jednoduchosť strašne zbožňovala. v lete to budú dva roky od jej smrti a mne sa nechce veriť, že to tak rýchlo ubehlo. neskutočne mi chýba a chýbať navždy bude. nič sa nezmenilo, vidím a cítim ju rovnako ako predtým a som rada, že sa mi aspoň v snoch vybavuje živá. vymazať sa z pamäti nedá ale človek sa časom naučí žiť bez niekoho koho stratil. musíme ísť ďalej, čas sa nzastavil a musíme myslieť na tých, ktorí tu zostali. nikdy mi nezáležalo na otcovi ako práve teraz a môj 6 ročný syn mi dodáva neskutočnú silu, energiu a chuť žiť aj naďalej. život musí ísť ďaelj či sa nám to páči alebo nie. keby ma aspoň niekto presvedčil o tom, že maminka o mne vie ako na ňu stále myslím....

Ahoj angel009 viem že by to bolo lahšie keby som mala niekoho pri sebe, o niekoho sa oprieť a hlavne sa na niekom vyplakať. Alebo deti o koho by som sa mohla starať a stále nemyslieť len na ňu. Zatiaľ to šťastie nemám, verím že raz aj to príde, aj keď to už nikdy nebude také aké som si to predstavovala. Že budem s mojou maminkou kočíkovať moje deti, že mi bude pomáhať. Mám súrodencov a aj priateľov, no tí sú preč a ja som zostala v byte úplne sama. My sme dlho žili s maminkou spolu skoro samé, sestry sa vydali ešte keď som bola podstate dieťa a brat robil v zahraničí, prišiel len raz za čas domov. Som rada že jej aspoň sestry dopriali vnúčatá, ktoré k nám dosť často chodili na prázdniny alebo mi ku ním. Teraz sú už dospelé, teda väčšina z nich. Len ja a brat sme jej to nedopriali. Koľkokrát nám vravela že sa ich už ani nedožije a my sme jej na to že čo by nie a však ich má 5 či jej nestačí a podpichovali sme sa. Teraz mi je to tak ľúto, že mala pravdu. Nikdy by ma nenapadlo, že odíde tak skoro. Hlavne keď nebola nejak vážne chorá. Len si myslela že prechladla, keď prišla sobotu z práce. V pondelok jej doktor dal nejaké lieky na bolesť ruky a poslali ju na infuziu na zmiernene bolesti a utorok sme išli na ortopédiu tam ju tiež napichali niečim. Pritom možno mala infarkt, (ževraj naň aj zomrela) na ktorý asi 4 doktori u ktorých bola ani nepomysleli pri bolesti ľavej ruky. A my sme im tiež verili. A v stredu keď mi ju z bytu odvádzala sanitka ležala na zemi pokojná, normálne dýchala ako keby iba spala. Taká bolá pekná a spokojná, ešte hovorila doktorovi, že jej je dobre že ju bolí iba tá ruka, na všetko pokojne reagovala a odpovedala. Ešte som stále verila že sa s toho dostane. Veď iba prechladla. To bolo naposledy čo som ju videla živú. Už nás k nej nepustili, že je to s ňou zle, že robia čo môžu. A v štvrtok ráno nám oznámili najhoršiu správu v mojom živote.Doteraz neviem na čo presne zomrela. Nejdem opísovať s akým chladom nám to oznámili ešte mi nadali keď som sa tam rozplakala, že však sme to mali čakať. Asi preto nemávam zlé sny, lebo som ju videla takú pokojnú a vyrovnanú. Na jednej strane som rada že dlho netrpela, no na druhej sme neboli pripravený bolo to náhle. Nie som schopná to pochopiť. V kuse sa pýtam prečo. Na psychológa mám podobný názor ako ty (pri tom ju mám vyštudovanú, no nie klinickú s tej som mala len semester). Jedine možno v tedy keby si prešiel niečim podobným, že by niekoho blízkeho stratil Ako ti môže pomôcť niekto kto to nezažil. Prvé dni som mávala pri sebe vždy niekoho aspoň na pár hodín. No potom si asi pomysleli že už je toho dosť a už nemám právo smútiť a čoraz menej chodili. A tak som zostala v našom byte sama, teda cez deň, na večer chodí domov brat no ten niekedy ani nepríde, má byt s priateľkou. Tie tabletky si občas dám,bez nich by som to asi nezvládla,zo začiatku častejšie, ale teraz len keď je to fakt neznesitelné. Mám okolo seba rodinu, priateľov no podstate som sama. A príšerne to bolí.

A také vás i měsíce a roky po odchodu milované maminky pronásledují zlé sny? Mám pocit, že to nikdy nepřestane a možná ani nechci, aspoň je se mnou, objevuje se mi....takže prožívám stále dokola totální psycho, ale začínám už být proti tomu odolná, a jak jsem řekla, bylo by mi líto, kdybych ztratila její tvář. Děsím se dne, kdy si nebudu umět vybavit hlas nebo gesta nebo úsměv. To je to nejhorší. Přijít o vzpomínky by bylo strašné....

"Dobrý" večer, je to už 6 měsíců, co tu maminka není. Mám všude její fotky po bytě. A po celou dobu svého truchlení sleduji, jak se ono truchlení proměňuje. Na začátku to bylo hrozné, pořád jsem brečela, neviděla jsem smysl života, byla jsem neustále fyzicky nemocná, protože to neustálé brečení mě hrozně oslabilo. Pak jsem si ale řekla, že pokud se nedám do kupy, tak onemocním hůř a už to nepůjde vrátit a to by maminka nechtěla. Snažila jsem se myslet na to, co by chtěla ona. Vnímat to že jsem naživu zodpovědně. Nosila mě v břiše, porodila, vychovávala mě. Vím, že jí hodně dlužím. A jelikož už tu není, tak jí to musím vrátit skrz svůj život. A tato myšlenka mi hodně pomohla a postupně jsem za těch X měsíců změnila spoustu náhledů na život, začala jsem se zajímat o věci, o které jsem se dřív nezajímala. Tak to byla fáze, kdy jsem se soustředila hlavně na sebe a přestala jsem brečet. Pak bylo i pár dnů kdy mi bylo vyloženě dobře a snažila jsem se na nic zlého nemyslet a k ničemu se nevracet. To mi pomohlo se trochu psychicky a hlavně fyzicky zotavit. Ale teď po 6 měsících mám dojem, že se mi některé věci vrací zpět. Během dne mi vyskakují vzpomínky, občas slyším v hlavě, co by mi říkala, když něco dělám špatně, jindy si zase říkám:"mami, za těch 6 měsíců jsem ušla obrovský kus svého života. Jsem jiná. Naučila jsem se být ve svých mladých letech samostatná. Dokázala jsem to a to...." a pak si říkám, co by na to asi řekla. Asi by byla šťastná, že jsem rozumná a že vím, že musím jít dál. ALE NAVZDORY TOMU...jsou dny, kdy bych se rozbrečela i v tramvaji, dny kdy jsem děsně hnusná na své okolí, kdy nevidím smysl života, kdy si říkám :" mami, sakra vrať se mi", "mami, řekni že jen spím, že to je jen zlý sen". Pochopila jsem, že člověk nikdy nebude 100% šťastný a že vždy docení věci, kterých si nevážil až s odstupem času, a pak lituje. Kolik času člověk promrhá nespokojeností ze svého života, a pak až je hůř, tak si uvědomí, jak skvěle se měl. Navždy mi bude moje milovaná maminka chybět. Byla tak moudrá, laskavá. Nikdo mě už nikdy tak v životě nepodrží, nikdo mi neporadí, tak jak ona to uměla. Prostě teď žiju tak, že jsem jednou dole a jindy nahoře. Jeden den se směju a druhý den si uvědomím, že nemám důvod se smát. A hlavně nesnáším, když okolí se tváří jako že život jde dál. Jde, ale nikdy už nebudu kompletní, nikdy už mi nic nezahojí tu nepřestávající bolest. Ztráta je se mnou každou sekundu mého dne, vím že tam někde vzadu v hlavě mi neustále bliká kontrolka "maminka", i když dělám normální běžné denní věci, které prostě musím dělat, aby se mi život nesložil jako domeček z karet úplně. Napište jestli se cítíte podobně. M.

Před rokem jsem měla za sebou poslední víkend se svojí maminkou. Byla ještě v Motole, koukaly jsme spolu na Vraždy v Midsomeru, ten seriál měla moc ráda. Ležela jsem s ní v posteli, tulila se k ní. Hladila a pusinkovala. Jako bych věděla, že to je naposledy. Už byla hodně utlumená morfiem, tak pospávala. Ale i tak jsme si i povídaly. Řekla mi pár posledních věcí, na které do smrti nezapomenu. V pondělí (dnes) před rokem jsem za ní šla naposledy do nemocnice, v úterý (zítra) jí převážely do hospice. Ještě si přála, abych jí přinesla dortík s borůvkami. Už ho ani nesnědla, tak moc byla slabá. Pořád se mi to vrací, musím na to myslet. Ani nevím, jak ten rok uběhl. Moc mi chybí!!!!!!!

Dnes jsou to přesně tři měsíce co mi mamka umřela....byl to pátek...odpoledne jsme za ní byli s tátou v Motole a doktorka(jediná, kterou jsem za tři týdny konečně dohnala) řekla, že je to poslední víkend.... šli jsme domů...táta byl u nás...........ve čtvrt na deset zazvonil telefon.................tady nemocnice Motol, musíme Vám oznámit................................mami, tak moc se mi stýská!!!!!!!! Miška

Zdravím všechny. Čtu si Vaše příspěvky. Jsem na tom stejně. Taky nesnáším staré lidi. Proč tu oni jsou a moje maminka ne? Pořád to nechápu. Dnes je to přesně rok, co jsme mamku odvezli do špitálu, odkad se už nevrátila. Navíc by dnes měla 62. narozeniny. Od rána je mi zle, pláču. Vybavuju si ty poslední dny před rokem, co jsme si s mamkou říkaly, jak byla silná a já slabá. Moc mi chybí, každý den, každou hodinu, minutu. Je to hrozný, uvědomit si, že už se ke mně nikdy nevrátí. Držte se!

Ahojte všetci, čo ste zúfalí ako ja, píšem sem občas, vyrozprávam sa vám, ved mám len vás, nikto iný to nevie pochopiť. Každý den bojujem so sebou, lebo sa mi nechce žiť, ale bojujem lebo mám deti. Podľa mna sa ja nikdy nezmierim, s tým, čo sa stalo, pretože ja som taká slabá a veľmi citlivá. Na druhej strane som odporná a hnusná, lebo nenávidím staršie ženy než bola moja maminka, ved aj ona by tu mohla byť ešte s nami. Ale nie je asi som si zaslúžila túto ukrutnú bolesť neviem prečo, moje kamarátky sú také šťastné, že majú rodičov, strašne im závidím. Ano závidím a zároven aj nenávidím všetky staršie ženy. Moja bolesť sa nikdy nezmierni. Nikdy to nepochopím prečo sa to muselo stať práve mojej maminke. Dievčatá napíšte mi niečo, či aj vo vás je nenávisť alebo len ja som taká odporná.

Ahoj holky,tak jak to zvládáte?Já nic moc,vzhledem k tomu,že se po 22letech závislosti snažím přestat kouřit, Nekouřím měsíc a je to fuška.Tak jsem ještě nervnější,protivnější a přecitlivělejší.Já už řvu i u reklam.A to jsem nikdy cíťa nebyla.

Ahoj holky,tak jak to zvládáte?Já nic moc,vzhledem k tomu,že se po 22letech závislosti snažím přestat kouřit,Jsem Nekouřím měsíc a je to fuška.Tak jsem ještě nervnější,protivnější a přecitlivělejší.Já už řvu i u reklam.A to jsem nikdy cíťa nebyla.

Ahoj, pročítám vaše příspěvky a je mi do pláče, moje mamka umřela před rokem, také jsem sem několik příspěvků napsala, ale popravdě se mi vůbec neulevilo,jsem tak na dně,že bych si nejraději vzala život a šla za mámou,ale co moje 2 děti, co by s nima bylo,je to každodenní boj, jsem tak psychicky unavená, že už nevím co dál, když tu byla se mnou maminka, brala jsem to tak,že tu bude stále, nejmilejší člověk mi přece neodejde,to jsem si říkala a přeci, jednoho dne odešla, na vánoce během týdne zemřela na leukémii.Přestávám chápat smysl života,chtěla bych být zase malá a zavolat mami a maminka by přišla a já bych jí obejmula a už nikdy nepustila a stále bych jí říkala maminečko moje milá, miluji tě.Už zase brečím, ta bolest tu bude už napořád,nikdy neodejde,držím všem palce,ať to zvládnou lépe než já,držte se.

Všechny zdravím, i já mám tu strašnou zkušenost kdy mě opustila má máma po těžké nemoci, starala jsem se o ní až do jejího konce. Jsem vděčná za to,že jsem jí mohla říct vše co jsem chtěla,ale ta prázdnota co po ní zůstala je hrozná. Je to teprve 2 týdny a dochází mi čím dál víc jak bude vše už jiné. Naštěstí mám malé děti,které mi pomáhají a musím normálně fungovat,ale stejně se člověk cítí strašně sám. Nečetli jste náhodou nějaké knihy např. život po životě apod.co by jste mohli doporučit, co vám třeba aspoň trochu pomohlo? Jinak je fajn,že se tady člověk může vypsat, protože jen málo lidí chápe jak se člověk cítí a spousta lidí si myslí,že když je po pohřbu,tak že člověk má to nejhorší za sebou.

Misho, Heleno... a jiní, jak se máte, co je u vás nového...máte alespoň nějaké nové příjemné zážitky? Napište, ať vím, jak bojujete. Já pořád stejné....jsem jak šípková Růženka, tak nějak pořád v polospánku.

Všichni tu píší o nespokojenosti s lékařskou péči, tak docela souhlasím. Máma za ty tři roky vystřídala několik nemocnic, několik lékařů. A dodnes mám spoustu věcí nevyjasněných. Hned jak maminka zemřela, tak jsem se v tom dost pitvala a přemýšlela, kde se stala chyba, když lékařka tvrdila, že už je zdravá, a pak najednou šla na kontrolu a měla to všude. Z vlastní zkušenosti vím, že je lepší se v tom nepitvat. Někdo tvrdí, že každý člověk má svou svíčku, která hoří a prostě když má zemřít, tak zemře. Já si zase myslím, že člověk je schopen spoustu nemocem zabránit, když se bude řídit filosofiíí z knihy Miluj svůj život. Například rakovinu způsobuje nahromaděný stres, zloba, obrovský celoživotní smutek. A to na mou maminku sedí.Bohužel. Kéž bych to dřív věděla a dokázala jí pomoct. Když už se ta nemoc objeví, tak je většinou pozdě. Dlouho jsem si říkala, že rakovina je vetřelec a hnusná hnusná věc, ale ne, vytváří jí samo tělo, jsou to naše buňky jen jiné a snaží se nás zabít, protože něco děláme ve svém životě sakra blbě. Nechci nikomu vnucovat své názory, ale já se začnu řídit svými pocity a začnu žít co nejlépe, nehuntovat se, neubližovat si a umět odpouštět. V podstatě duchovní cestu vidím jako jedinou možnost, jak se nezbláznit a smířit se se životem. Jóga, meditace, zdravá strava, esoterická četba......to mě uklidňuje.

Ahoj všem, Chtěl bych Vám popřát hezký večer, ale vím, že všichni, co chodíme často na tyto stránky, těch hezkých večerů moc nemáme. Chodím zde dost často, píšu ale málo, protože cítím skoro to samé, co všichni ostatní, kterým milovaná maminka odešla. Píší zde většinou ženy a muží se asi tváří, že to zvládají, ale to je jedno. Je to 8 měsíců, co mi nejdražší člověk, má zlatá máma, odešla, a to jsem jako chlap zůstal sám (z rodiny nezbyl nikdo) - po tři roky jsme bojovali se zákeřnou nemocí od prvního okamžiku, kdy jsem zjistil, že nemocná je, hned jsem si moji zlatou mámu vzal k sobě domů (žila na druhém konci republiky). Chodím jako duch světem, hledám význam vstávání do práce, význam nějakého snažení, hledám smysl, proč vlastně tu být, a naprosto nevěřím na nějaké rčení, že čas to vyřeší. Nevyřeší, ani tu bolest neotupí. Nevěřím. Můj bráška mi odešel před 10 lety a bolí to stejně, když na něj vzpomínám, a často na něj myslím....Ani nevím, proč to píšu. Jen snad, že je těžké si s někým o tom promluvit. Ani nejbližší přátelé nechápou pocity, které mám. Jsou dny, kdy nenávidím celý svět, vztekle se uzavírám do sebe, jsou dny, kdy se snažím věnovat čemukoliv jinému, ale pak zjistím, že vlastně nechci. Že nechci zapomínat, že nechci nevzpomínat, že nechci se jen dívat dopředu a tvářit se, jak vše bude v pohodě. Nenávidím lékaře a sestry, kteří se k mamince tak zle chovali, a je mi tak strašně líto, že ať jsem dělal cokoliv, kašlali na nás......Nenávidím sebe, že jsem si mámu k sobě nezval dříve (měli jsme tak báječný vztah). Často si prohlížím fotky a webovou kroniku, kde jsem si nahrál všechny naše společné fotky.....A Vánoce, ty jsem i jako chlap skoro prořval. Je to tak nedávno, co jsme si ťukali, vařil jsem jí čaje, kupoval její milované ovoce, zval její přátelé k nám domů, aby měla radost....Je to tak nedávno. Tak jsem doufal, že vše bude ok....Nerozumím tomu. Nikdy tomu neporozumím. Chtěl bych tak věřit v to, že někde je, že na mě čeká, že se uvidíme a sejdeme se. Tak moc bych chtěl mít aspoň naději, ale jako nevěřící člověk mám pochyby....Dal bych vše za to, aby tu maminka byla se mnou.... Ach jo, život je stejně zákeřný a nespravedlivý. To je je jeho hlavní povaha... Přeji vám, ať nějak najdete sílu. Pokud máte děti, které já mít nemohu, věřte prosím v to, že právě v něm je maminka/tatínek.....Snažte se žít a ani se nesnažte vysvětlovat své pocity někomu, kdo to nezažil (je to jen plýtvání energií a slovy)... Mějte se v rámci možností co nejlépe. Petr

Dobrý den, jsem ráda, že tenhle web a tato diskuse existuje. Vždycky brečím, když si pročítám Vaše příspěvky, ale také cítím úlevu, že se tak hrozně necítím jen já. Že jsem zcela normální, že to jak se cítím je normální. Maminka mi zemřela na rakovinu letos v létě. Je mi 20 a byly jsme spolu po několik let jen samy dvě a každý den jsme se viděly. Byla pro mě potřebná tak jako vzduch k dýchání. Bez ní sice jdu svým životem dál, musím, ale cítím se hrozně frustrovaná, jdu například do obchodu a nakoupím spoustu věcí v domnění, že se budu cítit líp. Cítím se líp, ale jen na chvíli. Bohužel. Také jsem velmi nesoustředěná, když se potřebuji učit do školy. A celkově jsem jiný člověk, ještě víc nervózní než dřív. Snažím se si nějak pomoci, jak to jen jde. Za posledního půl roku jsem přečetla různé knihy o smrti a duchovní knihy nebo esoterické knihy o andělech. Přivedlo mě to sice na jinou cestu životem - duchovní, ale cítím, že tudy ta správná cesta vede. Ale ještě jsem přesně nenašla ten správný směr, a tak budu číst dál a hledat smysl života. Každý den si říkám, maminko, neporodila jsi mě zbytečně, nevypiplala jsi mě zbytečně, nechci aby Tvoje snaha vyšla vniveč, chci Ti dokázat, že budu žít nejlíp, jak dokážu, budu se snažit poučit z chyb a žít lepší život, život, který sis pro nás své děti tak moc přála. Budeš na mě hrdá, to ti slibuju. Jen potřebuji čas a zbavit se negativních emocí. Člověk musí žít každý den jak nejlíp dokáže, umět odpouštět a milovat. Pak i kdyby opouštěl tento svět velmi mladý, bude moci odejít v klidu, že měl kolem sebe super lidi a nikomu neublížil a všichni ho měli rádi...a to je moje filosofie...Napište co si o tom myslíte, případně napište čím se vy uklidňujete a v čem vidíte smysl našeho bytí.Děkuji. Držme se holky!! (Doporučuji knihu:Miluj svůj život od Louise L. Hayová - mně otevřela oči)

Radko, přijmi ode mě upřímnou soustrast. Drž se! U mě to zítra bude 10 měsíců.....

Tak jsem si přečetla Vaše příspěvky a já to mám úplně stejně. Už jsem si myslela, že blázním. Prožila jsem nejhorší vánoce svého života. Poprvé jsem dělala bramborový salát a vzpomínala, jak ještě před rokem jsme ho dělaly s maminkou. Dyť já sakra ani nevěděla co se do něj všechno dává. Štedrý večer byl strašný. Manžel v práci, já sama. Brečela jsem skoro celý den, ani na pohádky jsem nemohla moc koukat. Pořád jsem vzpomínala, že jsme na ně koukaly s mamkou. Silvestr? To samé. Manžel v práci, já doma sama. Přiťukla jsem si s fotkou maminky a vzpomínala, jak jsme si vloni přály spolu vše nej. Já bláhová myslela, že je vše za námi, že mamka nad rakovinou zvítězila. Bohužel. Těšila jsem se na nový rok, že máma bude zdravá, máme všechny ty chemoterapie a ozařování za sebou, dokonce měla slíbenu novou práci až se úplně uzdraví. Já bláhová!!! Místo toho přišla smrt! Můj manžel to taky nechápe, pořád mi říká, dyť je to už dlouho, žij dál. Ale copak to jde? Žiju, ale jsem jako tělo bez duše. Už to nikdy nebude jako dřív. Mami, moc mi chybíš. Potřebuju tě, poradit, pohladit, dát pusu. Holky, držte se všechny. PS: ještě že vás mám

Tak to na mě zase dopadlo v celé své hrůze....nenávidím celý svět a všichni mě lezou na nervy...nikdo nazavolá jak se mám...jak to zvládám...zvládám to sakra blbě!!!!

Ahojte, sedím si v obývačke, úplne sama, pozerám na maminkinu fotku, jej fotelku, kde rada sedávala. Na silvestra sme boli väčšinou doma, maminka mala rada domácu pohodu a ja som ju nikdy nechcela nechať samu. Tak sme ho trávili spoločne, ako každý jeden deň. Keď spolu bývate inak sa to ani nedá. Teraz tu sedím sama a spomínam. Tento rok bolo príšerný. Od 23 mája každý jeden deň bol a ešte stále je horší a horší. Ale do toho osudného dňa to bol najkrajší rok, lebo dal mi posledné mesiace s najdôležitejšim človekom v mojom živote, s mojou spriaznenou dušou. A čo má čaká ďalší rok? Nič dobré, už nikdy nič nebude také ako predtým, už sa nedokážem len tak zasmiať, potešiť z maličkosti, už nie som taká usmievavá a spokojná. A nikdy už nebudem. Bez mojej milovanej maminky sa to nedá, aj keď viem že by si to priala aby som bola šťastná, ale nejde to. Čím viac času prechádza tím to viacej bolí a nový rok má len v tom utvrdzuje že bude bez nej neznesiteľný. Prajem vám aby bol nový rok pre vás lepší a nie taký smutný a aby ste sa dokázali so stratou vašich maminiek vysporiadať lepšie ako ja.

Jsou to dva měsíce co mi zemřela maminka :´( je mi 20 let a ona měla 25.12.2013 slavit své 50té narozeniny, bohužel se jich nedožila. Rakovina jí vzala život a spolu s ním i ten můj. Byly to smutné Vánoce, první bez ní... a hned den poté její nedožité narozeniny :( myslela jsem si, že časem mi bude lépe, ale je to stále horší a horší, dělám doma věci a při všem si vzpomenu na ní. Na naše společné chvilky a říkám si jak je život nespravedlivý. Není den co bych si na ni nevzpoměla a stále mě to užírá a mám pocit, že se s tím nikdy nevyrovnám....

Dobrý den Vám všem, tak jsme asi všichni přežili vánoce nějak podobně, najevo se snažil člověk nic nedávat a uvnitř brečel....alespoň já jsem to tak měla. Poprvé jsem celé vánoce připravovala sama, dcerka je malá a táta s přítelem táhnou jako chlapi spolu...dříve jsme na ně byly s mamkou dvě....dnes jsem sama....je mi smutno ze všech těch bezmocí a patových situací...a hlavně mami....bez tebe všechno drhne.....Miška

Tak a je to tu.. moje prve Vianoce bez nej. A ja sa citim mizerne. Tak strasne mi je smutno. Snazim sa pripravit pekne Vianoce pre surodencov,a tatu, a sama neviem ako dalej..Stale je co robit, a ja tak velmi potrebujem maminu radu. Vzdy sa ma snazila ucit, co a ako treba, a za to som jej teraz vdacna, ale aj tak by som ju tak velmi potrebovala mat pri sebe. Nebavi ma nic, aj ked vsade okolo vsetci ziju Vianocami, ja nie. Ja budem stastna, ked uz bude po tom vsetkom.Nech zas aspon ako tak fungujem normalne. Neviem, ako si zajtra sadneme vsetci ku stolu a ona tam nebude. Nasa hlava rodiny, nase slniecko, co nam vzdy rozdavala usmevy, aj v tych najhorsich situaciach..Tak by som si s nou chcela zajtra rano uvarit kavu, posediet, pokecat, pomaly sa pustit do varenia, sem tam sa pohadat, lebo si nenecham poradit:) No nechcem si to ani predstavit, ako to bude vyzerat bez nej.. Uz nechcem vianoce. Nikdy. Ja chcem len moju mamu. Dala by som za to aj zivot,aby som ju mohla objat a povedat jej, ako velmi ju lubim a potrebujem. Zelam vam vsetkym vela vela sil, aby ste tieto pre nas nie velmi vesele sviatky, zvladli, hoci je to tazke. Libuska, tebe uprimnu sustrast, viem, ako sa citis, mne maminku tiez zobrala ta hnusna choroba. Nikdy sa s tym nezmierim. Bola moje vsetko. A teraz mi nezostalo nic. Chybas mi maminka, ani nevies, ako.

Dobrý den, také se s Vámi podělím o tu hrůzu kterou všichni prožíváte. Jsem jedináček,naprosto fixovaný na mamku Helču, 29.listopadu mi umřela....rakovina plic,3.stadium...doktoři by měly vrátit diplomy osobně podpořím jejich kampaň k odejití do zahraničí. Takže mamka půl roku chodila na rehabilitace,jelikož tu obvodní husu nenapadlo,že bolesti zad můžou mít jinou příčinu...až ta rehabilitační sestra jí poslala na rengen hrudníku,že je to divné a nelepší se to.A už to jelo...rengen plic...mamka nechtěla na Bulovku chtěla do Motola..pořád,že tam vyléčili Havla...říkala jsem jí, mami kolem tebe nebudou skákat kapacity,nejsi Havel...Motol Hnus...hnus...hnus. za celou dobu jsem nechytila žádnou doktorku,buď měla příjem,nebo dovolenou nebo tam byl pouze zástup,který o mamce nic nevěděl...3.neděle hrůzy,pořád jsme s tátou četli zprávy od doktorů nikdo nám nic neřekl,pak přišla první chemoterapie a konec...napadlo jí to mozek...nedokázala na nás koukat,oči jí jezdili ze strany na stranu,špatně dýchala...moje máma, se kterou jsem vše řešila...kamarádky jsem nikdy žádné neměla jen mamku. a teď? Mám4 letou dceru,tátu naprosto zlomeného, a telefon od mamky pořád nezvoní....mami,zavolej mi.....

Su to už druhé Vianoce bez maminky. Je to tak strašne tažké....Vianoce boli jej. Úžasné jedlo ktoré sme si dávali všetci raz ročne, úžasná výzdoba, dokonalý stromček. Prestieranie vždy ine.... Vianoce boli časom kde sme sa všetci zišli a vychutnali si ich do posledneho dňa. Zistili jej hrčku, za 10 dni šla maminka na operaciu. Ešte mi hovorila aby som nechodil za Nou na Slovensko do nemocnice, ze to je banalita. Presviedčala ma že nemusím. Bohužial už sa nikdy neprebudila a za dva dni zomrela. Nikdy si to neprestanem vyčítat... Mohol som ju naposledy objať. Naposledy ju vidieť. Bola jedný slovom úžasná. Ja som v ten deň umrel s nou. Každý deň sa pytam....prečo? Prečo ona ? Prečo tak rýchlo. Mám 24 rokov a už mám byť bez maminky ? A tak sa pýtam zas......prečo ?

Ahojte všetci, idú tie vianoce, som zúfalá, nemôžem počúvať tie piesne vianočné, hnusí sa mi všetko a to už sú druhé vianoce bez mojem mamičky drahej, vôbec to neprechádza, čím dalej tým viac si uvedomujem, že už je všetkému peknému koniec, nikdy nebudem taká aká som bývala , veselá a šťastná, usmiata. Teraz sa ľudia tešia na sviatky, rodina bude pokope, mne zomreli obaja rodičia, je to ako zlý sen. Nikdy sa z toho nedostanem, ja to viem, lebo my s maminkou sme boli skoro vždy spolu a teraz je len prázdno. V srdci mám prázdno a nenávisť, ten kto píše, že maminky stoja pri nás tak to sa len tak hovorí, ja si uvedomujem len jedno, že už nikdy s nou neprehovorím ani slovko, a to ma ničí a som z hoho úplne na dne. Tie, čo tu píšete, že po čase to bude lepšie, tak možno tie, čo nemali až taký silný vzťah s mamičkou., tomu možno uverím. Ale takí, čo boli naviazaní na seba tak si neviem predstaviť, že ako sa s tým môžu vyrovnať, ja viem, život musí isť dalej, ale ja sa na tomto svete už nikdy nebudem citiť ako predtým. Budem už vždy trpieť, pretože sa neviem s tým vyrovnať, že bola mladá aešte mohla žiť. Keby bola staršia, možno by som sa ľahšie s tým vyrovnala. Ked zomrie starší človek, vždy sa to dá prijať trochu ľahšie, ako ked odide mladý človek.A preto, ked si uvedomím, že maminka tu mohla byť ešte aspon pár rokov, tak som úplne na pokraji zrútenia, jednoducho mi nehovorte, že to čas zahojí. Neverím.

Před týdnem mi zemřela babička. Našel jí děda ráno v posteli, myslel si, že spí, ale bohužel byla mrtvá. Říká se, že hodní lidé zemřou ve spánku a babička byla ten nejhodnější člověk, jakého jsem znala. Moc mě to trápí a hlavně mamku. Snažím se být silná, ale vnitřně se rozsypávám na kousky. Bojíme se teď o dědu, má alzheimera a nevíme, jak na tom po takovém šoku bude. Nikdo z příbuzným tomu nemohl uvěřit a bohužel, někteří nám to dávají za vinu. Babička měla zdravotní problémy, ale nikdy by nás nenapadlo, ani doktory, že jsou tak vážné. Nevíme, co se přesně stalo a nepřestávám si to všechno vyčítat. Tolik mě trápí, že tu už babička není a nevím, co si bez ní počneme. Vím, že po ní zůstalo spoustu krásného v nás všech, a také vím, že čas zahojí všechny rány, ale bolavá jizva zůstane. Teď jen, aby byl děda silný, i když se o něho opravdu bojím. S babičkou spolu byli 58 let a nikdy od sebe nebyli odloučeni, až teď. Většina příspěvků mi dodala sílu a odvahu. Babička navždy zůstane v mém srdci, v srdcích nás všech.

Mě umřela maminka pře dvěma měsíci na rakovinu byl to neskutečný boj až do konce .Vidět člověka kterého milujete nadevše jak se trápí je hrozny.Pořád se mi vybavují ty poslední dny z nemocnice jak se to den o de dne zhoršovala pak přišla uleva že už netrpí a ted je to obrovská bolest!Byla pro mě nejdůležitějším člověk na světě a ted bez ní nemám pro koho být byla jsem s ní po dobu nemoci téměř každý den a když si uvědomím že už ji nikdy neuvidim tak mám v sobě hroznou paniku.Už se na mě nikdy neusmějě a neuvidím jak se na mě těší a nebude se mnou prožívat můj život .Nedokážu si to bez ní představit byly jsme na sebe hodně fixované.Mám pocit že už se nikdy nemůžu radovat ze života.Období vánoc milovala a tešila se na ně a bez ní to nejsou vánoce.Moc mi chybí a moc to bolí a ta bezmoc je nejhorší.

Mě zemřela maminka před třema rokama a pořád se mi moc stýská, vlastně číma dál tím víc :(

Mně zemřela maminka letos v srpnu/2013/. Není hodiny , abych na ni nemyslela. Bolí to moc, když už to nemůžu vydržet, zapálím modrou svíčku/maminka měla ráda modrou barvu/ a trochu se mi uleví. Vím, že je už mamince dobře, už nechtěla žít, přestože byla obklopena námi všemi, kteří jsme ji milovali. Přesto to bolí. Jsem s tím smířena, vím, že někde uvnitř ve mně maminka je, že si ji v sobě budu nosit až do svého konce. Maminku si sebou nosíme stále. Někdy cítím, že dělám, nebo říkám něco, co přesně tak dělala maminka. Jenom se nemohu vyrovnat s tím, že už maminku nikdy nepohladím a nedotknu se jí. Taky mě uklidňuje, když spím v její noční košili, nebo nosím její oblečení. Vím, že ona to tak chtěla. Taky mi pomohl zhlédnout film na You tube : Náš domov. Mnohé jsem pochopila. Je to koloběh života a smrti. Moje maminka byla smutná ze smrti své maminky, teď já smutním a tak to jde stále.... Vánoc se nebojím, rozsvítím hodně modrých svíček a vím, že maminka bude s námi.

Milá Martino, přijmi prosím ode mě ze srdce upřímnou soustrast. To je hrozné!

Milá Rikino, ani nevíš jak tě chápu. Já jsem s maminkou taky pracovala. Sice na jiném oddělení, ale jezdily jsme spolu každé ráno do práce a odpoledne z práce. Kdykoli jsem potřebovala, šla jsem k ní do kanceláře. Chodila jsem k ní na oběd. No prostě, pořád spolu. Ironií osudu se stalo, že když ji před rokem vyhodili (kvůli důchodovému věku), mě přeřadili na jinou práci a dali mě do kanceláře po mé mamince. Takže já sedím u stejného stolu, dotýkám se věcí, kterých se dotýkala maminka. Občas se stane, že se nějaký klient po ní ptá, protože potřebuje poradit. Ona byla právník a k lidem se chovala slušně, takže ještě teď někdo přijde a chce s ní mluvit. A já musím říkat tu hroznou větu, že je po smrti. Taky je pro mě hrozný poslouchat ostatní, jak se baví o svých maminkách nebo na ulici potkávám jiné s maminkami. Tak moc jim závidím!!!! Jak ráda bych ji měla u sebe. Mohla jsem jí cokoliv říct. Naslouchala, poradila, když bylo potřeba pohladila, objala. Dělaly jsme spolu úplně všechno. Vždy tu pro mě byla. Nikdy mě neodsuzovala, ona jediná mě znala úplně. Mám pocit, jako by odešla i půlka mojí duše. Nevím, co si bez ní počnu. Ale musím, bohužel.

Ahoj holky, tak moc mi mluvíte z duše. Mě čekají první vánoce bez maminky a nevím jak to zvládnu. Asi nijak. Nebudu prostě nic dělat. Stejně to nemá smysl. Taky se bojím Silvestra, to jsme byly s maminkou vždy spolu a připíjely si na Nový rok, aby byl lepší než ten minulý. Když si vzpomenu, že loni jsme si připíjely a říkaly si, že tenhle rok bude lepší, to jsem si ještě myslela, že maminka rakovinu porazila. A ono ne!!! Připadám si, jako kdyby to bylo jen pár dní, co odešla. Je mi zase tak strašně smutno, tak moc mi chybí. Připadám si, jako bych byla jiný člověk co odešla. Myslím, že mě to změnilo. Máte taky takový pocit? Z Vánoc je mi s prominutím na blití.... Když poslouchám, jak všichni řeší, co a komu koupit. Předhánějí se kdo dostane dražší dárek... Takový pitominy. Pro mě by byl nejkrásnější dárek mít u sebe maminku!!!! Nejhorší je, že si o tom nemám s kým promluvit. Nikdo mě nechápe. Manžel, který mi jediný zbyl to taky nechápe. Všichni si myslí, že po 8 měsících už bych měla být OK. Ale to nejsem. Takže já si brečím jen když jsem sama doma, aby mě neviděl a neptal se, proč zase brečím. Ach jo, je to tak strašně těžký!!!!!

Vianoce, ani mi ich nespomínajte, som nahnevaná na každého a na všetko, je vo mne nenávisť, neviem, či je to normálne, ale ja to tak cítim, ja budem mať sviatky už druhý rok bez mojej najmilšej mamičky, bola tým najlepším človekom na svete, nikomu nič zlého neurobila, každému komu mohla pomohla a predsa tu nie je, potom, že pán boh je spravodlivý a všemohúci, keby to tak bolo, tak moja mamička by ešte žila. No a sviatky najradšej by som ano aj ja prespala, ale mám tu deti, ktoré za to nemôžu a musím postaviť aj ten stromček, ktorý som vždy robila s mamičkou a preto teraz mi je to také ťažké,spolu sme piekli, vyzdobovali byt a preto to teraz ani neurobím Nebaví ma to, všetko je iné také zvláštne. Každý den sa prežíva ťažko, a ešte teraz aj tie vianoce budú veľmi ťažké.

Ahojte dievčatá akosi už veľmi nepíšete, ja len môžem napísať toľko, že dnej je rok čo sme maminku moju pochovali a niet dna, aby som neplakala, neviem, či bude den, ked mi bude ľahšie, ja si myslím, že už nikdy nebudem taká ako predtým. Idú zase 2. vianoce bez mojej milovanej mamičky a ja tu sedím a len sa trápim. Ničomu sa neteším, cítim sa strašne, že to takto dopadlo, že som jej nevedela pomôcť, že títo lekári koľkým ľudom pomôžu a presne mojej mamičke nepomohli, nedali jej druhú šancu. To ma ubíja a ničí. Moja mamička toľko vecí by som Ti chcela povedať ...

Milá Jano, přijmi i ode mě upřímnou soustrast. Vím jak ti je. Mně umřela maminka před 8 měsíci také na rakovinu. Doteď jsem z toho v pr..... Chybí mi každý den. Pořád na ní myslím. Drž se, nebudeš to mít snadné. Přeji hodně sil.

Dneska me odesla po dlouhe nemoci maminka do posledni chvíle byla se mnou a ja ji dala na cestu jeste pusu mela Rakovinu a bojovala sni 9 let bohužel svuj boj prohrala porad jenom brecim zustala jsem sama ze psama a nevím co budu bez ni dělat

pokračování pročetla jsem spoustu příspěvků a přemýšlela. Moc obdivuji lidi kteří se dokáží starat o nemocného doma. Já se o maminku též starala,ale bylo štěstí, že byla soběstačná, ale měla jsem hrůzu z toho, že když se něco stane, nebudu schopná pomoct a pak bych si vyčítala, že jsem ji nepřesvědčila do nemocnice, že kdyby byla v nemocnici, třeba by ještě žila. Ta bezmoc je šílená, ale v nemocnici je to to samé, personál nemá čas a sama jsem se přesvědčila, že to je mnohdy jen útěcha pozůstalých, že pro své blízké zajistili péči. Bohužel v tomto státě jde zdravotnictví rychlými kroky zpět. Jsem ráda, že jsem byla u mých rodičů v poslední chvilce a vím, že netrpěli, ale stále neumím "nechat odejít". Asi mne osud stále něco chce naučit a já tomu pořád nerozumím. Po odchodu maminky jsem ještě přišla o naše letité kočky (zčásti stářím a také určitě steskem) a stále se o tom těžce mluví. Ač se mi změnil život, narodil se syn,mám skvělého muže, který mne neuvěřitelně pomohl, stále jsou to strašná muka, rve mi to srdce, když se třeba podívám na syna , vyhrknou mi slzy, že ho maminka nevidí, jak krásně roste. Čím krásnější zážitek, tím větší bolest u srdce, že to naši nevidí. Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala a za chyby, ale jsem ráda, že to mám kam napsat. Přeji všem mnoho sil při péči o blízké a mnoho sil při jejich odchodu a poté

Dobrý den všem, předem se omlouvám, pokud někomu nebude připadat taktní na těchto stránkách srovnávat smrt člověka se zvířetem, ale jsou to také tvorové, kteří mají cit a potřebují naši lásku a mnohonásobně nám ji vracejí. Kdo dočte, snad pochopí, proč to píšu. Tyto stránky navštěvuji od odchodu mého tatínka a moc děkuji, že existují! Smutek, ač vypadá, že časem slábne,vrací s mnoha životními okamžiky a je dobré vědět, že v tom nejste sami. JE TO ROK A PŮL,CO MI NÁHLE ODEŠLA MAMINKA a jako všichni tady se s tím nemohu stále vyrovnat. Ale můj příběh začíná již před více lety. Od malička miluji zvířata a můj první kocour na mne čekal až přijdu domů, aby mohl odejít v mé náruči (bylo mu 16 let a selhávali mu ledviny atd.), potom jsem měla úplně živý sen, když umíral můj oblíbený profesor (den na to jsem se dozvěděla, že umřel a ve světlém okamžiku, který před smrtí většinou u těžce nemocných lidí přichází si na nás prý vzpomněl). Za nějaký rok mi odešel koník - 6 let jsem ho vychovávala a též on na mne čekal a dodýchal s hlavou v mém klíně- byl to pro mne hrozný zážitek, myslela jsem, že víc už nemůžu ztratit - jeho ohromné srdce, byl pro mne vším, na jeho velké hřejivé hrudi jsem se vyplakávala ze všech bolístek a on o mne opíral hlavu. A 3/4 roku po jeho odchodu jsem přišla o tatínka, najednou byl život úplně prázdný a koník chyběl několikánásobně víc, nebylo kam se jít vyřvat, nikdo mne nevytáhl z toho bahna, jak to uměl koník. Potřebovala jsem být s mamkou, která to nesla strašně těžce. Po tatínkově odchodu, u kterého jsme opět byly! (byl v nemocnici a těsně před naším odchodem, když jsem mu na rozloučenou stiskla ve spánku ruku, dodýchal ....jeho duše odešla z nemocnice s námi). Je okolo toho tolik zvláštních věcí, které se nedají ani popsat. Od té doby maminka chřadla a když už jsem myslela, že bude lepší, začala mít od srdce problémy s otoky, po jedné hospitalizaci se jí opět otoky vrátily a než jsme ji přesvědčili, aby opět šla do nemocnice, jednu sobotu mi usla na rameni (srdíčko zřejmě nestíhalo rozvádět málo okysličenou krev a tak byla unavená). Nevěřila doktorům(připravili ji o maminku,tatínka a posléze i manžela) a proto jsem ráda,že usnula u mne a po resuscitaci, kdy nahodili srdíčko,o odvozu do nemocnice ani nevěděla - dušička zůstala doma. Druhý den v nemocnici skončil boj definitivně. Bylo to 6 let po tatínkově odchodu. Bylo to pro mne hrozné a jedinou útěchou pro mne je jen to, že jsem mohla být s ní a vím, že usnula. Tímto jsem možná pochopila, že to, co se děje kolem odchodů mých blízkých srdcí je dar a ne prokletí. Ovšem stále neumím tzv.nechat odejít. Je to zvláštní pocit-je to nezvratné, když jste přímo u toho, nemůžete říct, že vám lžou, nemůžete si namlouvat, že to není pravda, že se někdo spletl a maminka s tatínkem opět přijdou. Přesto mám celých 7let sny, že tatínek přišel zpět, že to byl prostě omyl a on se vrátil z nemocnice domů - má tu stále své věci....a teď i maminka......

Mě babička umřela v unoru byla pro mě víc než maminka protože se mě ujala když toho mamka nebyla schopná starala se o mě od mojich šesti let a dávala mi lásku něhu kterou by měl každý dostávat od svých maminek byl to ten nejlepší člověk na světě a já ji zlobil naposledy si pamatuju jak babičce bylo špatně a měla zvýšenou teplotu na 39 a ja řikal at si zajde k doktorce ale babička že ne že si dá čaj a bude v pohodě tak jsem to tak nechal být potom tam přišla mamka a zavezla ji do nemocnice protože už to bylo docela vážný bylo ji moc špatně a ja seděl doma u mamky s brachou a dívali se na pohádky pak po nějakem času přišla mamka zdrcena že babička prodělala klinickou smrt v autě a že babičku oživovali 5minut a oživili pak babičku odvezla sanitka na jipku a byla tam týden ale ležela v komátu a na konci týdne zavolali že máme přijed do nemocnice že babička odchází.. že se máme jíd rozloučit tak jsme tam jeli ale ja byl jen na chodbě a mamka šla dovnitř protože ja bych to nedokázal dívat se na babičku takhle bezmocnou a pak už ji odešli životně důležité orgány a my jeli domů k mamce brečeli jsme snad každý den.. bylo a je to moje nejhorší období co jsem zažil snad vám to nevadí že jsem tu taky něco napsal ale docela mi to pomohlo a ulevilo se mi a prominte za ty pravopisný chyby

Milá paní Marcelo, přijměte i ode mě upřímnou soustrast. Všichni tady víme, jak je to těžké, a cítíme s Vámi. Mně zemřela maminka na rakovinu před 7 měsíci a pořád to bolí. Myslím, že to bude bolet už pořád. I když s různou intenzitou. Já na maminku myslím každý den, každý den si s ní povídám. Píšu jí deník, kde se jí svěřuji jako kdybych jí měla u sebe. A musím přiznat, že mi to trochu pomáhá. I když její přítomnost to nenahradí. Ale musíte bojovat. Já vím, že je to těžké, ale snažte se. Udělejte to i pro svoji maminku.

Mám kamaráda, ano je mě velmi blízký, ale co udělat s situací co se nyní děje, nevím si rady. Zemřela mu žena, po té po 5 leté známosti přítelkyně, další onemocněla , a nakonec jeho nynější přítelkyně také, hrůza je v tom že měli všechny rakovinu, dvě zemřeli a další dvě s tím dost těžce bojují, co se to děje ?

I má maminka zemřela na "RAKOVINU". Ve skutečnosti to rakovina téměř u nikoho není, a je proti tomu celkem snadný boj, který když vydržíte - vždy vyhrajete. Poradím, jak na to :-) Maminku jsem už neviděla dva a půl roku. Připadá mi to jako milion let, ale ty dny, které jsem s ní strávila v hospici mám neustále před očima, jakoby to bylo předevčírem. NEDOPUSŤTE TAKOVÝ KONEC PRO SEBE - JDE TO !!!

Ahojte všetci, už som aj ja dávno nepísala, ale som si myslela, že už ani vy sem nepíšete, ale vidím, že ste na tom podobne ako ja. Mne moja mamička umrela pred 10 mesiacmi, ale ja som taká bezmocná a urevaná, mne čas vôbec nepomáha. Aj manžel aj deti sa len pozerajú, ked plačem, že ešte som sa s tým nevyrovnala, ale to sa nedá. Ked niekto takto bol naviazaná na niekoho, tak to pochopí len ten. Ja som úplne zničená, podľa mna to nikdy nebude lepšie. Ked si pomyslím, že ju už nikdy nestretnem, nikdy jej nič nemôže povedať, tak sa skoro zbláznim. Toľko vecí by som chcela maminke povedať, tak sa požalovať, ale to už nikdy nebude a ja to neviem prijať. Ten život bez našich milovaných mamičiek je už nanič. Nič ma nezaujíma, hoci musím všetko robiť , ale moje myšlienky sú stále pri mamičke. Maminka moja veľmi Ťa ľúbim a odpusť mi, že som Ti nevedela pomôcť, Ty si mi vždy pomohla a ja som Ti to nevedela vrátiť.