Odešel jsi a já zůstávám...

Náš příběh se začal psát před skoro 13 lety..
A 11.10.2025 v 10.50 byla dopsána poslední kapitola tohoto společného příběhu..
Můj partner byl neuvěřitelný bojovník a po docela zdrcující diagnóze rakoviny tlustého střeva s metastázami na játrech a v plicích, statečně bojoval 2 a půl roku. V srpnu tohoto roku již bylo zřejmé, že je tělo vyčerpané a 1.9. 2025 byla ukončena paliativní léčba. Dostali jsme se do péče domácí hospicové péče a díky nim jsme to zvládli až do posledního dne sami a doma.
Odešel bez bolesti, v klidu a obklopen láskou.
Nebyla to nečekaná smrt, ale realita té ztráty je děsivá..
Chybí mi, tak moc..
Už mě nepohladí, nevezme za ruku, neobejme, neuslyším jeho hlas, nenapíše mi, neřekne mi jako každý večer jak moc mě miluje..
Dokola si prohlížím fotky, čtu si zprávy od něj a vím že žádné nové už nebudou.
Urnu mám doma a připadá mi, že se mi vrátil domů..příští týden ho musím nechat jít...bohužel rozhodnutí není na mě a já se musím podřídit, takže bude rozprášen.
Nejsem si vůbec jistá, že se toho zúčastním, protože vím, že já mu ještě sbohem dát nechci..
Vím že by mi to odpustil, protože by chtěl abych měla času tolik kolik je potřeba..
Teď jsem ve fázi, že se na něj zlobím..že odešel a já tu musím být...že to tak hrozně moc bolí, že nemohu pořádně dýchat, že mi tak chybí..
Tolik bych mu toho ještě chtěla říct ..
A protože nemám s kým sdílet tu obrovskou bolest, tak napíšu pár řádků pro něj, tady to nikdo neodsoudí a věřím že bude pochopeno...a třeba to někomu dalšímu pomůže ..

Můj milovaný,
nevím, jak začít, protože žádná slova nejsou dost silná na to, abych popsala, jak moc mi chybíš.
Každý den se budím s myšlenkou na tebe a každý večer usínám s tichým přáním, abys byl někde nablízku.

Byl jsi pro mě světlem i klidem, jistotou, kterou jsem cítila i v těch nejtěžších chvílích.
Díky tobě jsem věděla, co znamená opravdu milovat — bez podmínek, bez hranic.
Tvoje láska mě naučila, že domov není místo, ale člověk. A tím člověkem jsi byl ty.

Teď je tu ticho, které po tobě zůstalo, a já se učím v něm dýchat.
Někdy mám pocit, že to nejde, že bez tebe nemůžu dál.
Ale pak slyším v sobě tvůj hlas, jak se směješ, jak mě uklidňuješ a vím, že by sis přál, abych žila — pomalu, krok za krokem, s tebou v srdci.

Nikdy na tebe nezapomenu.
Nikdy tě nepřestanu milovat.
Děkuju ti za každý okamžik, za každý úsměv, za všechno, čím jsi byl.
Zůstaneš se mnou — v každém dni, který přijde, v každém nádechu,
v každém teplém světle, které mě pohladí po tváři.

Navždy tvoje 🤍

PS:Byl jsi můj pan božský ...

A Vám kteří truchlíte, jste smutní a chcete sdílet, klidně napište .. nemusíme být na to sami...

J.